Monthly Archives: January 2013

Byly běžné u pohřbů po tisíce let. Jejich služeb využívali již faraóni v dávném Egyptě, byly běžné v Římě i později. Tradičně se totiž slušelo, aby rodina mrtvého (především děti a vnoučata) vyjádřily zármutek velmi expresivně. Neplakat či nekvílet dostatečně nahlas by se bralo za nedostatek úcty k mrtvému, proto začaly rodiny najímat profesionální plačky, aby zajistily patřičný doprovod.

Ve viktoriánské Anglii najaté plačky (většinou ženy kvůli rozsahu hlasitého pláče, bědování a kvílení, které dokázaly zvládnout) šly přímo za pohřebním vozem a projevovaly hlasitý smutek nad smrtí osoby, kterou nikdy neviděly. Plačky se postupně začaly organizovat, vytvářely se cenové kartely a dokonce stávkovaly za vyšší platy v ulicích Londýna. Z obřadu je vytlačila teprve motorizace pohřebních průvodů.

Paní Mary Jeffriesová patřila v Londýně k nejznámějším dámám ve svém oboru. Vlastnila síť botelů, z nichž nejznámější byla na Church street v Chelsea, kde byly čtyři domy propojeny skrytými dveřmi. Poskytovala služby klientům všech příjmových skupin… a chutí. Mezi její časté návštěvníky patřil podle šeptandy Prince z Walesu a král belgický jí dle ověřených zpráv platil měsíčně 800 liber.

Po více než dvě desetiletí fungovala její síť nevěstinců bez toho, aby ji policie nějak narušovala, přestože o ní dobře věděla. V polovině osmdesátých let devatenáctého století ale začalo v Anglii sílit hnutí proti morálním pokleskům, které si najalo pana Jeremiaha Minahana. Ten byl bývalým detektivem Scotland Yardu a o vyšetřování zařízení paní Jeffriesové se pokoušel už v uniformě. Vždy bylo jeho vyšetřování zastaveno jako „vrcholně nevhodné“.

Nyní se mu podařilo nastřádat dostatek důkazů, aby paní Jeffriesovou dostal v roce 1885 k soudu. Přijela v kočáru zapůjčeném nejmenovaným lordem a před projednáním prohlásila: „Nic se mi nemůže stát, protože mí klienti a příznivci patří k nejvyšším třídám společnosti.“ Přiznala se a její pokuta byla zaplacena obdivovateli. Přesto se rozhodla několik botelů zavřít, aby nebyla tak na očích. Byly navíc již tak známé, že nemohly poskytnout klientům požadované soukromí.

Napodruhé ale ruka zákona udeřila silněji. Paní Jeffriesová musela do vězení. Sice kvůli svému věku (který právníci o patnáct let nadsadili) a chatrnému zdraví (údajně chabému srdci) ji soudce odsoudil jen šesti měsícům bez těžké práce, ale za dobu, kdy byla ve vězení, přišla o své impérium a její místo převzali jiní.

Pochází od jednoho z nejslavnějších švindlířů všech dob, Victora Lustiga („Muž, který prodal Eiffelovku. Dvakrát.“). Působil sice až začátkem dvacátého století, ale zase to byl rakouský občan narozený v Čechách. Jeho přikázání navíc platí v každé době:

– Buď pozorným posluchačem (to totiž a nikoli rychlý jazyk, zajišťují švindlíři jeho úspěch).
– Nikdy nevypadej znuděně.
– Počkej, až druhá osoba vyjeví své politické postoje a souhlas s nimi.
– Nech druhou osobu vyjádřit své náboženské názory a sdílej je.
– Nahoď téma o sexu, ale nenásleduj je, pokud druhá strana neprojeví skutečně velký zájem.
– Nikdy neprobírej nemoc, pokud není naznačen zvláštní zájem.
– Nikdy nevyzvídej osobní informace (všechny vám je nakonec řeknou sami).
– Nikdy se nechlub – jen se ujistěte, že vaše osobní důležitost je zřejmá.
– Nikdy nebuď neupraven.
– Nikdy se neopij.

