Category Archives: Střípky

Příběhy přes síť

Rádi byste si zahráli Příběhy Impéria, ale nemáte s kým? Ve větších městech to nebývá tak aktuální, protože hráčů, kteří Příběhy hrají nebo jsou ochotni vyzkoušet, bývá dostatek… ale v menších městech, na vesnici nebo třeba v zahraničí to občas bývá problém. Řešením může být hraní přes internet v podobě videokonference, která funguje podobně jako běžné hraní i jednoho stolu.

My jsme zpočátku takovému hraní úplně nedůvěřovali a říkali jsme si, že pokud nesedíme všichni v jedné místnosti, tak to prostě není ono. Poté, co jsme to vyzkoušeli, jsme ale změnili názor – velice příjemně nás hraní přes síť překvapilo. Má své některé zvláštnosti (viz níže), ale je to plnohodnotná forma příběhového hraní a možnost, po které se nemusíte bát sáhnout. My přes síť hrajeme často a opravdu nás to baví – ať už jde přímo o Příběhy Impéria (Oddělení J, Metropolitní policie) nebo hraní ve Středozemi pro které používáme pravidla Příběhů (Stíny Angmaru a Mráz Angmaru).

Stejně jako každá jiná podoba hraní, má i hraní přes internet svá úskalí i výhody. Mezi nevýhody samozřejmě patří to, že se nesejdete přímo na místě. Hráč je tak ochuzen o velkou část nonverbálních projevů ostatních a musí se více soustředit na hru. To ale může být i klad – z naší zkušenosti se u internetového hraní lidé více soustředí na hraní samotné a téměř neprobíhá „povídání okolo“ (které často ruší koncentraci hráčů). Lidé si při hraní více vyměňují slovo, z technického hlediska je obtížné, aby víc hráčů mluvilo naráz a překřikovalo se. Hra přes síť má jiné tempo a je to prostě trochu jiný formát.

Jak takové hraní realizovat?
Hraní přes síť se dělí v zásadě na dvě složky – první je samotný komunikační program, přes který jsou video a zvuk přenášeny, a druhou je společný virtuální prostor, kde jsou uloženy informace ke kampani, ke kterým mají všichni přístup, a všechny další pomůcky. První je nutná pro realizaci samotné videokonference, druhá větev slouží k usnadnění hraní. Je teoreticky možné hrát čistě jen za pomoci komunikačního programu, kdy budou mít hráči poznámky u sebe na papíře a budou si házet kostky u sebe (přičemž si budou věřit, že nepodvádějí). Občas ale možnosti, které moduly pro společné hraní nabízejí, nejsou k zahození – společná herní plocha, kam se dá kreslit (a všichni hráči to vidí), vkládat připravené obrázky, kde lze házet kostkami a kde jsou uloženy všechny osobní deníky. Stejně tak nějaký společný vizuální cíl, na který se všichni hráči soustředí, hře také pomáhá.

Komunikační program (všechny jsou zdarma):
Skype – Velmi rozšířený komunikační program, velkou výhodou je velmi kvalitní zvuk a obraz, nevýhodou pak nutnost instalace zvláštního programu a registrace (pro ty, kteří účet nemají).

Google Hangouts – Hangouts nepotřebují instalaci zvláštního programu a lze je spouštět v okně internetového prohlížeče, přičemž zůstává dobrý obraz a zvuk, zůstává ale nutnost registrace pro ty, kdo nemají účet u Googlu. Lze do nich instalovat moduly.

Appear In – Otevírá se v internetovém okně a nevyžaduje žádnou instalaci ani registraci. Někdo musí vytvořit „sezení“ a pak ostatním rozeslat (skrze mail nebo komunikátor) odkaz. Jakmile na něj kliknou, načte se jim videokonference. Zvuk a obraz jsou trochu horší než u prvních dvou zmíněných, ale pořád ucházející.

Společný virtuální prostor:
Fantasy Grounds – Nemá verzi zdarma (minimálně Vypravěč musí Fantasy Grounds mít koupené), nabízí měsíční poplatek nebo jednorázovou platbu za doživotní licenci. Je velice přizpůsobivý – prostředí, pravidla, herní texty, bestiáře, kostky (funkce i podoba), deníky postav atp. jsou uloženy jako formát .xml, který lze upravovat a předělávat. Díky fanouškovské podpoře lze najít přizpůsobení na téměř každou známou hru (Příběhy Impéria mezi nimi zatím bohužel nejsou, nakolik víme), stejně jako lze za pár dolarů pro ty větší hry rozhraní přímo koupit (včetně aktualizací a podpory) a člověk nemusí nic dalšího řešit. Hodí se proto pro složitější hry, kde pomůže s počítáním složitých hodů a je takové hře „ušitý na míru“. Vyžaduje instalaci klienta. Nemá vlastní komunikační protokoly, takže hraní se vždy s nějakým komunikačním programem musí kombinovat.

