Author Archives: Ecthelion

Pomalu se začínají zkracovat dny a blíží se zima. Tím pádem je ideální chvíle podívat se, jak pro vaše přátele (se kterými byste si jinak zašli sednout ven na zahrádku) přichystat viktoriánský odpolední čaj. Je to neformální společenská událost a hostitel v podstatě potřebuje pouze připravit stolek s pohoštěním (přestože se to jmenuje „odpolední čaj“, je to spíš „odpolední svačina“, než pouhé popíjení čaje). Je vhodný pro posezení s přáteli i pro hraní Příběhů Impéria, kdy hráči budou mít něco k zakousnutí a zároveň to pomůže dotvořit atmosféru anglických mlh a dlouhých večerů…

V devatenáctém století se odpolední čaje konaly v parádním pokoji, kde se zapálil krb a kolem něj se připravily lenošky a křesla s dekami, aby se lidé mohli zachumlat před ohněm. Předpokládáme, že jen málo z vás má možnost rozdělat si doma krb, takže postačí jakákoli větší místnost, kam se všichni pozvaní vejdou a kam se vejde stolek s občerstvením a křesla a židle pro návštěvu. Jde o atmosféru, takže se snažte, aby vše „vypadalo jako z devatenáctého století“. Najděte staré hrníčky po rodičích, staré ubrusy s motivy, které byste se normálně styděli dát na stůl… tady je účelem, aby to vypadalo „staře“ a jako z jiného století.

Stolek s pohoštěním – neměl by to být malý televizní stolek, v podstatě bude ideální kuchyňský, protože je potřeba hodně místa na odkládání a aranžování. Měl by na něm být ubrus (ideálně bílý, ale ve viktoriánské době se používaly i výraznější barvy, takže se nebojte použít jakýkoli, který máte, a který vypadá dobře), nikdy nearanžujte pouze na dřevo. Pokud vás bude víc jak tři, připravte se na to, že se ubrus ušpiní. Vždy. Nedá se tomu vyhnout – někdo něco vylije, spadne mu citron, upadne džem… připravte se na to a jako správní hostitelé podobné nehody odbývejte mávnutím ruky a úsměvem, aby se nezkazila dobrá nálada.

Nádobí – keramika, nebo sklo. Za žádnou cenu plast – nejen, že bourá atmosféru… ale je něco zvláštního na tom, jak keramika hřeje, když je v ní horký čaj. A přesně tenhle pocit chcete. Ideální je samozřejmě starý porcelán, ale pouze pro malou skupinku přátel. Stejně jako je pravidlo, že se ubrus umaže, v případě nádobí platí, že když je velká společnost, nějaký hrníček se skoro jistě rozbije. Zkuste se podívat do skříněk nebo sklepa u rodičů, zcela jistě tam budou mít staré nepoužívané šálky, hrníčky a pěkné sklenice (české sklo je pojem a většina z vašich rodičů bude doma nějaké krásné sklenice mít). V devatenáctém století musely být na všechno samostatné talířky a nádoby (nebylo možné, aby na jednom talířku byly dva druhy pokrmů – všechno pěkně na samostatné talířky), takže stůl bude přeplněný různými miskami, šálky a konvicemi (tak jako na fotografii).

Rozmístění na stole – Uprostřed stolu by měla být kytice s květy, ale samozřejmě být nemusí. Do středu stolu připravte nápoje (čaj, kávu, vodu nebo limonádu s ledem) a vše, co je k nim potřeba (mléko, cukr, citrony, misku s ledem pokud chcete dělat ledový čaj). Šálky pro hosty by měly být vepředu, snadno dosažitelné, aby si je mohli při příchodu vzít. Na jedné straně stolu pak bude pohoštění „sladké“ a na druhé pak „ostatní“ (v tomto případě hlavně připravené sendviče).

