Monthly Archives: October 2013

Halloween

V pátek budou elfové a skřítci slavit Samhain, my ostatní Svátek všech svatých následovaný Dušičkami… a v anglosaských zemích se bude slavit již den předtím Halloween. Víte, jak se Halloween slavil během viktoriánské éry?

Od začátku devatenáctého století se postupně církevní svátek postupně měnil v párty, jak ji známe dnes, a komercializoval se. Původní tradice obcházení domů a koledování sladkostí pochází z anglické tradice, kdy chudí během svátků žebrali o jídlo a dostávali “duchovní koláčky” výměnou za to, že slíbili, že se budou modlit za mrtvé příbuzné rodiny, která koláčky darovala. Církev toto obdarování podporovala jako náhradu starého zvyku nechávání jídla a pití pro toulající se duše (věřilo se, že v den Všech svatých je svět zemřelých a náš nejblíže a neklidné duše se procházejí naším světěm). Tato tradice “chodit duchovat” se postupně proměnila tak, že děti obcházely domy v sousedství a dostávaly jídlo a peníze. Občas se Halloweenu říkalo “Noc loupání ořechů” nebo “Noc chňapání jablek”, protože toho dne se rodiny sešly spolu před ohněm, aby si vyprávěly příběhy o svých zesnulých příbuzných a jedly ořechy a jablka.

Oblékání se do kostýmů má starou tradici. Protože se věřilo, že venku se procházejí duchové, lidé se té noci převlékali do masek, aby je duchové nepoznali a mysleli si, že jsou také duchové mrtvých. Matky tak oblékaly své děti, aby je duchové neuchvátili, pokud museli toho dne ven. Aby odradili duchy od návštěvy svých domů, lidé umisťovali venku mísy s jídlem, aby se mrtví najedli venku a nešli dovnitř (to byla ona tradice, již se církev snažila vymýtit a mnoho století se jí to nedařilo).

Dejte si tedy od čtvrtečního západu slunce do pátečního západu slunce pozor na toulající se duše mrtvých a nezapomeňte zavzpomínat na drahé zesnulé… protože bude čas na jejich příběhy.

Halloween

Posted in Střípky | Comments Off

Mrtví z Krvavé meze

V roce 1861 udělil prezident Lincoln Mathewu Bradymu povolení fotografovat bojiště a bitevní pole americké občanské války. 19. září 1862, dva dny po bitvě u Antietnamu (zemřelo v ní nejvíc Američanů během jednoho dne v celé americké historii), vyslal Brady fotografa Alexandra Gardnera a jeho asistenta Jamese Gibsona, aby vyfotografovali bojiště po bitvě.

V říjnu byly tyto snímky vystaveny v Bradyho newyorské galerii pod názvem “Mrtví od Antietnamu”. Mnoho z těchto snímků byly fotografie mrtvých, jako ta, kterou přikládáme – je pojmenována “Mrtví z Krvavé meze” a zachycuje mrtvé konfederační vojáky, kteří bránili “Krvavou mez”. Tu představoval kus cesty dlouhý necelých sedm set metrů, kde během půl hodiny padlo na 5 600 vojáků (tři tisíce unionistických, dva tisíce šest set konfederačních).

Bylo to poprvé, co mohli Američané vidět skutečnou tvář války, která byla tak odlišná od uměleckých znázornění bitev. Do galerie přicházely davy lidí přitahovaných “strašlivou fascinací” ke snímkům zmrzačených těl. Návštěvníci si prohlíželi snímky lupou.

“Málokdy jsme se vyskytovali v galerii, abychom nemuseli být přitomni, když naklánějící se žena pozná manžela, syna nebo bratra v strnulé, neživé řadě těl, které ležely připraveny pro zející zákopy hrobů.”

Mrtví od Krvavé meze

Posted in Střípky | Comments Off

Jizvy na zádech Gordona

Fotografie Gordona, otroka na mississipských plantážích, který utekl svým pánům v roce 1863.

Gordonovi se v roce 1863 podařilo uniknout z plantáže a během deseti dní proklouznout na sever, kde po 130 kilometrech cesty potkal unionistické vojáky v Baton Rouge. V kapsách měl cibuli, kterou ukradl z kuchyně, aby svedl ze stopy lovecké psy.

Ti při prohlídce zjistili, že má záda plná jizev od bičování. Fotografie, která je zde citována, byla poté abolicionisty často užívána, aby přesvědčila Američany o nelidskosti otrokářského systému. Celkově tento snímek udělal hodně pro obrácení veřejného mínění proti otroctví.

Přihlásil se do armády Unie jako průvodce a na jedné z výprav byl zajat konfederačními vojáky, kteří ho svázali a téměř utloukli k smrti. Nechali ho ležet, když si mysleli, že je mrtev, ale Gordon přežil a znovu se připojil k armádě Unie. V jejích řadách bojoval statečně při útoku na Port Hudson v roce 1863, kde oddíly Afroameričanů poprvé vedly útok armády.