Roll20 – Je k vyzkoušení zdarma (k hraní naprosto dostačuje) a nabízí pak měsíční předplatné s rozšířenými možnostmi. Nabízí možnosti pro podporu hraní, jako jsou kostky (lze si vytvořit makra), společná plocha, kam se dají dávat obrázky a kreslit, pak také prostor pro poznámky a osobní deníky. Lze spouštět v okně prohlížeče. Má i vlastní komunikační rozhraní (jako komunikační programy nahoře), ale před rokem bylo ještě naprosto nepoužitelné pro praktické hraní. V zásadě se nám ho nepodařilo nikdy rozchodit u všech hráčů a po několika pokusech jsme to vzdali. Je možné, že se to od té doby zlepšilo, ale raději bych počítal také s nutností kombinace s jiným komunikačním programem. Lze jej spustit jako modul v rámci staré verze Google Hangouts.

Google Doc / One Note / Evernote a podobné programy – Komunikační program lze doplnit také jen sdíleným prostorem pro psaní poznámek v rámci některého z poznámkových programů. Nenabídnou samozřejmě házení kostek a podobně, ale možnost ve stejnou chvíli mít k dispozici stejné materiály není pro hraní k zahození.

https://rolz.org nebo další „dice-roller programy“ – Internetové stránky určené k házení kostek přes internet, které zachovávají hody a lze je tak využít ke společnému házení pro hru. Tradičně se v jejich rámci vytvoří „místnost“, kam se všichni přihlásí a v liště je v reálném čase vidět, kdo kolik hodil (plus tento seznam existuje jako historie pro zachování záznamu).

My sami pro naše hraní používáme kombinaci Google Hangouts s modulem Roll20, který lze spustit přímo v nich. Využíváme tak komunikační možnosti Hangouts a k tomu máme společný prostor Roll20, přičemž obě verze programu jsou zdarma. Zatím nám tato kombinace funguje velice dobře a můžeme ji klidně doporučit, ale rozhodněte se pro to, co vám bude nejvíce vyhovovat a fungovat. Ať už zvolíte jakýkoli program nebo jejich kombinaci, připravte se na to, že u prvního sezení budete alespoň hodinu nebo dvě řešit technické problémy a rozběhávat všechno tak, aby všichni všechno viděli a slyšeli. Jakmile se to zprovozní, většinou už problémy nenastávají a lze hrát bez nějakých škobrtnutí.

Jít do toho nebo ne?
Pokud nemáte spoluhráče a rádi byste si Příběhy Impéria (nebo jakékoli jiné stolní RPG) vyzkoušeli, pak zkuste hrát přes internet. Je to forma, která nabízí trochu jinou formu hraní a určitě stojí za vyzkoušení. Spoluhráče můžete zkusit sehnat třeba na serveru RPG Forum (v sekci Akce, seznamka a družinové sekce: ), případně nám napište a můžeme zkusit dát informaci, že hledáte hráče na internetové hraní, na FB Příběhů a třeba se někdo najde. Přejeme vám dechberoucí dobrodružství, úchvatné chvíle a momenty při hraní Příběhů přes síť!

Posted in Novinky, Střípky | Comments Off on Příběhy přes síť

Pět let příběhů…

Dámy a pánové,

zdá se to až neuvěřitelné, ale dnes je tomu na den přesně pět let, kdy vyšla tiskem naše příběhová hra Příběhy Impéria. Pokud ji neznáte, běží na upraveném systému Fate druhé edice a je zasazena do viktoriánského světa 19. století, kde magie, kouzla a bytosti jako elfové nebo skřítci stále procházejí zemí, zatímco průmyslová revoluce je v plném proudu. Ve světě hry se tak vedle sebe vyskytují automatoni i mágové, stejně jako složité stroje plné ozubených kol a chrlících páru existují vedle kouzelných světů a Férie. Toto výročí je pro nás příležitostí pro určité ohlédnutí za celým projektem.

Na Příbězích jsme začali pracovat kolem Vánoc roku 2008. Tou dobou už byl kouzelný viktoriánský svět Impéria načrtnutý v několika komiksech, které jsme už pro zábavu připravili (mimochodem – úplně první postavou, která pro Příběhy vznikla, byl skřet Ned Greywood, který se později objevil v knize jako ukázková postava). Chtěli jsme ale s tímto světem udělat něco víc a proto jsme připravili příběhovou hru, kterou se nám podařilo dokončit a 13. dubna 2009 ji zveřejnit jako volně stažitelné PDF. Ohlasy byly velmi pozitivní a my jsme byli hrozně spokojení. Kolem prázdnin jsme udělali malé vydání tiskem pro pár nadšenců, kteří byli ochotní zaplatit dost šílené peníze za plnobarevné vydání v pevné vazbě (celkem čtrnáct výtisků, kterým dnes říkáme „nultá edice“… doteď se divím, že do toho někdo za ty peníze šel… a všem, kteří si ji objednali, opravdu děkujeme za důvěru).