Jídlo – Na „sladké“ straně můžete mít různé sladkosti, cukroví, ovoce (hrozny, nakrájená jablka, hrušky, pomeranče a podobně), croissanty s připraveným džemem, buchty nebo jiné sladké pečivo. Na straně opačné pak budou hlavně připravené sendviče, které pro atmosféru nakrájejte na britské trojúhelníky (může v nich být tavený sýr, nakrájené okurky s máslem, salámy, čokoláda, uzené, nebo cokoli jiného uznáte za vhodné), jednohubky na talířku, či olivy.

Čaj – A na konec to nejdůležitější. Čaj. Pokud pozvete jen několik málo přátel, můžete připravit konev s horkou vodou a nabídnout čajů více, aby si mohli vybrat, na jaký mají chuť. V každém případě je lepší čaj sypaný před pytlíkovým – udrží při kontaktu se vzduchem mnohem déle své aroma a chutná lépe. Pokud ale nemáte sypaný, pytlíkový také postačí. Pro sypaný potřebujete také infuzéry pro louhování (pro každého pozvaného jeden), takže pro větší skupinu je lepší připravit konvici s čajem (nebo pro výběr třeba několik s různými druhy čaje).

Jaký druh čaje zvolit a jak jej servírovat? English Breakfast Tea je příjemný černý čaj, který se podává s mlékem, kdy vytváří aroma, které připomíná teplé toasty vytažené z trouby. Pokud někdo nemá rád mléko, pak je možno jej servírovat s citronem, nikdy ale s mlékem a citronem najednou – mléko by se v šálku srazilo. Irish Breakfast Tea má výraznou chuť a je čím je silnější, tím lépe. Obvykle se připravuje jen ráno právě pro příliš výraznou chuť (kromě Irska, kde se pije celý den) a podává se s mlékem a cukrem (nikdy se smetanou, je pro tento čaj příliš těžká). Mléko by mělo být pokojové teploty, jinak ochladí čaj příliš rychle. Caravan Tea (nebo také Russian Caravan) je čaj s původem v carském Rusku a je obvykle směsicí čínských a indických černých čajů. Je pojmenovaný podle velbloudích karavan, které dovážely čaje z Číny a Indie šest tisíc kilometrů dlouhou pozemní cestou přes Rusko. Stejně jako irský čaj lze jej podávat s cukrem a mlékem. Rusové jsou ale známí tím, že čaje velmi sladí – takže správně „po carsku“ se Caravan Tea servíruje s medem či džemem a plátky citronu. Earl Grey je kouřový čaj s trochou sladké chuti a podává se bez mléka i citronů (je to dnes druhý nejpopulárnější černý čaj). Darjeeling je indický čaj, který se podává odpoledne bez přísad, nicméně může se k němu nabídnout citron, nikdy mléko. Oolong se občas označuje za „šampaňské mezi čaji“. Původem pochází z Číny a do Anglie se dostal v roce 1869, dnes jsou nejlepší oolongy z Taiwanu. Jsou někde mezi černým a zeleným čajem a jsou fermentovány, aby dosáhly své ovocné chuti. Je nemyslitelné do oolongu něco přidávat, podává se vždy bez přísad.

Přikládání pijavic je léčebná metoda stará přes dva a půl tisíce let. Byla běžná v celé Velké Británii (a především Walesu) a Francii nejméně do třicátých let dvacátého století, na venkově potom ještě mnohem déle. Pijavka lékařská, která se k lidskému tělu přikládala, byla v přírodě velmi vzácná a musela se dovážet nebo pěstovat. Obecně se věřilo, že přikládání pijavek dostane z krve to špatné a pacientovi pomůže… což ne vždy fungovalo. Teprve dnes, když dokážeme popsat, co vlastěn pijavice dělá, se začínají zase používat k lékařským účelům (ale jen v cílených případech, kdy je jich třeba, už ne jako všelék).