Švindlíři (ve viktoriánské době diddlers, dnes grifters nebo con men) tvoří aristokracii mezi zločinci. To, že mohou provádět své švindly, je založeno na chamtivosti lidí. Bez ní by nemohli existovat – nelze podfouknout poctivého člověka, nikdy se to nikomu nepovedlo.

Základním principem švindlu je to, že hejl (nebo také cíl, někdo kdo má dostatek peněz a chce jich víc) musí chtít vydělat na úkor někoho. Musí chtít zbohatnout bez práce. Třeba nelegálně. Tato chamtivost je to, co jej naláká, aby vydal vlastní peníze… o které je švindlíři připraví.

Podfukáři se obecně dělí do tří základních kategorií:
– lanař (roper) – to je někdo, kdo najde hejla (osobu, která bude podvedena), vyzná se ve vysoké společnosti a mezi smetánkou; pod různými jmény je členem různých gentlemanských klubů, zná všechny concierge a ti jej za úplatu informují v případě, že se v jejich hotelu ubytuje někdo, kdo by mohl být dobrým hejlem. Osloví hejla, odhadne a nahodí udičku.
– člověk uvnitř (inside man) – Nastupuje ve chvíli, kdy se hejl chytí na smyšlený příběh. Vystupuje sám nebo s dalšími, vždy pod jiným jménem a provádí hejla smyšleným příběhem. Ve chvíli, kdy je hejl bez peněz, zruší všechny své falešné identity a zmizí.
– zařizovatel (fixer) – Stará se o to, aby příběh seděl. Jedná za oponou, zajišťuje přístupy do míst, kde se kvůli autenticitě příběh má odehrávat, lidi, kteří v něm vystupují, falšuje dokumenty, připravuje smlouvy, shání vše od převleků po falešné drahokamy. Vytváří detaily a tím potvrzuje pravdivost historky, která je hejlovi předkládána.

Švindl samotný funguje tak, že hejlovi je připravena historka, která z něj udělá boháče… jen musí investovat trochu vlastních peněz, aby se tak stalo. O tyto peníze jej pak švindlíři připraví a zmizí. Zařizovatel se postará, aby historka i v detailech seděla, pokud bude hejl situaci ověřovat a kontrolovat. Pak se připraví zkouška (convincer), která prokáže, že švindl pro něj funguje. Hejl investuje malou sumu a ta se mu zdvojnásobí nebo i zněkolikanásobí. Nadšený hejl dá dohromady všechny své peníze a vloží je do podvodu. Švindlíři mu opět slíbí zněkolikanásobení vkladu… a vypaří se dřív, než hejl zjistí, že byl podveden.

Švindlíři potřebují vložit do přípravy podfuku nemalé peníze. Převleky, zajištění místa, všechny rekvizity, peníze pro „zkoušku“… na to je třeba provozní kapitál. Ten buď získají ze zdrojů, které mají, nebo provedou sérii menších švindlů a krádeží. Jejich jediným cílem je rychle shromáždit peníze, aby mohli provést podfuk, získat tak dost peněz a zmizet.

Fotografie Masakatsu Chyiyojo v Londýně. Tato japonská dáma přicestovala z Jokohamy teprve nedávno, přesto se projevila jako obratná obchodnice a začala (skrze prostředníky) skupovat majetek a investovat na burze. Má podle všeho velmi dobré informace a není ostýchavá používat podpásové metody i sprosté vydírání. Nikdo ze zdejších finančních žraloků se jí nemůže dostat na kobylku a dva z těch, kteří se o to pokusili, našli mrtvé.

