Monthly Archives: February 2013

Výběr společenských rad a pravidel z devatenáctého století, publikovaný ve vážené dobové publikaci:

– umývání – Ihned po probuzení se celí omyjte. Prosté vypláchnutí očí není dostatečné. Celkové umytí těla jednou za den je věcí nejvyšší důležitosti. Nemnoho vody je k tomu potřeba, preferujte deštnou.
– vlasy – Měly by býti umývány občasně mýdlem a vodou. Pokud jsou vlasy suché a drsné, pak aplikace medvědího tuku v rozumném množství je doporučována.
– pokožka – Vyvarujte se užívání kosmetických přípravků. Místo toho si každé dva nebo tři měsíce vezměte polévkovou lžíci uhlí s oslazenou vodou či mlékem. Tím dosáhnete jasné a čisté kůže.
– líbání – Při setkání blízkých přátel, mezi dámami, či v soukromém domě je polibek běžný jako způsob přivítání. Tento zvyk by nicméně měl být zakázán z fyziologických a jiných důvodů.
– uklánění – Gentleman by se neměl uklánět dámě na ulice z okna, přestože mírná úklona hlavy je možná, pokud gentleman pozná dámu za oknem. Takové vítání byste se ale obecně měli vyhnout, protože klepy pravděpodobně nedůležitému aktu nasadí jiné významy.
– chování, jemuž se vyhnout na plese – Žádný gentleman by neměl vstupovat do dámské převlékárny na plese.
– vlaky – Lidé se slabýma očima by se měli vystříhat čtení ve vlacích, ti se slabými plícemi by se měli ve vlaku vystříhat mluvení.
– hraní karet – Pokud možné, neporušujte pravidla hry a nepodvádějte. Pokud někoho zpozorujete při podvádění, tiše a slušně jej na to upozorněte a dejte si pozor, abyste se nerozrušovali. Lidé, kteří se při hraní necítí dobře, by neměli hrát.
– manželství – Kdokoli se světlými nebo zrzavými vlasy by si měl vzít někoho s temně černými vlasy. Korpulentní by si měli brát hubené, a ti vyhublí a bledí by si měli brát zakulacené, vřelé typy.

Nyní trochu pravidel etikety pro dámy:

–          Dívka by se nikdy neměla účastnit ničeho, co by mohlo jakkoli vést k tomu, že by byla „políbena či objata jakýmkoli způsobem“. Pokud kupříkladu muž chce obdivovat její náhrdelník, pak jej dívka musí sundat a podat jej gentlemanovi k prohlédnutí. Za žádných okolností by jej neměl zkoumat, dokud jej má na sobě (dostal by se do přílišné blízkosti).

–          Pokud chtěla dáma přejít přes ulici, pak existovala přesná pravidla, jak si smí nadzvednout šaty. Musí si přidržovat šaty lehce nad kotníky, přičemž sklady sukně drží v pravé ruce a táhne je doprava. Pokládalo se za vulgární nadzvednout sukni oběma rukama (protože příliš velká část kotníků by byla vidět). Bylo ale povoleno na několik vteřin kotníky ukázat, pokud bylo na cestě mnoho bláta.

–          Pokud je dáma představena gentlemanovi, pak nikdy nenabízí ruku. Slušně vysekne pukrle a řekne „Ráda vás poznávám.“ (či něco podobného)

–          Pokud se uklání na ulici, pak je vhodné pokynout hlavou, nikoli ale tělem.

–          Během namlouvání bylo povoleno, aby muži dámě nosili dárky, ale pouze určitého druhu – květy či kniha, možná i nějaké bonboniéry či sladkosti. Na druhou stranu ale dáma nesměla dát muži dárek, pokud sama žádný nedostala. Dárky, které dávala dáma, podléhaly striktnímu výběru – směly být umělecké, ručně dělané a nesměly být drahé.

–          Pokud dáma cestovala vlakem či tramvají, slušně vychovaná dáma se smyslem pro sebeúctu se vždy snažila vyhnout se kontaktu se svým sousedem… pokud to jen jde.

