Většina obyvatel během devatenáctého století byla placena na týden, nebo pokud měli smůlu, tak každý den na ruku. Jakoukoli větší sumu tak bylo těžké, až nemožné dát dohromady, protože týdenní výplata se ihned rozplynula v nákladech. Pokud chtěli lidé získat nějakou hotovost na výdaje u lékaře, nákup nového obleku, nebo jen na další týden přežití, pokud byly výdaje větší, jedinou možností bylo zastavit část vybavení domácnosti v místní zastavárně. Věci, které se zastavovaly byly velice rozdílné – od oblečení, bot a šperků, po nářadí, žehličky nebo nábytek.
Zastavování byla pro většinu lidí s malými příjmy způsobem života. Pokud měli práci, používali lidé nedělní šaty jako kapitál, na jehož základě získávali peníze. V pondělí byly nedělní, sváteční, šaty často zastaveny a v sobotu, poté, co byly náklady na chléb splaceny, a zaměstnanec dostal na ruku svou výplatu, byly opět vyplaceny. Dělník si své šaty vzal v neděli na mši a v pondělí je opět zastavil, aby měl nějaké peníze na týden. Pondělky a soboty tak byly v zastavárnách nejrušnější dny. Zastaváren bylo po celém Londýně tolik, že v některých ulicích jich bylo víc než bordelů… a to už je co říct.
Zastavárníci příliš netěžili z lidí, kteří si nemohli dovolit vykoupit svoji zástavu. Nejvíce zisku měli z pravidelných zákazníků, kterým účtovali úrok za zastavování a vyplácení předmětů. Zastavárník si mohl ponechat a prodat majetek, který mu byl zastaven, pokud byl zastaven za méně než deset šilinků a uběhlo od zástavy nejméně rok a sedm dní. Majetek zastavený za více než deset šilinků se nestával automaticky majetkem zastavárníka, ale musel být vydražen ve veřejné aukci, přičemž zisk šel zastavárníkovi.
Za zastavení majetku v hodnotě do deseti šilinků musel platit vlastník věci úrok půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky půjčené za zástavu. Za zápůjčku v hodnotě mezi čtyřiceti šilinky a deseti librami (tedy nejvyšší možná sazba pro běžné lidi, jejichž celá domácnost dohromady určitě deset liber nedala) byla za lístek účtována penny a úrok činil jeden a půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky zapůjčené.
Přes poměrně vysoké úroky byly zastavárny důležitou službou pro běžné obyvatele devatenáctého století. Jak se píše v článku z roku 1901: “Znamenají jídlo pro ženu a děti, když je talíř a kapsa prázdná – trocha peněz, která dokáže udržet věci v chodu do další výplaty; pro tisíce znamenají přítřeší, teplo a něco k snědku; a přestože mnozí považují zastavárny za povzbuzení k neprozíravosti a nehospodárnosti, každý filantrop, který by je zakázal, by místo nich musel otevřít městské nebo charitativní zastavárny, aby je nahradil.”