Nikdo v Anglii totiž netuší, že tato dáma je skvěle vycvičená kunoiči, tedy ženská obdoba ninji. Od mládí byla trénována v tomto tajném řemesle a je dokonalou sběračkou informací, svůdnicí a je-li třeba, pak vražedkyní. Kunoiči jsou nejlepší v užívání převleků a v Japonsku může působit jako herečka, prostitutka nebo gejša bez jakýchkoli problémů. To jí dovolovalo bez obav cestovat a dostat se bez zábran blíže svým cílům. Když je třeba, kunoiči ovládají zabíjení předměty, které vypadají jako běžné denní potřeby. Chyiyojinou specialitou je svést svůj cíl a poté, co nedává pozor, mu do páteře bodnout ostrou jehlici do vlasů. Kromě malé ranky, kterou policisté většinou přehlédnou, vypadá člověk, jako kdyby zemřel z běžných příčin. V jejím vějíři jsou dovedně všity ostré čepele a může se tak stát smrtící zbraní v obraně.

„Madame Masakatsu“ bohužel zjistila, že v Londýně je se svým orientálním vzezřením všude nápadná, její převleky jsou tak mnohem preciznější a musí jim věnovat velkou pozornost. Díky svému nadání získává tajné informace o trzích a záměrech jednotlivých společností, které ihned využívá na trhu, kde vydělává na svých znalostech.

Na fotografii se ronin Ishida Mitsunari připravuje na souboj proti tenguovi, který sužoval jednu vesnici v provincii Settsu. Podle všeho dřevorubec ze zdejší vesnice neprokázal tenguovi dostatečnou úctu a tengu se urazil. Začal vsi škodit, shazuje tašky ze střech, několikrát ztloukl vesničany, kteří vyrazili na trh, celou ves pronásleduje smůla a tengu navíc v podobě sovy poletuje v noci nad vesnicí a kvůli jeho houkání nikdo nemůže spát. Stařešina vesnice dal dohromady peníze a za odměnu dvacet ryo najal ronina, aby se tengua zbavil.

Ishida Mitsunari se s tenguem setkal a třikrát spolu zkřížili čepele. V prvním souboji byl Mitsunari zraněn a týden se léčil, ve druhém se Rodinovi zlomil meč a tengu mu do druhého dne půjčil jeden ze svých, aby mohl pokračovat. V závěrečném souboji přišly ronina povzbuzovat děti z vesnice. Když byl Mitsunari sražen na zem, děti se kolem něj nahrnuly, aby zabránily tenguovi udeřit. Ten pak se smíchem zastrčil oba meče a slíbil, že vesnici opustí.

Nejstarší syn královny Viktorie, Edward (pozdější král Edward VII.), se chtěl stát vojákem a vybudovat si vojenskou kariéru. Jako přímému následníkovi trůnu mu v tom ale bylo důrazně zabráněno. Všechny jeho hodnosti a vyznamenání byly čestné. Edward se v roce 1861 (po návratu ze Spojených států) rozhodl, že získá alespoň nějaké vojenské zkušenosti, a zúčastnil se manévrů v Irsku, přesněji v Curragh. Během manévrů se důstojníci rozhodli mu zpříjemnit pobyt a do stanu mu schovali herečku, Nellie Clifdenovou, která se stala jeho milenkou.

Tato aféra se brzy rozkřikla a stala se tématem debat na všech evropských dvorech. Způsobila dokonce takové pozdvižení, že jeho otec, princ Albert, přestože byl nemocen, vstal z lůžka a jel ve studeném dešti až za Edwardem. Ten přísahal, že aféru ukončil a otec se poté vrátil zpět do Londýna. Zemřel ale dva týdny po této návštěvě a královna Viktorie z jeho smrti vinila Edwarda. Do konce života nosila vdovské šaty a už nikdy se nevdala. Blízkému příteli řekla, že Albert se již nikdy nezotavil po té „strašlivé záležitosti v Curragh“.

