Monthly Archives: December 2012

Fotografie Královny podzimních ohňů

Fotografie z roku 1868, podle všeho jediná existující, na které je zachycena Královna podzimních ohňů (podoba je totožná s trojicí obrazů z r. 1402, 1683 a 1712, jde tedy s velkou pravděpodobností o tuto elfí dámu). Není známo, za jakých okolností tento snímek vznikl, fotografka jej ani neoznačila jménem (ve své době nebyl publikován). Tato elfí kněžna byla proslavená svou krásou, stejně jako tím, že lásku a útěchu ve svém smutném manželství hledala nezřídka v náručí lidských milenců. Je tedy možné, že fotografie vznikla během jednoho z jejích záletů v našem světě, jehož hranice překonala na labutích křídlech.

Královna podzimních ohňů

Posted in Střípky | Comments Off

Hřbitovní pušky a rakvová torpéda

Obavy z vykradačů hrobů byly takové, že se různé formy hlídání hřbitovů používaly odedávna.

Zhruba od patnáctého století se začaly používat takzvané „hřbitovní pušky“, které spočívaly v nástražném systému rozmístěném po setmění na hřbitově. Stačilo, aby zloděj motající se po hřbitově zakopnul o nástražný drát a puška spustila. Používaly se nejprve běžné pušky, od roku 1700 se pak zbraně vyráběly speciálně za tímto účelem. Hřbitovní pušky byly velmi populární v Anglii až do roku 1827, kdyby bylo jejich používání zakázáno zákonem.

Další technikou ochrany hrobu byly takzvaná „rakvové torpéda“, která se začala vyrábět po americké občanské válce. Tehdy se slovo „torpédo“ používalo ve významu „mina“ (rozlišovaly se torpéda zemní a námořní), „rakvové torpédo“ tak byla v podstatě pozemní mina, která se spustila, když vykradači hrobů rakev odkryli. Na obrázku níže je patentový list jednoho takového torpéda (v tomto případě jde spíše o brokovnici, která vypálí do obličeje zloděje ve chvíli, kdy se zvedne víko).

Používaly se ale i skutečné miny s prachovou náloží. Jeden z takových nástražných systémů kupříkladu zabil v roce 1881 pozdě v noci minimálně trojici vykradačů hrobů u městečka Gann v Knox County, Ohiu.

Tyto systémy se postupně přestaly užívat, když legislativa vyplnila díru v zákoně, která umožnila lékařským školám legálně získávat mrtvá těla pro pitvy (v USA šlo o rok 1883) a vykradačů hrobů tím rapidně ubylo. Každopádně… ne vždy se vyplatí otevírat staré hroby…

Skupina vykradačů hrobů při práci:

Skupina vykradačů hrobů

Posted in Střípky | Comments Off

Draugr (staroanglicky dreág, islandsky afturgöngur)

Tyto bytosti se objevují ve skandinávské mytologii a patří k obávaným. Jsou to mrtví, kteří povstali ze smrti a znovu kráčí nocí, zatímco se jejich těla rozkládají a zapáchají. Často jsou to mocní náčelníci nebo stýrimadůři vikinských nájezdníků, kteří povstali, aby po smrti hlídali svůj hrob a poklady zde ukryté. Tvrdí se, že nenávidí živé, závidí jim, co kdysi za života měli a zároveň je pohání i lakotnost. Poklady zabitých ukládají do svých hrobů a zvětšují tím své záhrobní bohatství. Podle všeho se několik takových hrobů vikinských náčelníků nachází i ve východní Anglii.

Tvrdí se, že zvířata, která žijí v okolí hrobů, zešílí hrůzou. Také lidé, kteří se mu postaví, mohou přijít o rozum. Ptáci, kteří jej přeletí, padají mrtví k zemi. Draugr zabijí své oběti a poté pojídá jejich maso a pije jejich krev. Tvrdí se, že ovládá temná kouzla (seveřané jim říkají „trollskap“), která mu umožňují nahlížet do budoucnosti, ovládat počasí nebo měnit svou podobu. Dokáže také vstupovat do snů žijících a změnit den v noc, když přichází. Jeho přítomnost mohou prozradit Eliášovy ohně plápolající v okolí. Stejně jako ostatním nadpřirozeným bytostem mu ubližuje studené železo, ale není dostatečně silné na to, aby jej zahnalo.