Několik základních bodů etikety pro každého gentlemana:

1) Ať již jede na hřbetě koně, či kráčí po ulici, pokud jej doprovází dáma, měla by jít vždy blíže ke zdi (aby tak ten ostříknutý blátem byl muž).
2) Pokud na ulici či v parku potkáte dámu, kterou znáte pouze od vidění (nebo neznáte dobře), čekáte na její souhlasnou úklonu hlavy. Teprve tehdy ji smíte pozdravit pozvednutím klobouku. Nemluvíte na ni (a na žádnou jinou dámu, když už jsme u toho), pokud vás neosloví první.
3) Pokud potkáte dobrou známou, která vám naznačuje, že s vámi chce mluvit, necháte ji, ať se zavěsí do vašeho rámě a projdete se během konverzace. Nutit dámu, aby stála na ulici při konverzaci je neslušné.
4) Pokud jdete do schodů, dáma jde až po vás, pokud sestupujete dolů, pak ji následujete (pozor, dnes je to přesně naopak – a to z důvodů bezpečnosti, abyste mohli děvče zachytit, kdyby klopýtlo… tehdy to bylo obráceně z důvodů slušnosti, aby muž neočumoval dámě pozadí nebo nedej Bože kotníky).
5) V kočáru gentleman vždy sedí proti směru jízdy, aby nechal lepší místa volná pro dámy. Pokud jede v kočáru sám s dámou, pak si nikdy nesedne vedle ní (pokud to není její bratr, otec, manžel či syn), ale sedí naproti. Při vystupování tak učiní první, aby jí mohl nabídnout oporu při vystupování (a dává si pozor, aby jí nešlápl na šaty).
6) Gentleman je vždy představen dámě, nikdy obráceně. Je totiž předpokládáno, že je pro gentlemana čest se s ní seznámit.
7) Gentleman nikdy nekouří v přítomnosti dam, pokud si chce zapálit dýmku či doutník, omluví se a odejde do kuřárny (kam dámy nemají, stejně jako do kartárny přístup).

Na fotogrifii si dvě irské dívky čtou dopis od příbuzného v Americe.

Během let 1845 až 1852 nastala v Irsku Velký hladomor, způsobený bramborovým morem. Tehdy byla celá jedna třetina obyvatel závislá na bramborách jako jediném jídle a neúrody brambor způsobily hrozivé hladomory, které zahubily na jeden milion lidí. Další milion pak emigroval z Irska pryč (především do Nového světa). Celkem tak kles počet obyvatel Zeleného ostrova odhadem o jednu pětinu až čtvrtinu.

Kolem roku 1850 pak asi jednu čtvrtinu obyvatel měst jako Boston, New York, Philadelphia nebo Baltimore tvořili Irové. Odcházeli především mladší členové rodin, kteří pak posílali domů peníze, aby je mohli následovat další. Úmrtnost Irů na cestě do Nového světa na nemocí prolezlých bárkách byla asi 30%.

Dnes jsme si prošli sekci „Vaše hry“ na RPG fóru a zjistili jsme, že už se tam nashromáždilo poměrně hodně zápisů her z Příběhů Impéria. Proto kdybyste si chtěli počíst nebo načerpat inspiraci, tak odkazy na ně najdete níže.

– Příběh ze Sedmihradska (Ecthelion)

– Londýnské uličky (fenikso; hrané ve Střepech snů)

– Hra s ohněm (Zob)

– Vánoční dobrodružství (Zob)

– Leprikónské zlato (Zob)

– Případ briliantového náhrdelníku (Ecthelion)

– Jeden z Príběhov (fingalen)

– Příběh Impéria, který zazněl na Gameconu

– Vánoční příběh (Ecthelion)

– Férie (Ecthelion)

– Několik dalších zápisů najdete i na Příbězích páry

V okolí vsi na Blatech se již našly tři zadávené a roztrhané ovce a mezi lidmi se začaly šířit zkazky o vlkodlakovi či démonovi ve vlčí kůži, který přišel Ďáblovou roklí. Lidé ho začali vídat za měsíčných nocí, jak prochází lesy nebo lukami a začali se křižovat a zavírat dveře na závoru. Starosta poslal do Nottinghamu pro pomoc od kurie, protože zdejší vikář s tím odmítl cokoli dělat.