Příběhy Impéria

V té době se nám ozval Jiří Reiter s nabídkou vydat Příběhy tiskem jako první publikaci pro vznikající nakladatelství Mytago. Samozřejmě jsme po ní vděčně a nadšeně skočili a vrhli se do práce na přepracování knihy. To, co bylo v pořádku pro volně stažitelné PDF, už samozřejmě nebylo v pořádku pro něco, co mělo vyjít tiskem. Knihu jsme dost přepracovali, přepsali, dostala pořádné korektury. Na tomto místě bychom rádi zmínili účast Jakuba Maruše, který korigoval všechny vydané knihy, stejně jako nápady a připomínkami hodně pomáhal i s jejich obsahem – bez něj by Příběhy nevypadaly tak, jak vypadají. Stejně tak musíme poděkovat Jiřímu Reiterovi, protože spolupráce během těch pěti let byla naprosto fantastická a nemohli jsme si přát lepšího nakladatele. Opravená kniha vyšla přesně před pěti lety, 20. listopadu 2009, a vznikl pro ni první knižní trailer na českém trhu vůbec (prvenství si sice uzurpuje Juraj Červenák se Strážci Varadínu, ale datum uploadu jednoznačně hovoří v náš prospěch :D).

Příběhy Impéria nás ale pohltily natolik, že už jsme na nich v podstatě nikdy nepřestali pracovat. Vyšly dvě rozšiřující knihy – Rukověť mága v roce 2010 a Kniha dobrodružství v roce 2012 – a svět se začal rozrůstat a rozšiřovat. Tady na Facebooku se poměrně pravidelně objevovaly (a objevují) různé historické nebo žánrové střípky a vznikly povídky, které se objevily v různých sbornících… a co hlavně, Příběhy Impéria se hrají a šíří i bez naší pomoci. Vždycky nás hrozně potěší, když zpětně zjistíme, že se třeba na FF hrály Příběhy, aniž bychom měli co dělat s jejich organizací, objevíme na nějakých stránkách zápis ze hry, nebo podobně. Impérium už prostě žije svým vlastním životem… a nic nás nemůže těšit víc.

Příběhy Impéria se tradičně hrály na Gameconu, největším českém setkání nepočítačových her, v rámci otevřeného hraní. V roce 2013 se tam pak zařadila sekce Legendy dobrodruhů, kde Příběhy Impéria hrají desítky hráčů, kteří společně rozplétají jediný příběh. Úspěšně proběhl i letošní ročník (kterého jsme se bohužel nemohli zúčastnit) a příští rok se s Legendami setkáte na Gameconu zase. Příběhy se přelily i do dalších koutů hraní – Petr Chval vytvořil letos karetní hru Příběhy Impéria: Mocnosti, která se odehrává ve světě Impéria a dál ho rozšiřuje.

A co se chystá do budoucna? Projekt rozhodně nekončí… Příběhy Impéria jsou pro nás splněný klučičí sen, který si od jejich vydání žijeme každý den… a který nás i po pěti letech neskutečně baví. Přestože kvůli práci a škole není tolik času, pořád pracujeme na dalších materiálech. Pomalu připravujeme další knihu, ale hlavně se chystá krabicové vydání Příběhů (ukázky, které jsme zveřejňovali v posledních dnech, jsou právě z materiálů, které přijdou do krabice), které věříme, že stihneme v příštím roce… takže se snad máte na co těšit.

Chtěli bychom na tomto místě poděkovat všem, kteří si Příběhy Impéria koupili, stáhli si volnou verzi, nebo je hráli či vedli. Bez vaší skvělé zpětné vazby a podpory bychom jen stěží mohli pokračovat a Impérium dál rozvíjet. Moc si toho vážíme, a proto jsme vám k pátému výročí chtěli nabídnout jako dárek malý dodatečný materiál, který se věnuje tomu, jak vypadají Sídhe v prostředí českých zemí a Rakouska-Uherska jako takového. Snad se vám bude líbit.

https://dl.dropboxusercontent.com/u/10337992/skavenovi_ke_korekturam/Acheron.pdf

Doufáme, že vám Příběhy Impéria během těch pěti let něco daly a přinesly vám trochu zábavy… stejně jako doufáme, že nám zachováte přízeň i nadále!

Jonáš a Kryštof Ferencovi, v.r.