Při pohřbu se občas na hruď mrtvého ukládaly rozevřené železné nůžky, aby se zabránilo v jeho proměně v draugra. Palce na nohách se svazovaly nebo se do noh vrážely jehly, aby se mrtvému zabránilo v chůzi po smrti. Stejně tak se rakev ukládala a poté přesunula na třech jiných místech, aby mrtvý ztratil směr a nenašel cestu zpět (kdyby náhodou povstal).

Podobná stvůra jako draugr je „haugbui“, který ale nedokáže opustit svůj hrob a stráží proto pouze svou mohylu, zabíjejíc všechny, kdo se odváží do ní vstoupit.

Posted in Střípky | Comments Off

Zdobení vánočního stromku

Zdobení vánočního stromku je německá tradice a celosvětové popularity se dočkala až od roku 1848, kdy v časopise Illustrated London News vyšla série obrázků vládnoucí britské rodiny, slavící kolem vánočního stromečku. Tuto tradici zavedl v paláci roce 1841 princ Albert (který byl rodilý Němec) a byla blízká i rodině královny Viktorie (která byla de facto německá). Následující rok už měla vánoční stromky většina britských rodin. Byly zdobeny papírovými řetězy, jablky, sladkostmi a hořícími svícemi.

Zdobení vánočního stromku

Posted in Střípky | Comments Off

Vánoční tradice

Podle starých tradic jsou Vánoce obdobím, kdy se zvyšuje množství nadpřirozených úkazů a aktivit bytostí Starého světa. Nejen těch dobrých, jako sněžných skřítků a mluvících zvířat, ale i těch zlých. Povětřím poletuje Divoký hon a lidé zavírají okenice, když uslyší přízračné trubky strašlivého krále Honu. V hrobech se neklidně převalují mrtví, kteří nenalezli pokoje a zlí duchové škodí lidem.

Někteří mágové tvrdí, že půlnoční mše má stejnou funkci jako dříve pravidelné oběti na svátek Yule. Tvrdí, že zvony, které znějí o vánoční půlnoci, mají kouzelnou moc a sílu zahánět zlé tvory a bytosti. Z Rakouska (přesněji z Čech) také pochází v Británii nepříliš známý zvyk pálit v domovech směs dřevěného uhlí a očistného kadidla (nazývaného „františek“), které je mají očistit od zlých duchů.

Každopádně, během Vánoc se může stát ledacos magického a kouzelného… nejen ve vašich příbězích…

Ledoví skřítkové

Posted in Střípky | Comments Off

Gin s tonikem

Víte, jak vznikl koktejl „gin tonic“ („gin s tonikem“)?

Kolem roku 1700 se zjistilo, že chinin dokáže léčit malárii, která byla stálým problémem v tropických oblastech. Jeho strašlivě hořká chuť ale půspobila problémy při užívání (chinin byl zkrátka odporný). Britští důstojníci Východoindické společnosti proto začátkem 19. století začali k chininu přidávat směs vody, cukru, limetek a slušné porce ginu, aby se to vůbec dalo pozřít. Vznikl z toho populární koktejl, který je oblíbený během letních měsíců. Protože se dnes už nepoužívá jako prostředek podání antimalarika, je v něm chininu mnohem méně a je většinou slazený (proto i mnohem méně hořký).

Gin s tonicem

Posted in Střípky | Comments Off

Spravedlivá odplata

Šestice vojáků na dovolence v Londýně. Podle prýmků na ramenou nejde o žádné zelenáče, ale o ostřílené vojáky, kteří mají za sebou nejedno vojenské tažení. Shodou okolností mají za sebou všichni vojenské tažení proti indickým povstalcům… což je důvod, který je přivedl do Londýna.