Toho večera, kdy do vsi dorazil zvláštní vyslanec církve v černém, nalezli u potoka chlapce s roztříštěnou hlavou. Jeho krev zbarvila níže po proudu prané prádlo dívek do šarlatova. Velebníček okamžitě vyhlásil, že ves musí Bestii ulovit a vesničané se ozbrojili vidlemi a pochodněmi. Nato vyrazili k lesu, kde byl toho večera vlk spatřen a s knězem v čele běží v jeho stopách, aby jej ubili a zbavili obec hrozby.

Celá věc je ale jakási divná. Proč zdejší vikář odmítl zasáhnout proti vlkovi, který zatím zřejmě nijak zvlášť obci neublížil? Proč se vlk nebojí obcházet vesnici a co zde hledá? Nemůže to být nějaký pán Sídhe ve vlčí kůži, který střeží své lesy? Či skutečně vlkodlak, který ale sídlí ve vsi a přes den je jedním z vesničanů? A kterým? Je náhoda, že mrtvého chlapce nalezli v den, kdy přijel cizinec v černém, jenž tvrdí, že je členem kurie? Jaktože nebyl rozsápán? Může za jeho smrt snad někdo jiný? Příliš mnoho otázek je nasnadě, zatímco rozvášněný dav běží zlynčovat vlkodlaka…

Pohled na město Radcliffe na okraji Manchesteru. Zažilo mohutný rozvoj již během konce 18. století a stalo se z něj jedno z center spřádání bavlny. Bylo vlastně vystavěno kolem staré vesnice a pak velké továrny na její zpracování, která byla poháněna vodními mlýny na řece. Tu postavil v roce 1780 Robert Peel a vydělávala velké peníze díky tomu, že využívala práce dětí z chudobinců z Birmingamu a Londýna. Těm nemusel Peel platit a přespávaly v horních patrech budovy, dokud nebyly plnoleté (21 let). Na noc se zamykaly. Pracovní doby byla obvykle deset nebo jedenáct hodin a Peel potřeboval jen polovinu postelí, než bylo dětí. Děti z ranní směny totiž spaly v postelích noční směny, která byla v práci. Sám majitel musel přiznat, že pracovní podmínky v továrně jsou „velmi špatné“.

Zlepšily se teprve kolem dvacátých let devatenáctého století. Tehdy již s rozvojem parního stroje přestalo být podstatné umístění továren na zpracování bavlny a látek na řekách (aby je poháněla síla říční energie). Přesto se další továrny začaly stavět kolem stávajících v Radcliffu a Manchesteru, které se proměnily ve velká města a lokální centra nejen v hrabství Lancaster, ale i v celé Anglii.

Tento portrét od Jamese Tissota je jediný obrazový záznam, kde je zachycena podoba Mary Heldenové, lovkyně stvůr. Pokud je známo, nebyla nikdy fotografována a kromě tohoto obrazu ani portrétována. Zde ji malíř zachytil v jejím typickém cestovním oblečení, ve kterém putovala z hrabství do hrabství na Ostrovech.

Tvrdí se, že osud Mary Heldenové byl určen, už když jako malé děvče utíkala sněhem před vlkodlakem, který pozabíjel její rodinu. Vychoval ji její strýc, vikář v malé vesnici, ale znalý lidových pověstí a mytologie. Když vyrostla, stala se nesmiřitelným nepřítelem vlkodlaků, upírů, nemrtvých, nekromantů, zlých čarodějnic a dalších stvůr, které sužují anglické venkovany.

Přestože nosí v kufru dvojici stříbrných nožů a pistole nabíjené skleněnými kulemi nebo kulemi, do nichž je vyryt kříž, není rozhodně žádná bojovnice. Její největší zbraní jsou znalosti a zkušenosti a ochranou je jí křížek posvěcený v Římě. Nikdy se nepouští po stopě nerozvážně, opatrně prozkoumá místní kroniky, vyptá se všech pamětníků a všech, kteří setkání se stvůrou přežili. Studuje staré knihy a bestiáře, aby získala nějakou výhodu nebo zvýšila své šance. Teprve pak se postaví svým smrtícím protivníkům.