Edwarda poté až do smrti považovala za frivolního, netaktního a nezodpovědného. Své nejstarší dceři napsala, „Nikdy již nemohu, či bych ani neměla, na něj pohlédnouti bez toho, aniž bych se otřásla.“

Autoportrét Roberta Cornelia z roku 1839. Tato dagguerotypie je jedna z prvních fotografií lidské bytosti vůbec pořízené. Cornelius byl americký chemik a fotograf nizozemského původu, který se o dagguerotypie začal zajímat, když měl za úkol vyrobit stříbrnou desku pro jiného fotografa. Díky znalostem chemie se rozhodl metodu pořizování snímků vylepšit a podařilo se mu zkrátit dobu expozice natolik, že se podařilo zachytit lidskou podobu.

Otevřel si vlastní fotografické studio a vyrábět snímky osob. Jeden z takových snímků přímo uchvátil Caethwulfa z Roklí, jednoho ze Sídhských pánů, který putoval inkognito Amerikou. Přesvědčil Cornelia, aby se stal jeho osobním portrétistou a odvedl si ho s sebou do Férie. Zde Jeho snímky knížecí rodiny vzbudily senzaci a každý elfí pán zatoužil po dagguerotypii.

Leofwine Oheň-třpytící-se-na-vodě vedl o půl roku později odvážný útok na Caethwulfův hrad a podařilo se mu fotografa zajmout. Od té doby se kvůli Robertu Corneliovi vedly ve Férii čtyři větší a několik menších válek a pánové Sídhe jsou ochotní jít do boje, aby jej mohli vlastnit a on vyráběl pro ně portréty. Pokud tak ve Férii uvidíte na zdi rozmazané dagguerotypie (nám se Corneliovy snímky zdají neostré a rozmazané), pak vězte, že jejich autorem je pravděpodobně nešťastný americký chemik… který je v říši kouzel prodáván, kupován, půjčován a o kterého se vedou války.

Kresba londýnské uličky, která zachytila i krámek pana M. A. Ormese, obchodníka uhlím. Pan Ormes je zednář třetího stupně a respektovaný postarší gentleman s rostoucím bříškem. Mezi sousedy je respektovaný a málokdy přijde jeho jméno na přetřes, protože se úzkostlivě vyhýbá jakýmkoli skandálům. Má k tomu více důvodů než jen svou pověst.

Málokdo ví, že nenápadný pan Ormes je členem klubu Diogenés a jeho krámek je místo, kde si agenti Jejího Veličenstva předávají zprávy a kde hledají úkryt, když je jejich krytí prozrazeno. Majitel obchodu je členem sekce 3, tedy „středovýchodní Evropa“. Nakupují u něj uhlí podomci z rakouské a německé ambasády a občas mu v prázdné putně na uhlí připutuje i nějaký zajímavý dokument ze stolu, který tam „náhodou“ spadl. Pan Ormes je také jedním ze tří osob v britské rozvědce, který zná totožnost agenta „Magnólie“, jenž má přístup k přísně tajným německým tajemstvím. Jen jeho existence je přísně střeženým tajemstvím a spekuluje se, že může jít snad o někoho z pruského královského rodu.

Nenápadný krámek pana Ormese ale nic z toho neprozradí a sousedé tak znají pouze trochu nudného tloustnoucího obchodníka s růžolící anglickou manželkou.

Fotografie Sharinghamu, přímořského letoviska v hrabství Norfolk. Ve viktoriánské době to bylo poměrně oblíbené letovisko pro rodiny a prázdninové výletníky. Ne tak známé a oblíbené jako Brighton a další městečka na jihu Anglie, ale i tak synonymum dovolené trávené u moře. Obyvatelé městečka samotného se kromě turismu živí hlavně rybolovem. Díky rozvoji železnice dodávají Sharinghamští každý den čerstvé kraby na londýnské rybí trhy.

Na fotografii jsou guvernantky, které dohlížejí na děti bohatých návštěvníků, ubytovaní v hotelech a boarding houses. Pokud byste hledali mága, který potřebuje trochu klidu na studium nebo dobrodruha, který se potřebuje ztratit z očí, tak ospalá díra jako Sharingham mimo sezónu je ideální tip, kde začít hledat.