Během tažení proti Rádža Chánovi byl jejich oddíl zničen povstalci, které vedl anglický dezertér – jakýsi William Stunton. Pouze osm vojáků se zachránilo ze dvou kumpanií (dvě stě mužů) a všichni přísahali pomstu. Když byla pevnost Rádži Chána srovnána se zemí, tělo Williama Stuntona nebylo nalezeno. Předpokládalo se, že zemřel při výbuchu prachárny.

Nyní, o šest let později, narazil jeden z vojáků, James McKinley náhodou na stejného muže na ulicích Londýna, jak nasedá do bryčky v luxusních šatech. Podle všeho se mu podařilo uniknout s Rádža Chánovými poklady a nyní si v Anglii užívá jimi zakoupeného postavení. Krev mrtvých kamarádů ale volá po pomstě a proto se McKinley rozhodl kontaktovat ostatní a pomstít se. Z osmi jich zůstalo za ty roky naživu jen šest… ale všichni přijeli. Požádali si o dovolenku a sešli se v hlavním městě, aby pátrali po zrádci, který má na rukách krev jejich kamarádů.

Šestice vojáků

Posted in Střípky | Comments Off

Odpolední čaje

Pokud přemýšlíte nad uspořádáním odpoledního čajového dýchánku, mohla by se vám hodit citace z knihy >Domácí manuál: Průvodce do sociálního, domácího a obchodního života pro každého< z roku 1889:

„Odpolední čaje patří mezi nejvíce neformální druh setkání a rozdíl mezi velkým odpoledním čajem a odpolední recepcí je hlavně ve jméně (přestože druhá zmiňovaná událost je možná o trochu více formální).

Na odpoledním čaji by se měly podávat pouze jednoduchá občerstvení. Kupříkladu tenké plátky chleba s máslem, sandwitche, sušenky, čaj, káva, horká čokoláda a zmrzlina. Punč (ve stedeném počasí) a limonáda (v horkém) – ale víno žádného druhu – mohou být také nabízeny, pokud je to žádáno; stejně jako solené mandle, koláče, cukrovinky a další roztomilé maličkosti.

Hostitelka by si měla potřást rukou s každým z hostů a srdečně je přivítat; jakákoli formálnost je na těchto setkáních nepatřičná. Pokud je počet hostů malý, hostitelka by měla procházet místností, konverzovat s návštěvníky; pokud velká, pak by měla zůstat v blízkosti dveří a mít ku pomoci další dámy, které budou bavit hosty, žádat je, aby si nabídli z občerstvení a představovat hosty navzájem, pokud je třeba.

Na velké a elegantní odpolední recepci mohou být okna zatažena závěsy, rozžaty plynové lucerny a mohou hrát najatí hudebníci, pokud si tak hostitelka přeje.“

Odpolední čaje

Posted in Střípky | Comments Off

Poyais

Poyais
Slyšel jste někdy o této jihoamerické zemi? Pokud ne, pak vězte, že je to proto, že neexistuje.

Neznamená to ale, že se na ní nedá dobře vydělat. Vymyslel ji Gregor MacGregor, skotský voják, dobrodruh a podvodník, který válčil v jižní Americe za nezávislost zdejších oblastí na Španělsku. Bojoval ve vojsku Wellingtona ve Španělsku proti Francouzům, později odešel do jižní armády a bojoval proti Španělsku ve Venezuele, Nové Grenadě a Floridě.

V roce 1820 se vrátil do Velké Británie a vyhlásil, že je „cacique“ (kníže) jihoamerické země s názvem Poyais. Vykreslil ji jako nádhernou úrodnou zemi, kde leží dosud neobjevené nerostné bohatství, je zde malé osídlení anglických kolonistů, obyvatelé jsou anglofilní, neexistují tu tropické nemoci, voda je modrá a slunce příjemné. Aby podpořil iluzi reálného státu, vydal o Poyais několik knih pod různými jmény a všechny se shodovaly, že je to ráj na zemi.