Přikládní pijavic většinou způsobilo velkou ztrátu krve a vzhledem k tomu, že pijavice mají ve svých vnitřnostech bakterii aeromonas veronii, člověk se slabší imunitou se mohla rána zanítit infekcí, mohl dostat sepsi a trpět silnými průjmy. Nebylo úplně neobvyklé, že kvůli infekci v ráně mohl člověk přijít o končetinu, kam pijavici aplikoval. Samy pijavice dokážou nasát až pětkrát tolik krve, co samy váží, předtím než se pustí svého hostitele. Pak se nepotřebují krmit dalších šest měsíců. Umístění pijavice je také víceméně bezbolestné, protože do rány pijavka vylučuje anestetika. Během sání také do krve vypouští spektrum látek, které obsahují vazodilatanty, jež rozšiřují cévy, a antikoagulanty, jež zajišťují, že se krev nesrazí. Pijavice se často převážely zamrazené v ledu, protože ani mráz je nezabije a po odstranění ledu a ohřátí opět ožijí.

V roce 1833 bylo ještě přikládání pijavic natolik oblíbené, že jen Francie musela dovést ze zahraničí 41,5 milionu pijavic, aby nasytila poptávku po nich. Sbíraly se tím způsobem, že sběrači chodili bez bot ve vodách, které jimi byly zamořené a nechávali pijavice přisávat na vlastní tělo. Jakmile se přisály, byli umísteny do košíku, nebo džbánu s dýchacími otvory. Tímto upůsobem mohli za den sesbírat až 2500 pijavek. Když začaly pijavice být nedostatkovým zbožím, vrhli se Francouzi a Němci na jejich pěstování. Spočívalo v tom, že se starší koně, kteří již nemohli táhnout, uvázali do vody, kde sloužili jako živá konzerva pro pijavice. Tito koně tam poté uhynuli na ztrátu krve.

Nádoby na obrázku jsou viktoriánské přenosné nádoby na pijavice, vyrobené ze skla, stříbra a cínbu. Malá skleněná trubička sloužila k nasměrování pijavky na těžko dosažitelná místa v ústech, hrtanu, uší, spojivky, rekta nebo vagíny.

Tušíte, co se ve viktoriánské stalo, když policie našla tělo někoho, kdo zesnul za podezřelých okolností? Pokud bylo podezření na cizí zavinění, sebevraždu, nebo byly nejasnosti ohledně toho, jak k úmrtí došlo, svolal koroner porotu a vyšetřil, jak zesnulý zahynul. Nejprve ohledal tělo a poté vyslechl členy rodiny a svědky.

Koronerovo slyšení se často vedlo v hostincích, protože tam byl dostatečně velký stůl, aby se na něj dala položit mrtvola a bylo tam dost místa pro koronera, porotu dvanácti mužů a svědky. Občas se slyšení konalo v domě zemřelého, nebo venku na čerstvém vzduchu. Teprve ke konci devatenáctého století se začaly objevovat stálé márnice, kde koroner mohlo slyšení vést.

Porotci byli vybírání ze seznamu oprávněných voličů (tedy pouze muži s určitým příjmem). Jejich přítomnost mohla být policií vynucena a museli se účastnit celého slyšení, i pokud by trvalo celý den. Každý porotce pak dostal za svou účast v porotě jako odškodnění dva šilinky.

Slyšení většinou vypadalo tak, že porotci složili své přísahy, poté zamířili vedeni koronerem do márnice shlédnout tělo mrtvého (či těla). Poté se vrátili na místo slyšení a kroner vyslech svědky. Svědkové, u kterých se dalo očekávát, že nebudou schopni kontrolovat své emoce (většinou ženy od kterých se čekaly hysterické výstupy a pláč), museli čekat v čekárně, dokud nebyli zavoláni pro přednesení svědectví. Ostatní mohli být přítomni celému slyšení spolu se zástupci veřejnosti. Poté, co byly všechny svědectví předneseny, porota dospěla k verdiktu a koroner poté podepsal úmrtní oznámení, které umožnilo rodině, aby svého milovaného mohli pohřbít.

Obrázek je již namalován v koronerově stálé síni, kde vlevo je vidět místo pro svědky (označeno “witness box”) uprostřed za stolem koroner a v popředí zapisovastelé, kteří dělají záznam o svědectví. Vpravo je dvanáct porotců naslouchajících svědectví. Kresba byla provedena z ochozů pro publikum (úplně v popředí jsou vidět zástupci veřejnosti).