Mary má tělo pokryté jizvami z bojů se strašlivými stvůrami. Nosí proto téměř vždy šaty upnuté až pod bradu a rukavice. I v soukromí je spíše tichá a plachá. Stydí se ukazovat své rány a ještě horší rány než na těle jí hyzdí na duši. Bojuje s nejstrašlivějšími tvory a dětmi noci, které žijí ve stínu tohoto světa a souží po staletí lidstvo. Stopy tohoto zápasu se na ní podepsaly a už jen málokdy se usmívá, přesto ale stále pokračuje ve svém poslání.

V hrabství Somerset se začaly objevovat zprávy o tajemné „dámě v černém“, která by snad mohla být zodpovědná za zmizení několika sirotků z okolí. Podle několika nezávislých svědectví se tato dáma spřátelila s dětmi, jimž zemřely rodiče (ať již v sirotčinci či u příbuzných)… a poté byla poslední osobou, se kterou tyto děti byly viděny, předtím než byly vyhlášeny za pohřešované.

Neví se, kdo tato tajemná dáma je, a nikdo si nevzpomíná, že by s ní kdy kdo mluvil. Nikdo ji neviděl se usmát a netuší, proč se zaměřuje na siroty. Může jít o únoskyni, která děti prodává bezdětným párům nebo o masovou vražedkyni. Může jít ale i o upírku, která má zvláštní chutě co se týká krve, nebo případně elfku, která děti odvádí do Země kouzel. O osudu dětí nikdo nic neví a nebyly již znovu spatřeny. Policejní inspektoři jsou bezradní a netuší, kde v tomto případě začít. Mág z Cardiffu, sir William Ralton, vypsal za nalezení dětí a odhalení totožnosti neznámé „dámy v černém“ odměnu sto liber… ale zatím se o ni nikdo nepřihlásil.

Čtveřice dobrodruhů posedává na terase Trafalgar tavern v Londýně a čekají na pátého člena skupiny, Hoba Redthorna, který má zajistit lístky na nejbližší lodi na Kontinent. Dámy na sobě mají sice elegantní, ale cestovní oblečení a gentlemani jsou připraveni vyrazit každým okamžikem. Jdou totiž po stopách uloupených drahokamů, které zmizely z pobočky vážené antverpské společnosti, jenž se zabývá obchodem s drahými kameny. Ředitel by byl zahanben, kdyby ztráta vyšla najevo, rozhodl se proto pozdržet papírovaní a najal si „Londýnskou pětku“.

Tato pětice se specializuje na „navracení neprávoplatně zcizeného vlastnictví“ a jejich služby jsou nákladné. Mají ale velmi vysokou úspěšnost v řešení i velmi zapeklitých případů. Mají pouze jedinou podmínku – musí jít o neprávoplatně zcizený majetek, který navracejí. Jednou je jistý obchodník najal na získání náhrdelníku, který nebyl jeho. Když pravda vyšla najevo, Pětka mu zcizila zpět nejen náhrdelník (který navrátili majiteli), ale soustředili se na něj několik měsíců… za které nebohý kupčík přišel takřka na mizinu. Musel vyhlásit bankrot a zmizet v Jižní Americe, kde se skrývá pod jiným jménem.

Vlevo si vychutnává cigaretu Horace McCormick, horkokrevný Skot s rukama hbitosti mistra hodináře, druhým gentlemanem je pak William Swayne, Američan s bručounkou náturou, který hledá v Evropě svou dávno ztracenou dceru. Obě dámy jsou sestry Rockwellovy, Emily a Jane. Starší Emily (vlevo), je zdravotní sestra a je provdána za pana McCormicka, mladší Jane je pak přebornicí v motání hlav gentlemanů. Poslední člen Pětky je skřet Hob, který je mechanik a vynálezce, což je profese, kterou zdědil po otci (ano… TOM Redthornovi).