Posted in Novinky, Střípky | Comments Off on Pět let příběhů…

Odpolední čaj

Pomalu se začínají zkracovat dny a blíží se zima. Tím pádem je ideální chvíle podívat se, jak pro vaše přátele (se kterými byste si jinak zašli sednout ven na zahrádku) přichystat viktoriánský odpolední čaj. Je to neformální společenská událost a hostitel v podstatě potřebuje pouze připravit stolek s pohoštěním (přestože se to jmenuje „odpolední čaj“, je to spíš „odpolední svačina“, než pouhé popíjení čaje). Je vhodný pro posezení s přáteli i pro hraní Příběhů Impéria, kdy hráči budou mít něco k zakousnutí a zároveň to pomůže dotvořit atmosféru anglických mlh a dlouhých večerů…

V devatenáctém století se odpolední čaje konaly v parádním pokoji, kde se zapálil krb a kolem něj se připravily lenošky a křesla s dekami, aby se lidé mohli zachumlat před ohněm. Předpokládáme, že jen málo z vás má možnost rozdělat si doma krb, takže postačí jakákoli větší místnost, kam se všichni pozvaní vejdou a kam se vejde stolek s občerstvením a křesla a židle pro návštěvu. Jde o atmosféru, takže se snažte, aby vše „vypadalo jako z devatenáctého století“. Najděte staré hrníčky po rodičích, staré ubrusy s motivy, které byste se normálně styděli dát na stůl… tady je účelem, aby to vypadalo „staře“ a jako z jiného století.

Odpolední čaj

Stolek s pohoštěním – neměl by to být malý televizní stolek, v podstatě bude ideální kuchyňský, protože je potřeba hodně místa na odkládání a aranžování. Měl by na něm být ubrus (ideálně bílý, ale ve viktoriánské době se používaly i výraznější barvy, takže se nebojte použít jakýkoli, který máte, a který vypadá dobře), nikdy nearanžujte pouze na dřevo. Pokud vás bude víc jak tři, připravte se na to, že se ubrus ušpiní. Vždy. Nedá se tomu vyhnout – někdo něco vylije, spadne mu citron, upadne džem… připravte se na to a jako správní hostitelé podobné nehody odbývejte mávnutím ruky a úsměvem, aby se nezkazila dobrá nálada.

Nádobí – keramika, nebo sklo. Za žádnou cenu plast – nejen, že bourá atmosféru… ale je něco zvláštního na tom, jak keramika hřeje, když je v ní horký čaj. A přesně tenhle pocit chcete. Ideální je samozřejmě starý porcelán, ale pouze pro malou skupinku přátel. Stejně jako je pravidlo, že se ubrus umaže, v případě nádobí platí, že když je velká společnost, nějaký hrníček se skoro jistě rozbije. Zkuste se podívat do skříněk nebo sklepa u rodičů, zcela jistě tam budou mít staré nepoužívané šálky, hrníčky a pěkné sklenice (české sklo je pojem a většina z vašich rodičů bude doma nějaké krásné sklenice mít). V devatenáctém století musely být na všechno samostatné talířky a nádoby (nebylo možné, aby na jednom talířku byly dva druhy pokrmů – všechno pěkně na samostatné talířky), takže stůl bude přeplněný různými miskami, šálky a konvicemi (tak jako na fotografii).

Rozmístění na stole – Uprostřed stolu by měla být kytice s květy, ale samozřejmě být nemusí. Do středu stolu připravte nápoje (čaj, kávu, vodu nebo limonádu s ledem) a vše, co je k nim potřeba (mléko, cukr, citrony, misku s ledem pokud chcete dělat ledový čaj). Šálky pro hosty by měly být vepředu, snadno dosažitelné, aby si je mohli při příchodu vzít. Na jedné straně stolu pak bude pohoštění „sladké“ a na druhé pak „ostatní“ (v tomto případě hlavně připravené sendviče).

Jídlo – Na „sladké“ straně můžete mít různé sladkosti, cukroví, ovoce (hrozny, nakrájená jablka, hrušky, pomeranče a podobně), croissanty s připraveným džemem, buchty nebo jiné sladké pečivo. Na straně opačné pak budou hlavně připravené sendviče, které pro atmosféru nakrájejte na britské trojúhelníky (může v nich být tavený sýr, nakrájené okurky s máslem, salámy, čokoláda, uzené, nebo cokoli jiného uznáte za vhodné), jednohubky na talířku, či olivy.

Čaj – A na konec to nejdůležitější. Čaj. Pokud pozvete jen několik málo přátel, můžete připravit konev s horkou vodou a nabídnout čajů více, aby si mohli vybrat, na jaký mají chuť. V každém případě je lepší čaj sypaný před pytlíkovým – udrží při kontaktu se vzduchem mnohem déle své aroma a chutná lépe. Pokud ale nemáte sypaný, pytlíkový také postačí. Pro sypaný potřebujete také infuzéry pro louhování (pro každého pozvaného jeden), takže pro větší skupinu je lepší připravit konvici s čajem (nebo pro výběr třeba několik s různými druhy čaje).