Na snímku jsou ve spodní řadě zobrazeny skutečné nástroje bytového zloděje a v horní řadě jsou kapsy, ve kterých byly ukryty. Tyto kapsy se pověsily pod obyčejné, často čisté a vkusné oblečení, aby zloděj nebudil pozornost.

Obecně existovalo několik způsobů, kterými se zloději dostávali do domů, obchodů a skladu. Klasický přístup bylo otevření zámku paklíčem, další možností bylo vložení tenkého nástroje mezi křídla okna, aby mohl nadzvednout západku, která je zavírá. Pokud byl zloděj spatřen, když si prohlížel zámek, vždy měl v ruce připravenou zápalku, kterou o dveře škrtnul a předstíral, že si zapaluje lulku nebo cigaretu. Tím se většinou vyhnul podezření. Další možností, jak se dostat do domu, bylo přelézt zeď vzadu do zahrady a vylomit okna nebo dveře, které nebyly z ulice nebo jiného veřejného místa vidět. Bylo možné nadzvednout poklop, nebo mříž, do sklepa a proklouznout. Oblíbneou taktikou bylo také dostat se do domu vedle (nebo několik dveří dál) a po střeše se dostat na dům, který měl zloděj v úmyslu vykrást. Tudy se mohl dostat dovnitř střešním oknem, dveřmi na střechu, nebo když nahoře nebylo ani jedno z toho, tak mohl rozebratstřešní tašky a otvor si udělat. Občas se zloději také probourali skrze cihlovou zeď z vedlejšího domu, nebo vylezli po okapu k vyšším oknům, které nemusely být zamčené.

Každý zloděj míval k ruce několik pomocníků, kteří patrolovali na ulici a upozornili ho na přicházející lidi, nebo policisty (ti většinou procházeli ulice v intervali patnáct až dvacet minut, takže když prošli, měl zloděj omezený čas k provedení akce). Občas byli zaúkolovaní policisty rozhovorem, nebo jinak, odlákat a dát zloději prostor k úniku. Tito pomocníci byli většinou mladí hoši, dívky nebo amatéř, kteří si neuvědomovali, že za pár šilinků riskují několik let v káznici (protože se stávali společníky při loupeži, jejíž hodnota často přesahovala pět liber… a tím spadala do těžších zločinů).

Většina obyvatel během devatenáctého století byla placena na týden, nebo pokud měli smůlu, tak každý den na ruku. Jakoukoli větší sumu tak bylo těžké, až nemožné dát dohromady, protože týdenní výplata se ihned rozplynula v nákladech. Pokud chtěli lidé získat nějakou hotovost na výdaje u lékaře, nákup nového obleku, nebo jen na další týden přežití, pokud byly výdaje větší, jedinou možností bylo zastavit část vybavení domácnosti v místní zastavárně. Věci, které se zastavovaly byly velice rozdílné – od oblečení, bot a šperků, po nářadí, žehličky nebo nábytek.

Zastavování byla pro většinu lidí s malými příjmy způsobem života. Pokud měli práci, používali lidé nedělní šaty jako kapitál, na jehož základě získávali peníze. V pondělí byly nedělní, sváteční, šaty často zastaveny a v sobotu, poté, co byly náklady na chléb splaceny, a zaměstnanec dostal na ruku svou výplatu, byly opět vyplaceny. Dělník si své šaty vzal v neděli na mši a v pondělí je opět zastavil, aby měl nějaké peníze na týden. Pondělky a soboty tak byly v zastavárnách nejrušnější dny. Zastaváren bylo po celém Londýně tolik, že v některých ulicích jich bylo víc než bordelů… a to už je co říct.

