Monthly Archives: September 2012

Jak vypadal dopis ve viktoriánské Anglii? Obálky byly patentovány až roku 1845, do té doby (a ještě dlouho poté, především pak pro dopisy nesené poslíčkem) se dopisy vytvářely podle následujícího klíče:

1) Napsat dopis na list papíru.
2) Poskládat papír tak, aby text dopisu byl uvnitř (na výšku pomyslně rozdělit papír na třetiny a horní a spodní třetinu složit dolů (a nahoru); pak zahnout levý a pravý konec tak, aby do sebe zapadly – viz obrázek).
3) Zasunout konce do sebe a zapečetit pečetním voskem.
4) Na vnější stranu napsat adresu.

Nyní je dopis připraven k odeslání z místního poštovního úřadu nebo k vyzvednutí pošťákem. Pokud budete vytvářet rekvizity k vaší hře, určitě jí dodá na autenticitě, pokud dopisy a zprávy uděláte tímto způsobem.

Pro hraní viktoriánských příběhů je velmi důležitým atmosférickým prvkem světlo a tma (a jejich ostré kontrasty).

Při hře budou postavy většinu času tápat ve tmě (obrazně i doslova). Pochmurná viktoriánská atmosféra v londýnských uličkách, kam málokdy dopadne sluneční svit a anglické nebe je pořád zatažené olověnou vrstvou mraků, ze kterých padá déšť, má pro hraní velkou sílu. Málokdo si dnes už dokáže představit, jak špinavá a plná dýmu města tehdy byla – prstenec továren, které se rozprostíraly kolem něj, chrlil ve dne v noci k obloze temný jedovatý dým. Ten při změně větru zahalil ulice a nutil chodce k dávivému kašli nebo ovinutí šálu kolem hlavy. Katedrála svatého Pavla, postavená z bělostného kamene, byla ve viktoriánských dobách temně černá od dýmových usazenin, stejně jako většina ostatních významných budov. K tomu se přidávaly typicky anglické mlhy, které například v Londýně vedly ke vzniku nechvalně proslulé a často smrtící „londýnské mlhy“ (dnes bychom řekli smogu), která měla nepřirozenou žlutozelenou barvu hráškové polévky a těžce ležela na městských ulicích. Mizeli v ní lidé, podle příběhů jí procházely podivné bytosti, a mnozí žebráci, kteří museli spát na ulicích v mlze, se už ráno neprobudili. Když přišla mlha, každý se snažil přespat pod střechou, a jen největší zoufalci a chudáci přespávali venku.
Stmívalo se brzy a jen některé ulice byly osvětlené plynovými lampami. Každý večer prošel ulicemi rozsvěcovač lamp s dlouhou tyčí, na jejímž konci byl hák a plamen. Hákem otevřel lampu a plamenem ji zapálil. Osvětlovaly ale jen málo, byly daleko od sebe a byly spíše ostrůvky světla v hluboké temnotě, než veřejné osvětlení.

I domy bývaly temné – pokoje chudáků mívaly okna často jen do světlíků a slunce do nich nikdy nedopadlo. Večer je osvětlovala jedna svíčka. Velké domy boháčů nebylo možné osvětlit, často se osvětloval jen pokoj, kde se scházela celá rodina (salon). Sluhové chodili s olejovou lampou po domě, většina večeří nebo karetních her se odehrává jen při svitu svící a večerních společností jen při svitu několika lamp a ohně v krbu. Většinu pokoje zahalovala tma a jen obličeje mluvících byly jasně osvětleny. Kontrast světla a tmy je dramatický.

Neboje se pracovat s popisy světla a tmy, dodají scénám dramatičnosti a hloubky. Různé formy osvětlení dodají různou náladu (obličej osvětlený zespodu dodá tváři na hrozivosti, dva zdroje světla zjemní rysy a dodají dojem citlivosti a podobně) vašim scénám – stejně tak můžete se světlem pracovat i při hraní. Pokud bude stůl osvětlen jen jednou lampou a pokoj se bude ztrácet ve tmě, bude atmosféra hry radikálně odlišná…

V roce 1828 otevřela v Londýně v prostorech hotelu Savoy kavárna Grand Cigar Divan. Stala se brzy významnou pro dvě veličiny – skvělou britskou kuchyni a šachy.

Gentlemani zde mohli kouřit doutníky s kávou, procházet si denní noviny a žurnály, zapříst dlouhé konverzace o politice neb hrát šachy, pohodlně usazeni v divanech nebo křeslech. Pravidelní návštěvníci platili guineu za rok, za využití prostor a kávu. Denní vstup byl za dvě a půl pence, případně sedm a půl pencí za vstup s poskytnutou kávou a doutníky.

Šachové partie byly hrány proti ostatním kavárnám v Londýně (tehdy centry hry v šachy), když běžci ve vysokých kloboucích přenášeli zprávy o každém tahu. Grand Cigar Divan se již krátce po svém otevření stal centrem londýnsých šachistů.

Věděli jste, že Sídhe jsou i v Japonsku? V říši vycházejícího slunce jim říkají „tengu“.

V japonské mytologii patří mezi nejstarší uctívaná „božstva“. Podle pověstí zdejší Sídhe sídlí ve stromech v oblastech hor a vládne jim král. Mohou se proměňovat do podoby mužů a žen, mají zlomyslnou povahu a s oblibou provádějí lidem různé triky nebo šibalskosti. Jsou uctíváni jako lesní božstva a obětují jim dřevorubci a lovci, aby se jim tenguové nemstili. Podle všeho umí ovládat počasí a jejich práce jsou vzdušné víry i záhadná světla v horách.

Pověsti rozlišují dva druhy tenguů – „karasa tengu“ jsou vraní Sídhe, kteří se podobají ve své původní podobě nejvíce ptákovi s křídly a „kohana tengu“, kteří vypadají jako lidé, ale mají podivně dlouhý a špičatý nos (nejvíce se asi podobají Sídhe, jak je známe odjinud) – ti s oblibou nosí podobu horského mnicha yamabushiho. Jsou to skvělí šermíři a v boji je málokdo dokáže porazit.