Gordon

Posted in Střípky | Comments Off

Císař s rodinou

Vojenská přehlídka v Berlíně, v jejímž čele pochoduje Kaiser Wilhelm II. (vládce Německého císařství) se svými šesti syny. Po jeho levém boku pochoduje korunní princ Wilhelm (celým jménem “Friedrich Wilhelm Victor August Ernst von Preußen”), dále jdou jeho další synové v uniformách. Až na následníka trůnu mají všichni na hlavách tradiční pruskou přilbu Pickelhaube (lidově piklhaubna) s ostnem na vrcholu (je kryt chocholem, ale je vidět).

Císař a synové

Kromě synů měl císař ještě jednu dceru. Tady na tomto snímku je císařova dcera, Victoria Luisa Pruská, v uniformě svého druhého husarského pluku.

Victoria Louise Pruská

Posted in Střípky | Comments Off

Osmanští vojáci

Typická podoba osmanských vojáků v druhé polovině devatenáctého století. Temně modré uniformy s červenými vzory a rudými fezy byly pro osmanské oddíly nejobvyklejší (na malbě je osmanský útok v bitvě o Domokos 1897 během řecko-turecké války ze stejného roku).

Naprostá většina obyvatel osmanské říše (z asi 35 milionů v roce 1856) se nacházela na asijské straně Bosporu. Vzhledem k tomu, že železniční spojení mezi jednotlivými částmi říše v podstatě neexistovalo, bylo vojsko závislé na převoz posil pomocí lodního transportu. To se ukázalo jako slabina už v devatenáctém století, kdy Osmani rychle ztráceli opory v Evropě (v několika rusko-osmanských válkách ztrácela osmanská říše pevnost za pevností) a později se prokázalo fatální během balkánských válek (1912-1913), kdy se nově vybudované řecké flotile podařilo tento přísun posil zarazit. Výsledkem bylo totální zhroucení osmanské armády na evropském břehu a ztráta téměř všech evropských držav.

Oficiálním jazykem vojska byla, stejně jako celé říše, osmanská turečtina. Ta sice vycházela z turečtiny, ale byla směsicí turečtiny, arabštiny a perštiny… a jako taková byla naprosto nesrozumitelná pro všechny poddané říše. I Turci spolu mluvili jinou formou turečtiny a osmanštině nerozuměli. Proto se ve vojsku často velelo jazykem jednotlivých vojáků (v případě albánských jednotek albánsky, v případě řeckých řecky, egyptských egyptsky a podobně).

Osmanští vojáci

Posted in Střípky | Comments Off

Thugové

Šlo o tajnou indickou sektu, uctívající bohyni Kálí, která lákala pocestné do léček, vraždila je a okrádala. Své vraždy chápali jako rituální oběti, aby smrtící bohyně nemusela přijít zpět na zem.

Většinou operovali tak, že se připojili k cestujícím, získali si jejich důvěru a na příhodném místě (kterému říkali bele) je pak zavraždili a okradli. Zpravidla nechali projít všechny, kteří byli z blízkého okolí (přestože představovali lákavou kořist) a soustředili se na lidi zdaleka, které chvíli nikdo nebude postrádat, aby thugové měli šanci zmizet. Většinou sáhli po vraždě v noci, zatímco zbytek thugů hrál na hudební nástroje nebo dělal hluk, aby nikdo neslyšel nářky vražděných. Vražda sama byla starobylým rituálem, při kterém byli cestující uškrceni žlutým šátkem Rumaal, symbolem bohyně Kálí. Jeden thug přitom oběti seděl na nohách, druhý na rukách a třetí z nich oběť škrtil. Mrtvá těla občas rituálně zohavili (vyloupali jim oči) a byla zahrabána nebo naházena do studen.

Thugové škrtící oběť

Velitelem thugské skupiny byl jamaadaar a počet členů jedné skupiny se lišil od desíti až ke dvěma stovkám. Každý z nich měl svoji určenou funkci, kterou vykonával. Thugové, kteří dosáhli určitého věku se už na vraždách nepodíleli, skupině sloužili jako špehové a špiclové. Spolu se domlouvali vlastním žargonem, vlastní formou hindštiny, zvanou Ramsi.

Thugové se objevili někdy v sedmnáctém století a jejich řemeslo se dědilo z otce na syna. Občas také unášeli malé děti a vychovali je jako thugy, nebo se k thugům přidali někteří členové chudiny, zlákaní učením thugských gurů. V indické společnosti existoval velký odpor proti pronásledování thugů, protože se obávali hněvu Kálí (a kultistů samotných). Moc thugů se podařilo zlomit teprve britské vládě v Indii (nebo Škrtičů, jak jim Britové říkali). Kapitán William Henry Sleeman, asistent britského generálního guvernéra Indie, připravil strategii boje s thugy a podařilo se mu rozbít organizační struktury kultu. Většina thugů byla pochytána a popravena ve třicátých letech devatenáctého století, poslední skupiny ale fungovaly až do sedmdesátých let. Teprve tehdy byli pověšeni poslední kultisté. Sekta dakoitů, která na thugy navazovala, nicméně prováděla rituální vraždy až do dvacátého století.