Jaký druh čaje zvolit a jak jej servírovat? English Breakfast Tea je příjemný černý čaj, který se podává s mlékem, kdy vytváří aroma, které připomíná teplé toasty vytažené z trouby. Pokud někdo nemá rád mléko, pak je možno jej servírovat s citronem, nikdy ale s mlékem a citronem najednou – mléko by se v šálku srazilo. Irish Breakfast Tea má výraznou chuť a je čím je silnější, tím lépe. Obvykle se připravuje jen ráno právě pro příliš výraznou chuť (kromě Irska, kde se pije celý den) a podává se s mlékem a cukrem (nikdy se smetanou, je pro tento čaj příliš těžká). Mléko by mělo být pokojové teploty, jinak ochladí čaj příliš rychle. Caravan Tea (nebo také Russian Caravan) je čaj s původem v carském Rusku a je obvykle směsicí čínských a indických černých čajů. Je pojmenovaný podle velbloudích karavan, které dovážely čaje z Číny a Indie šest tisíc kilometrů dlouhou pozemní cestou přes Rusko. Stejně jako irský čaj lze jej podávat s cukrem a mlékem. Rusové jsou ale známí tím, že čaje velmi sladí – takže správně „po carsku“ se Caravan Tea servíruje s medem či džemem a plátky citronu. Earl Grey je kouřový čaj s trochou sladké chuti a podává se bez mléka i citronů (je to dnes druhý nejpopulárnější černý čaj). Darjeeling je indický čaj, který se podává odpoledne bez přísad, nicméně může se k němu nabídnout citron, nikdy mléko. Oolong se občas označuje za „šampaňské mezi čaji“. Původem pochází z Číny a do Anglie se dostal v roce 1869, dnes jsou nejlepší oolongy z Taiwanu. Jsou někde mezi černým a zeleným čajem a jsou fermentovány, aby dosáhly své ovocné chuti. Je nemyslitelné do oolongu něco přidávat, podává se vždy bez přísad.

Posted in Střípky | Comments Off on Odpolední čaj

Pijavice!

Přikládání pijavic je léčebná metoda stará přes dva a půl tisíce let. Byla běžná v celé Velké Británii (a především Walesu) a Francii nejméně do třicátých let dvacátého století, na venkově potom ještě mnohem déle. Pijavka lékařská, která se k lidskému tělu přikládala, byla v přírodě velmi vzácná a musela se dovážet nebo pěstovat. Obecně se věřilo, že přikládání pijavek dostane z krve to špatné a pacientovi pomůže… což ne vždy fungovalo. Teprve dnes, když dokážeme popsat, co vlastěn pijavice dělá, se začínají zase používat k lékařským účelům (ale jen v cílených případech, kdy je jich třeba, už ne jako všelék).

Přikládní pijavic většinou způsobilo velkou ztrátu krve a vzhledem k tomu, že pijavice mají ve svých vnitřnostech bakterii aeromonas veronii, člověk se slabší imunitou se mohla rána zanítit infekcí, mohl dostat sepsi a trpět silnými průjmy. Nebylo úplně neobvyklé, že kvůli infekci v ráně mohl člověk přijít o končetinu, kam pijavici aplikoval. Samy pijavice dokážou nasát až pětkrát tolik krve, co samy váží, předtím než se pustí svého hostitele. Pak se nepotřebují krmit dalších šest měsíců. Umístění pijavice je také víceméně bezbolestné, protože do rány pijavka vylučuje anestetika. Během sání také do krve vypouští spektrum látek, které obsahují vazodilatanty, jež rozšiřují cévy, a antikoagulanty, jež zajišťují, že se krev nesrazí. Pijavice se často převážely zamrazené v ledu, protože ani mráz je nezabije a po odstranění ledu a ohřátí opět ožijí.

V roce 1833 bylo ještě přikládání pijavic natolik oblíbené, že jen Francie musela dovést ze zahraničí 41,5 milionu pijavic, aby nasytila poptávku po nich. Sbíraly se tím způsobem, že sběrači chodili bez bot ve vodách, které jimi byly zamořené a nechávali pijavice přisávat na vlastní tělo. Jakmile se přisály, byli umísteny do košíku, nebo džbánu s dýchacími otvory. Tímto upůsobem mohli za den sesbírat až 2500 pijavek. Když začaly pijavice být nedostatkovým zbožím, vrhli se Francouzi a Němci na jejich pěstování. Spočívalo v tom, že se starší koně, kteří již nemohli táhnout, uvázali do vody, kde sloužili jako živá konzerva pro pijavice. Tito koně tam poté uhynuli na ztrátu krve.

Nádoby na obrázku jsou viktoriánské přenosné nádoby na pijavice, vyrobené ze skla, stříbra a cínbu. Malá skleněná trubička sloužila k nasměrování pijavky na těžko dosažitelná místa v ústech, hrtanu, uší, spojivky, rekta nebo vagíny.

Přepravníky pijavic

Posted in Střípky | Comments Off on Pijavice!

Koroner

Tušíte, co se ve viktoriánské stalo, když policie našla tělo někoho, kdo zesnul za podezřelých okolností? Pokud bylo podezření na cizí zavinění, sebevraždu, nebo byly nejasnosti ohledně toho, jak k úmrtí došlo, svolal koroner porotu a vyšetřil, jak zesnulý zahynul. Nejprve ohledal tělo a poté vyslechl členy rodiny a svědky.