MacGregor pak začal Poyais rozprodávat. Prodal vše, na co si vzpomenete. Práva na osídlení jednoho akru půdy prodával za tři šilinky a tři pence; vydal státní dluhopisy, které začal prodávat; prodal komise na hodnost do poyaiské armády; prodal práva na průzkum nerostných surovin; jménem poyasiké vlády si půjčil od bank 200 000 liber (astronomická suma v té době)… co dokážete vymyslet, to rozprodal. Šel dokonce tak daleko, že prvních 270 osadníků nechal vysadit někde v džungli a uprostřed bažin, kde jich z 270 celkem 150 zahynulo na tropické nemoci (které tu vůbec neměly být) než je objevila loď z britské Guyany. Kapitán jim řekl, že žádná země Poyais neexistuje a celá bublina praskla.

MacGregorovi se ale podařilo uniknout do Francie… a v Poyais vypukla revoluce! Stará vláda byla smetena a nahrazena republikánskou, přičemž obyvatelstvo se změnilo na profrancouzské… tušíte dobře, vychytralý Skot rozjel svůj byznys i ve Francii a měl úspěch i zde, přestože podvod byl poměrně rychle odhalen. Nikdy se nepodařilo zjistit, kolik si vlastně s touto fiktivní zemí vydělal, ale byly to na tu dobu nepředstavitelné sumy…

Bankovka neexistující země Poyais

Posted in Střípky | Comments Off

Eliza Rosanna Gilbertová, vévodkyně z Landsfeldu (Lola Montezová)

Známá irská tanečnice (vystupující jako španělská tanečnice pod jménem Lola Montezová, proslavená svým jedinečným „pavoučím tancem“), kurtizána a milenka krále Ludvíka I. Bavorského.
V šestnácti letech se vdala za poručíka Thomase Jamese, ale po pěti letech se pár nechal rozvést. Poté začala Eliza vystupovat v Londýně jako tanečnice, ale byla poznána a skandál ji donutil v roce 1844 přesunout se na kontinent – přesněji do Paříže. Zde vystupovala s velkým úspěchem, zapadla mezi bohémskou společnost a měla románek s maďarským skladatelem Ferencem Lisztem. Paříž ale o rok později opustila poté, co byl její milenec, novinář Alexandre Dujarier, zastřelen v souboji, ve kterém se snažil obhájit její čest.

Eliza (či Lola) pak odjela do Bavorska, kde přímo uchvátila bavorského krále Ludvíka I. Stala se jeho milenkou a on jí k jejím narozeninám nechal (přes silný odpor prakticky celého dvora) udělit titul vévodkyně z Landsfeldu. Několik let měla Eliza ohromný vliv na politiku bavorského státu a podařilo se jí silně tlačit na liberální reformy. Bohužel ale také značně přispěla k propadu popularity panovníka, který byl nucen v roce 1848 odstoupit.

Opustila Bavorsko, a poté, co nějakou dobu ve Švýcarsku marně čekala na svého milence, o kterém doufala, že se k ní připojí, se v Anglii vdala za korneta Trafforda Healda. Tím ale porušila podmínky rozvodu s prvním manželem (vymínil si, že Eliza se nesmí znovu vdát za jeho života) a pár se musel skrývat na kontinentě před žalobou z bigamie. Případ opět plnil první strany bulvárních deníků a v Anglii způsobil skandál. Po dvou letech pobytu ve Francii a Španělsku byl vztah s mladým důstojníkem jezdectva v troskách a Lola odjela do USA.

Zde zažila ohromný úspěch svých tanečních představení, vdala se za novináře Patricka Hulla, ale manželství se rozpadlo stejného roku. Odjela pak na šňůru představení do Austrálie, která ale skončila neúspěchem pro zášť médií, které odradily diváky. Ve městě Ballarat nebyla spokojena s recenzemi na své představení, napadla proto vydavatele, pana Henryho Seekampa, bičem.
Po návratu skončila s tancem, věnovala se divadelnímu hraní a zemřela v roce 1861 ve 42 letech.

Lola Montez

Posted in Střípky | Comments Off