Zastavárníci příliš netěžili z lidí, kteří si nemohli dovolit vykoupit svoji zástavu. Nejvíce zisku měli z pravidelných zákazníků, kterým účtovali úrok za zastavování a vyplácení předmětů. Zastavárník si mohl ponechat a prodat majetek, který mu byl zastaven, pokud byl zastaven za méně než deset šilinků a uběhlo od zástavy nejméně rok a sedm dní. Majetek zastavený za více než deset šilinků se nestával automaticky majetkem zastavárníka, ale musel být vydražen ve veřejné aukci, přičemž zisk šel zastavárníkovi.

Za zastavení majetku v hodnotě do deseti šilinků musel platit vlastník věci úrok půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky půjčené za zástavu. Za zápůjčku v hodnotě mezi čtyřiceti šilinky a deseti librami (tedy nejvyšší možná sazba pro běžné lidi, jejichž celá domácnost dohromady určitě deset liber nedala) byla za lístek účtována penny a úrok činil jeden a půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky zapůjčené.

Přes poměrně vysoké úroky byly zastavárny důležitou službou pro běžné obyvatele devatenáctého století. Jak se píše v článku z roku 1901: “Znamenají jídlo pro ženu a děti, když je talíř a kapsa prázdná – trocha peněz, která dokáže udržet věci v chodu do další výplaty; pro tisíce znamenají přítřeší, teplo a něco k snědku; a přestože mnozí považují zastavárny za povzbuzení k neprozíravosti a nehospodárnosti, každý filantrop, který by je zakázal, by místo nich musel otevřít městské nebo charitativní zastavárny, aby je nahradil.”

Jméno Thomas Edward Jones nám už dnes nic neřekne, ale v devatenáctém století bylo notorické a “chlapec Jones” byl nejznámějším stalkerem viktoriánské éry. A nepronásledoval jen tak někoho, vybral si dokonce samotnou královnu Viktorii, Bůh žehnej její duši.

V roce 1838, když mu bylo okolo čtrnácti let, proklouzl bez povšimnutí do Buckinghamského paláce, protože se myslelo, že jde vymetat komíny (to, aby menší chlapci, kteří se komíny protáhli, byli k jejich čištění použiti, bylo zakázáno až v roce 1840). Byl ale odhalen portýrem v Marble Hall a po pronásledování byl lapen v St James Street se spodním prádlem královny nacpaným do kalhot. Přestože z paláce zřejmě ukradl prádlo i ornamentální meč, porota ho nakonec osvobodila z obvinění z krádeže. Snad porotcům zaimponovala drzost kousku, nebo se jim zželelo jeho mládí.

V listopadu 1840 se pak Jones, devět dní poté, co královna Viktorie porodila své první dítě, do Buckinghamského paláce vrátil. Vylezl po stěně paláce, vstoupil dovnitř a unikl bez odhalení. V prosinci téhož roku se vrátil opět. Krátce po půlnoci jej zdravotní sestra objevila pod pohovkou v královnině budoáru a byl zatčen. Tentokrát se již trestu nevyhnul, protože jeho kousek způsobil velké pozdvižení v obavě o královnino zdraví. Strávil tři měsíce v žaláři.

V březnu 1841 byl lapen opět v paláci, tentokrát v královnině pokoji. Byl odsouzen na tři měsíce nucených prací a policie v okolí paláce byla posílena. Po propuštění byl opět krátce nato lapen v blízkosti Buckinghamského paláce a byl “dobrovolně” zapsán do řad námořnictva. Zde byl odeslán co nejdál od Anglie, jak to bylo možné. Bohužel po roce na moři se mu podařilo uniknout při zastávce v Portsmouthu a zamířil do Londýna. Byl lapen ještě než se dostal do paláce a odeslán zpět na loď. Poslední zmínka o něm v londýnských novinách pochází z roku 1844, kdy byl na moři mezi Tunisem a Alžírem zachráněn z vody poté, co spadl přes palubu.

Jones poté už nikdy do osudu paláce nezasáhl. Stal se z něj alkoholik a odcestoval do Austrálie, kde pracoval jako obecní vyvolávač v Perthu. V roce 1893 v opilosti spadl a srazil si vaz, čímž se uzavřela historie nejslavnějšího stalkera viktoriánské Británie.