Koronerovo slyšení se často vedlo v hostincích, protože tam byl dostatečně velký stůl, aby se na něj dala položit mrtvola a bylo tam dost místa pro koronera, porotu dvanácti mužů a svědky. Občas se slyšení konalo v domě zemřelého, nebo venku na čerstvém vzduchu. Teprve ke konci devatenáctého století se začaly objevovat stálé márnice, kde koroner mohlo slyšení vést.

Porotci byli vybírání ze seznamu oprávněných voličů (tedy pouze muži s určitým příjmem). Jejich přítomnost mohla být policií vynucena a museli se účastnit celého slyšení, i pokud by trvalo celý den. Každý porotce pak dostal za svou účast v porotě jako odškodnění dva šilinky.

Slyšení většinou vypadalo tak, že porotci složili své přísahy, poté zamířili vedeni koronerem do márnice shlédnout tělo mrtvého (či těla). Poté se vrátili na místo slyšení a kroner vyslech svědky. Svědkové, u kterých se dalo očekávát, že nebudou schopni kontrolovat své emoce (většinou ženy od kterých se čekaly hysterické výstupy a pláč), museli čekat v čekárně, dokud nebyli zavoláni pro přednesení svědectví. Ostatní mohli být přítomni celému slyšení spolu se zástupci veřejnosti. Poté, co byly všechny svědectví předneseny, porota dospěla k verdiktu a koroner poté podepsal úmrtní oznámení, které umožnilo rodině, aby svého milovaného mohli pohřbít.

Obrázek je již namalován v koronerově stálé síni, kde vlevo je vidět místo pro svědky (označeno “witness box”) uprostřed za stolem koroner a v popředí zapisovastelé, kteří dělají záznam o svědectví. Vpravo je dvanáct porotců naslouchajících svědectví. Kresba byla provedena z ochozů pro publikum (úplně v popředí jsou vidět zástupci veřejnosti).

Slyšení

Posted in Střípky | Comments Off on Koroner

Nástroje bytového zloděje

Na snímku jsou ve spodní řadě zobrazeny skutečné nástroje bytového zloděje a v horní řadě jsou kapsy, ve kterých byly ukryty. Tyto kapsy se pověsily pod obyčejné, často čisté a vkusné oblečení, aby zloděj nebudil pozornost.

Obecně existovalo několik způsobů, kterými se zloději dostávali do domů, obchodů a skladu. Klasický přístup bylo otevření zámku paklíčem, další možností bylo vložení tenkého nástroje mezi křídla okna, aby mohl nadzvednout západku, která je zavírá. Pokud byl zloděj spatřen, když si prohlížel zámek, vždy měl v ruce připravenou zápalku, kterou o dveře škrtnul a předstíral, že si zapaluje lulku nebo cigaretu. Tím se většinou vyhnul podezření. Další možností, jak se dostat do domu, bylo přelézt zeď vzadu do zahrady a vylomit okna nebo dveře, které nebyly z ulice nebo jiného veřejného místa vidět. Bylo možné nadzvednout poklop, nebo mříž, do sklepa a proklouznout. Oblíbneou taktikou bylo také dostat se do domu vedle (nebo několik dveří dál) a po střeše se dostat na dům, který měl zloděj v úmyslu vykrást. Tudy se mohl dostat dovnitř střešním oknem, dveřmi na střechu, nebo když nahoře nebylo ani jedno z toho, tak mohl rozebratstřešní tašky a otvor si udělat. Občas se zloději také probourali skrze cihlovou zeď z vedlejšího domu, nebo vylezli po okapu k vyšším oknům, které nemusely být zamčené.

Každý zloděj míval k ruce několik pomocníků, kteří patrolovali na ulici a upozornili ho na přicházející lidi, nebo policisty (ti většinou procházeli ulice v intervali patnáct až dvacet minut, takže když prošli, měl zloděj omezený čas k provedení akce). Občas byli zaúkolovaní policisty rozhovorem, nebo jinak, odlákat a dát zloději prostor k úniku. Tito pomocníci byli většinou mladí hoši, dívky nebo amatéř, kteří si neuvědomovali, že za pár šilinků riskují několik let v káznici (protože se stávali společníky při loupeži, jejíž hodnota často přesahovala pět liber… a tím spadala do těžších zločinů).

Nástroje bytového zloděje

Posted in Střípky | Comments Off on Nástroje bytového zloděje

Zastavárny v 19. století

Většina obyvatel během devatenáctého století byla placena na týden, nebo pokud měli smůlu, tak každý den na ruku. Jakoukoli větší sumu tak bylo těžké, až nemožné dát dohromady, protože týdenní výplata se ihned rozplynula v nákladech. Pokud chtěli lidé získat nějakou hotovost na výdaje u lékaře, nákup nového obleku, nebo jen na další týden přežití, pokud byly výdaje větší, jedinou možností bylo zastavit část vybavení domácnosti v místní zastavárně. Věci, které se zastavovaly byly velice rozdílné – od oblečení, bot a šperků, po nářadí, žehličky nebo nábytek.

