Monthly Archives: May 2013

Skutečné čarodějnické amulety z Lovettovy sbírky, získané v Anglii na přelomu devatenáctého a dvacátého století:

Mumifikované ovčí srdce, probité hřeby. Mělo sloužit ke zlomení kouzla seslaného čarodějnicí na dobytek majitele amuletu.

Kámen s dírkou přináší štěstí, pokud je nalezen neočekávaně nebo darován. Nesmí se po něm pátrat, žádat o něj nebo jej koupit. Pak své síly ztrácí.

Dvojice usušených pracek krtka. Podle pověstí chrání jejich nošení proti křečím.

Amulet ze zubu.

Modré korále, které někteří pověrčiví lidé z Londýna věšeli na krk svým dětem, aby je uchránili od nemoci. Tyto korálky se nosily pod oblečením a nikdy nesundávaly, ani při koupeli nebo převlékání. Lidé je nosili celý život a nesundávaly se ani po smrti. Přestože barva se občas lišila, téměř vždy šlo nebeskou modř.

Podkova zabalená v látce a zavěšená nad postel měla chránit před zlými sny.

Mrtvý krtek zabalený v látce s florálními motivy měl sloužit jako ochrana proti nebezpečí.

Amulet vytvořený ze spodní čelisti malého zvířete.

„Čarodějnická láhev“, kterou mohli vytvořit čarodějnice nebo lidoví léčitelé a měla chránit před zlem nebo uhranutím. Byla naplněna rozmarýnem, hřeby a červeným vínem. Láhev byla zakopána v nejvzdálenějším rohu domu nebo v tom nejnenápadnějším. Věřilo se, že ve chvíli kdy byla láhev pohřbena, láhev lapila zlo, napíchla ho na hřeby, utopila jej ve víně a rozmarýn ji pak vypudil pryč. Podle rentgenového snímku je obsah i po více než jednom století neporušen.

Viktoriánské dámy často omdlévaly. Těsné korzety jim znemožňovaly dýchání a zabraňovaly plnému prokrvení, jejich šaty o mnoha vrstvách byly opravdu těžké a samy dámy nebyly navyklé velké fyzické námaze (navíc se často kvůli bělosti pleti používaly různé dost nepříjemné a jedovaté přípravky, které k pohodě rozhodně nepřispívaly). Pokud dáma omdlela v místnosti, nebylo těžké ji přemístit na sofa a probrat ji vodou a ovíváním. Horší to bylo, pokud ztratila vědomí na ulici. Pro takové případy byli policejní strážníci vybaveni malými lahvičkami (zdobenými korunou), ve kterých byla směs čichacích solí, aby mohli rychle přivést k vědomí dámy, které omdlely někde na ulicích.

Víte, s jakými hračkami si hrály děti ve viktoriánské době po návratu z továrny?

Většina viktoriánských hraček byla vyrobena ze dřeva, papíru nebo železa. Plastové hračky, z pochopitelných důvodů, samozřejmě nebyly. Většina chudých dětí si musela vystačit s doma vytvořenými hračkami – kus hadrů byla panenka, z kusu dřeva byla bitevní loď. Přes provaz se skákalo, hadry plněné pilinami sloužily jako míče nebo medvídci. Jako dárek se občas mohla koupit nějaká levná, továrnami vyráběná hračka v sekci „prodej za penny“ na trhu, ale jinak chudší děti žádné „hračky“ v pravém smyslu neměly.

Děti z bohatších rodin už měly mnohem větší výběr – v průběhu devatenáctého století se výroba hraček díky tovární velkosériové výrobě zlevňovala. Ke koupi byli cínoví vojáčci, houpací koníci (z nějakého důvodu byli všichni viktoriánští koníci grošáci… a jejich žíně a ocas byly ze skutečných koňských žíní), panenky a domečky pro ně, vláčky, čajové sety s umělými chlebíčky a jídlem pro dětské čaje o páté. Další hračky byly lodičky, puzzle (s odpovídajícími obrázky) a Noemovy archy (tedy model loďky se všemi možnými zvířátky). V neděli děti samozřejmě hračky neměly povoleny (kromě Noemovy archy, protože ta je v Bibli).

Anglický dobrodruh, spisovatel, žoldnéř, filibustýr a expert na munici. The Evening star ho charakterizovala takto: „…muž podmanivého vzhledu, vysoký, vzpřímený a vojáckého vzezření. Byl to gentleman, který mluvil francouzsky, španělsky, rusky, německy a italsky plynně jako rodilý mluvčí…“

Svoji kariéru začal v občanské válce ve Španělsku, kde bojoval na straně karlistů a dotáhl to na plukovníka ve vojsku Tomáse de Zumalacárregui. V čele karlistických kopiníků zaútočil na hradby Madridu, ztekl v čele svých vojáků vnější hradby a proti protiútokům isabelitských vojáků je držel několik hodin, než dostal zprávu, že jej karlisté nemohou podpořit. Byl zajat a propuštěn na čestné slovo. Vrátil se do Anglie a o své účasti ve válce napsal knihu.