Fotografie thugů

Posted in Střípky | Comments Off

Tower Subway

Je to tunel, který vede pod Temží a nachází se trochu na západ od míst, kde dnes stojí Tower Bridge. Začíná na Tower Hill na jedné straně a končí na Vine Lane na druhé. Je to poměrně malý kruhový tunel, který byl vyražen v roce 1869. Přepravní společnost zde v roce 1870 zahájila přepravu z jednoho břehu na druhou, kdy lidi přepravoval dřevený vozík tažený kabelem. Na obou koncích lidi nahoru a dolů vozil parou poháněný výtah. Tato přeprava se ale ukázala jako těžce ztrátová a společnost ještě do konce roku 1870 zkrachovala. Tunel byl pak přeměněn na podchod pod Temží pro pěší (na dno tunelu byly umístěny dřevěné desky po kterých se dalo chodit, jak je vidět na ilustraci; výtahy byly nahrazeny spirálovými litinovými schodišti). Za přechod na druhou stranu se platilo půl pence a každý rok jej využilo přes milion lidí (byla to důležitá spojka pro dělníky, kteří tak nemuseli být závislí na parnících, kteér by je převezly přes řeku).

Tower Subway vyřadilo z provozu až otevření Tower Bridge v roce 1894, za jehož použití se nemuselo platit. V roce 1898 byl prodán vodárenské společnosti, která jej využívala jako zásobárnu vody. Přes poškození během bombardování Londýna za druhé světové války existuje dodnes, tento viktoriánský tunel je v současnosti využit pro vedení telekomunikačních kabelů.

Tower Subway

Posted in Střípky | Comments Off

Plakáty na zdech

I ve viktoriánských dobách byl Londýn polepený reklamními plakáty. Možná ještě více než dnes, protože tehdy to ještě nereguloval žádný zákon. Uličky bez oken (a občas i s okny), stejně jako všechny zdi i vhodná místa byla v podstatě kompletně vytapetovány všemožnými reklamami na absolutně cokoli. Tlusté vrstvy plakátů občas narostly do té šíře, že se užšími uličkami dalo těžko procházet.

Množství lepidla v tak tlusté vrstvě znamenalo reálné nebezpečí v případě požáru, protože ačkoli nebylo nejjedodušší takový papír zapílit… v případě, že se to podařilo (kupříkladu vrženou petrolejovou lampou, která se na zdi rozbila), hořely plakáty dlouho, vytrvale a velkým žárem. Pokud vás bude pronásledovat hromada nepřátel… je možné, že za bod osudu váš zrak padne na vrstvy plakátů na zdi… ;)

Plakáty

Posted in Střípky | Comments Off

“Zakusování krys”

Chov psů k lovu je starý jako lidstvo samo. V Anglii se pořádaly vždy závody v tom, jak rychle dokážou lovečtí psi strhnout zajíce, lišky nebo další zvířata. Čáru přes rozpočet tomu učinil Zákon o krutosti ke zvířatům z roku 1835, který zakázal štvát psy na býky, medvědy a další velká zvířata. Nicméně lov krys v zákonu nebyl a nikdy nebyl postihován, proto se “zakusování krys” stalo oblíbeným sportem viktoriánské společnosti. V Londýně samém fungovalo ne méně než sedmedesát “krysích děr”.

Ty vypadaly přesně tak, jako na ilustraci – dřevěné zábrany sbité tak, aby vytvářely jámu, ve které cvičení psi zakusovali krysy. Každý pes měl v jámě zakousnout počet krys, který odpovídal jeho váze v librách. Ve chvíli, kdy všechny krysy zabil, zastavil se čas. Kombinace nejrychlejšího času, počtu zabitých krys a váhy psa určovala vítěze. Nejoblíbenější psi pro tento druh “zábavy” byli teriéři a protože krysa má ostré zuby a dokáže při obraně nebezpečně kousat, nebývalo neobvyklé, že byli posetí jizvami a měli často třeba jen jedno oko. Na vítěze se sázely nehorázné peníze a “zakusování krys” byl v podstatě hazard v nejdrsnější podobě. Proto občas “krysí díry” navštěvovala policie (jakkoli “sport” sám nelegální nebyl, hazard okolo již ano) a mnohé byly ukryté a tajné. Občas místo psů spolu v jámě pro potěchu bohatých gentlemanů zápasili lidé v rohování nebo zápasu bez pravidel, který nezřídka končil těžkými zraněními.

Vzor královny Viktorie, která chovala své psy a nenáviděla krutost vůči nim, stejně jako měnící se společenské klima, nakonec vedly koncem devatenáctého století k zániku této “zábavy”. Poslední “krysí díry” zmizely ale až s výstřely světové války.

Krysí díra v Londýně

Posted in Střípky | Comments Off