Zastavování byla pro většinu lidí s malými příjmy způsobem života. Pokud měli práci, používali lidé nedělní šaty jako kapitál, na jehož základě získávali peníze. V pondělí byly nedělní, sváteční, šaty často zastaveny a v sobotu, poté, co byly náklady na chléb splaceny, a zaměstnanec dostal na ruku svou výplatu, byly opět vyplaceny. Dělník si své šaty vzal v neděli na mši a v pondělí je opět zastavil, aby měl nějaké peníze na týden. Pondělky a soboty tak byly v zastavárnách nejrušnější dny. Zastaváren bylo po celém Londýně tolik, že v některých ulicích jich bylo víc než bordelů… a to už je co říct.

Zastavárníci příliš netěžili z lidí, kteří si nemohli dovolit vykoupit svoji zástavu. Nejvíce zisku měli z pravidelných zákazníků, kterým účtovali úrok za zastavování a vyplácení předmětů. Zastavárník si mohl ponechat a prodat majetek, který mu byl zastaven, pokud byl zastaven za méně než deset šilinků a uběhlo od zástavy nejméně rok a sedm dní. Majetek zastavený za více než deset šilinků se nestával automaticky majetkem zastavárníka, ale musel být vydražen ve veřejné aukci, přičemž zisk šel zastavárníkovi.

Za zastavení majetku v hodnotě do deseti šilinků musel platit vlastník věci úrok půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky půjčené za zástavu. Za zápůjčku v hodnotě mezi čtyřiceti šilinky a deseti librami (tedy nejvyšší možná sazba pro běžné lidi, jejichž celá domácnost dohromady určitě deset liber nedala) byla za lístek účtována penny a úrok činil jeden a půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky zapůjčené.

Přes poměrně vysoké úroky byly zastavárny důležitou službou pro běžné obyvatele devatenáctého století. Jak se píše v článku z roku 1901: “Znamenají jídlo pro ženu a děti, když je talíř a kapsa prázdná – trocha peněz, která dokáže udržet věci v chodu do další výplaty; pro tisíce znamenají přítřeší, teplo a něco k snědku; a přestože mnozí považují zastavárny za povzbuzení k neprozíravosti a nehospodárnosti, každý filantrop, který by je zakázal, by místo nich musel otevřít městské nebo charitativní zastavárny, aby je nahradil.”

Zastavárna

Posted in Střípky | Comments Off on Zastavárny v 19. století

Thomas Edward Jones, stalker 19. století

Jméno Thomas Edward Jones nám už dnes nic neřekne, ale v devatenáctém století bylo notorické a “chlapec Jones” byl nejznámějším stalkerem viktoriánské éry. A nepronásledoval jen tak někoho, vybral si dokonce samotnou královnu Viktorii, Bůh žehnej její duši.

V roce 1838, když mu bylo okolo čtrnácti let, proklouzl bez povšimnutí do Buckinghamského paláce, protože se myslelo, že jde vymetat komíny (to, aby menší chlapci, kteří se komíny protáhli, byli k jejich čištění použiti, bylo zakázáno až v roce 1840). Byl ale odhalen portýrem v Marble Hall a po pronásledování byl lapen v St James Street se spodním prádlem královny nacpaným do kalhot. Přestože z paláce zřejmě ukradl prádlo i ornamentální meč, porota ho nakonec osvobodila z obvinění z krádeže. Snad porotcům zaimponovala drzost kousku, nebo se jim zželelo jeho mládí.

V listopadu 1840 se pak Jones, devět dní poté, co královna Viktorie porodila své první dítě, do Buckinghamského paláce vrátil. Vylezl po stěně paláce, vstoupil dovnitř a unikl bez odhalení. V prosinci téhož roku se vrátil opět. Krátce po půlnoci jej zdravotní sestra objevila pod pohovkou v královnině budoáru a byl zatčen. Tentokrát se již trestu nevyhnul, protože jeho kousek způsobil velké pozdvižení v obavě o královnino zdraví. Strávil tři měsíce v žaláři.

V březnu 1841 byl lapen opět v paláci, tentokrát v královnině pokoji. Byl odsouzen na tři měsíce nucených prací a policie v okolí paláce byla posílena. Po propuštění byl opět krátce nato lapen v blízkosti Buckinghamského paláce a byl “dobrovolně” zapsán do řad námořnictva. Zde byl odeslán co nejdál od Anglie, jak to bylo možné. Bohužel po roce na moři se mu podařilo uniknout při zastávce v Portsmouthu a zamířil do Londýna. Byl lapen ještě než se dostal do paláce a odeslán zpět na loď. Poslední zmínka o něm v londýnských novinách pochází z roku 1844, kdy byl na moři mezi Tunisem a Alžírem zachráněn z vody poté, co spadl přes palubu.