V Čerkézii bojoval po boku místních proti Rusům a opět o svých zážitcích napsal známou knihu. Při návratu domů se zapojil do plánování maďarského povstání z roku 1848 proti Rakousku. Připravil vojenský plán, který byl dobře přijat generálem R.D. Guyonem (další Angličan v rakouských službách, pozdější paša v tureckém vojsku) a Lájošem Kossuthem, mělo mu proto být svěřeno velení pevnosti Komárom (dnešní Komárno). Maďarské povstání bylo ale potlačeno a Henningsen odplul do Ameriky, aby zde zastupoval maďarské zájmy.

Přidal se k Williamu Walkerovi při jeho invazi do Nikaraguji a byl jím jmenován generálmajorem s vrchním velením nad dělostřelectvem. Vybojoval několik skvělých bitev proti koalici středoamerických států, která se proti Walkerovi semkla a byl zodpovědný za vypálení Granady (hlavního města Nikaraguji) v roce 1856. Tísněn salvadorským a guatemalským vojskem, evakuoval město a obrátil ho v popel. Na kopí nechal za sebou připevněný nápis ve španělštině: „Aquí fue Granada.“ („Zde byla Granada.“) Když se situace stala neudržitelnou, spolu s Walkerem se vzdal americkému námořnictvu a byl navrácen do USA.

Zde se zapojil do americké občanské války na straně Konfederace a v hodnosti brigádního generála mu byla svěřena posádka města Richmond. Po skončení války se stal členem hnutí, které usilovalo o osvobození Kuby ze španělského područí. Mimoto se také podílel na vývoji nové munice a dělostřeleckých kusů.

Zemřel v roce 1877 bez toho, aby kterákoli z věcí, za něž v životě bojoval, zvítězila. Stručně řečeno vždy se mu podařilo postavit se na poraženou stranu všech konfliktů, ve kterých bojoval.

Minule jsme u příspěvku o viktoriánském dívčím kostýmu probrali spodní prádlo a skončili jsme oblečením spodničky přes krinolínu. Co dál si musí dáma obléci, aby mohla vyrazit do ulic? Pokud vás to zajímá, čtěte dál!

Sukně
Na spodničku přišla už přímo sukně, která byla svrchním oděvem (a která po tolika vrstvách pod ní byla skutečně vidět). Viktoriánské sukně v naprosté většině dosahovaly podlahy, nebo byly dokonce ještě delší, protože bylo pro dámu neslušné někomu ukazovat nohy. Také to znamenalo, že se brzy onosily, protože dámy je musely táhnout bahnem a výkaly na ulicích (běžný povrch viktoriánských ulic).

Živůtek
Tento kus oděvu se obléká na sukni a představuje „košili“, která zakrývá dámu od pasu nahoru. Většinou těsně obepínal korzet (aby dával vyniknout tvaru dámského pasu) a musel se dopasovat na krinolínu (ta měla v druhé polovině 19. století občas podobu polštáře, který se připínal dámě nad pozadí, aby zvedal sukni vzadu vzhůru).

Přehoz přes ramena
Přes živůtek se většinou ještě dával nějaký přehoz – ať již v podobě drahého kusu oděvu jako na fotografii nebo jen v podobě velkého šátku, který si dámy přehodily přes ramena (v případě dívek, které si nemohly dražší kus oblečení dovolit). Každopádně ale nosit pouze živůtek bez dalšího přehozu bylo spíše nezvyklé. Ke konci devatenáctého století se občas nosily živůtky bez rukávů a dáma si tak musela ruce zakrývat právě přehozem (bylo neslušné ukazovat nahou kůži).

Doplňky: Klobouk (případně čepec), slunečník, rukavice (nebo rukávník) a vějíř

Už jsou potřeba jen poslední doplňky – klobouk nebo čepec (existovaly v tisících různých verzích, které ovlivňovaly módní vlny a britská vášeň pro klobouky je dodnes ve společnosti patrná) jako pokrývka hlavy, slunečník (aby bledá kůže dámy nebyla vystavena slunečním paprskům – každá dáma si hlídala svou bělostnou pokožku, protože opálené byly jen ženy, které pracovaly), rukavice (aby neukazovaly nahou kůži rukou) a vějíř (aby se mohly občerstvovat čistým vzduchem, když se jim vzhledem k tomu, že byly sešněrované jako chrti, udělá nevolno).