Jones poté už nikdy do osudu paláce nezasáhl. Stal se z něj alkoholik a odcestoval do Austrálie, kde pracoval jako obecní vyvolávač v Perthu. V roce 1893 v opilosti spadl a srazil si vaz, čímž se uzavřela historie nejslavnějšího stalkera viktoriánské Británie.

Buckinghamský palác

Posted in Střípky | Comments Off on Thomas Edward Jones, stalker 19. století

Papež trvale v Anglii?

Věděli jste, že v devatenáctém století reálně hrozilo, že papež přesídlí z Říma do Anglie, nebo případně do Německa?

Sjednocování Itálie bylo smrtelným nebezpečím pro papežský stát, kterému nástupci svatého Petra vládli z Říma, Věčného města. Po celý středověk papežové bojovali proti tomu, aby někdo získal državy jak na severu Itálie, tak na jihu. Udržení rozdělné Itálie pak bylo trvalým zájmem papežské diplomacie. S nástupem “risorgimenta”, tedy sjednocení Itálie, se papežský stát ocitl ve smrtelném nebezpečí. Heslem Giuseppe Garibaldiho, který vedl armády červených košil, usilující o sjednocení celé Itálie v jediný stát, bylo “Roma o Morte!” (tedy: “Řím nebo smrt!”). Diplomacie Velké Británie a Franice se snažily italskou vládu přimět, aby jako hlavní město prohlásila Florencii a Řím ponechala v rukou papeže, ale bezvýsledně.

Od roku 1849 sídlila v Římě francouzská posádka, která papeži pomohla potlačit vyhlášení tzv. Římské republiky (která měla jen jepičí trvání), a byla to právě tato posádka, která bránila Itálii v anexi papežského státu. V případě, že by se o to pokusili, stáli by před válkou s Francií. Po dvacet dlouhých let byla “římská otázka” koulí na noze francouzského císaře Napoleona III. a její řešení mu bralo čas, který mu chyběl jinde.

Po vypuknutí prusko-francouzské války v roce 1870 se francouzská posádka musela stáhnout, aby se zapojila do války, protože Francie potřebovala každého muže. Krátce po jejím odchodu vyrazily k branám Věčného města italské oddíly. Na fotografii je vidět průlom v římských hradbách, který vystříleli během tříhodinové kanonády italští útočníci. V bitvě zemřelo čtyřicet devět italských vojáků a devatenáct papežských Zuávů. Po tomto symbolickém odporu papež nařídil, aby se město vzdalo, Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie a papežové vězni v tzv. “římském zajetí”.

V tento moment papež reálně zjišťoval u anglického a německého velvyslance, zda mu bude udělen azyl v těchto zemích, pokud o něj požádá. V obou případech se mu dostalo kladné odpovědi (přes zdráhání na německé straně, protože vlánoucí třídy Pruska byly luteránského vyznání), nicméně po obsazení města nakonec nedošlo k faktickému obsazení Vatikánu a papež se nakonec po dlouhém zpytování svědomí rozhodl zůstat. Nicméně po nějakou dobu reálně hrozilo, že hlava katolické církve bude sídlit v Londýně nebo Kolíně.

Brány Říma

Posted in Střípky | Comments Off on Papež trvale v Anglii?

William H. Mumler

Slyšeli jste někdy jméno Williama H. Mumlera?

Byl to vynálezce na poli fotografie… a prvotřídní podvodník a švindlíř. Jako první a značnou náhodou obejvil metodu vytvoření “fotografie s duchem”, které vznikaly dvojitým osvícením fotografického materiálu. Na fotografii se tak dostaly postavy, které v době vytvoření snímku na místě nebyly. Díky kratší době osvitu pak vypadaly bledé a nezřetelné, čímž vznikal dojem ducha.

Ihned, jakmile mu došel význam toho, co právě objevil, vyhotovil plakáty, které je propagovaly jako médium. Začal pořizovat snímky lidí, na které přidával “duchy blízkých zesnulých” a lidé si je odnášeli domů. Poměrně dlouhou dobu mu vše procházelo, protože byl první, kdo s duchařskou fotografií přišel. Pořídil dokonce pro paní Lincolnovou její snímek s duchem pana prezidenta. Nabyl tak nemalé jmění, ale jeho chamtivost provázela jeho pád. Své “duchy”, které na snímky přidával, získával většinou z jiných fotografií… ale když se vrhnl na dráhu média, neměl dost času je zhotovovat. Začal proto používat snímky, které pořídil dříve, nebo ty, které mohl sehnat. Bohužel na některých z nich byli stále žijící a rozpoznatelní lidé, takže celý podvod se provalil. Přestože se mu podařilo zbavit se obvinění z podvodu, jeho kariéra byla v koncích. Další duchařské snímky se mu až do smrti nepodařilo prodat.

Na snímku dole je paní Fanny Conantová s “duchem svého bratra”.

Fanny Conantová

Posted in Střípky | Comments Off on William H. Mumler