Monthly Archives: February 2014

Tušíte, co se ve viktoriánské stalo, když policie našla tělo někoho, kdo zesnul za podezřelých okolností? Pokud bylo podezření na cizí zavinění, sebevraždu, nebo byly nejasnosti ohledně toho, jak k úmrtí došlo, svolal koroner porotu a vyšetřil, jak zesnulý zahynul. Nejprve ohledal tělo a poté vyslechl členy rodiny a svědky.

Koronerovo slyšení se často vedlo v hostincích, protože tam byl dostatečně velký stůl, aby se na něj dala položit mrtvola a bylo tam dost místa pro koronera, porotu dvanácti mužů a svědky. Občas se slyšení konalo v domě zemřelého, nebo venku na čerstvém vzduchu. Teprve ke konci devatenáctého století se začaly objevovat stálé márnice, kde koroner mohlo slyšení vést.

Porotci byli vybírání ze seznamu oprávněných voličů (tedy pouze muži s určitým příjmem). Jejich přítomnost mohla být policií vynucena a museli se účastnit celého slyšení, i pokud by trvalo celý den. Každý porotce pak dostal za svou účast v porotě jako odškodnění dva šilinky.

Slyšení většinou vypadalo tak, že porotci složili své přísahy, poté zamířili vedeni koronerem do márnice shlédnout tělo mrtvého (či těla). Poté se vrátili na místo slyšení a kroner vyslech svědky. Svědkové, u kterých se dalo očekávát, že nebudou schopni kontrolovat své emoce (většinou ženy od kterých se čekaly hysterické výstupy a pláč), museli čekat v čekárně, dokud nebyli zavoláni pro přednesení svědectví. Ostatní mohli být přítomni celému slyšení spolu se zástupci veřejnosti. Poté, co byly všechny svědectví předneseny, porota dospěla k verdiktu a koroner poté podepsal úmrtní oznámení, které umožnilo rodině, aby svého milovaného mohli pohřbít.

Obrázek je již namalován v koronerově stálé síni, kde vlevo je vidět místo pro svědky (označeno “witness box”) uprostřed za stolem koroner a v popředí zapisovastelé, kteří dělají záznam o svědectví. Vpravo je dvanáct porotců naslouchajících svědectví. Kresba byla provedena z ochozů pro publikum (úplně v popředí jsou vidět zástupci veřejnosti).

Na snímku jsou ve spodní řadě zobrazeny skutečné nástroje bytového zloděje a v horní řadě jsou kapsy, ve kterých byly ukryty. Tyto kapsy se pověsily pod obyčejné, často čisté a vkusné oblečení, aby zloděj nebudil pozornost.

Obecně existovalo několik způsobů, kterými se zloději dostávali do domů, obchodů a skladu. Klasický přístup bylo otevření zámku paklíčem, další možností bylo vložení tenkého nástroje mezi křídla okna, aby mohl nadzvednout západku, která je zavírá. Pokud byl zloděj spatřen, když si prohlížel zámek, vždy měl v ruce připravenou zápalku, kterou o dveře škrtnul a předstíral, že si zapaluje lulku nebo cigaretu. Tím se většinou vyhnul podezření. Další možností, jak se dostat do domu, bylo přelézt zeď vzadu do zahrady a vylomit okna nebo dveře, které nebyly z ulice nebo jiného veřejného místa vidět. Bylo možné nadzvednout poklop, nebo mříž, do sklepa a proklouznout. Oblíbneou taktikou bylo také dostat se do domu vedle (nebo několik dveří dál) a po střeše se dostat na dům, který měl zloděj v úmyslu vykrást. Tudy se mohl dostat dovnitř střešním oknem, dveřmi na střechu, nebo když nahoře nebylo ani jedno z toho, tak mohl rozebratstřešní tašky a otvor si udělat. Občas se zloději také probourali skrze cihlovou zeď z vedlejšího domu, nebo vylezli po okapu k vyšším oknům, které nemusely být zamčené.

Každý zloděj míval k ruce několik pomocníků, kteří patrolovali na ulici a upozornili ho na přicházející lidi, nebo policisty (ti většinou procházeli ulice v intervali patnáct až dvacet minut, takže když prošli, měl zloděj omezený čas k provedení akce). Občas byli zaúkolovaní policisty rozhovorem, nebo jinak, odlákat a dát zloději prostor k úniku. Tito pomocníci byli většinou mladí hoši, dívky nebo amatéř, kteří si neuvědomovali, že za pár šilinků riskují několik let v káznici (protože se stávali společníky při loupeži, jejíž hodnota často přesahovala pět liber… a tím spadala do těžších zločinů).

Většina obyvatel během devatenáctého století byla placena na týden, nebo pokud měli smůlu, tak každý den na ruku. Jakoukoli větší sumu tak bylo těžké, až nemožné dát dohromady, protože týdenní výplata se ihned rozplynula v nákladech. Pokud chtěli lidé získat nějakou hotovost na výdaje u lékaře, nákup nového obleku, nebo jen na další týden přežití, pokud byly výdaje větší, jedinou možností bylo zastavit část vybavení domácnosti v místní zastavárně. Věci, které se zastavovaly byly velice rozdílné – od oblečení, bot a šperků, po nářadí, žehličky nebo nábytek.

Zastavování byla pro většinu lidí s malými příjmy způsobem života. Pokud měli práci, používali lidé nedělní šaty jako kapitál, na jehož základě získávali peníze. V pondělí byly nedělní, sváteční, šaty často zastaveny a v sobotu, poté, co byly náklady na chléb splaceny, a zaměstnanec dostal na ruku svou výplatu, byly opět vyplaceny. Dělník si své šaty vzal v neděli na mši a v pondělí je opět zastavil, aby měl nějaké peníze na týden. Pondělky a soboty tak byly v zastavárnách nejrušnější dny. Zastaváren bylo po celém Londýně tolik, že v některých ulicích jich bylo víc než bordelů… a to už je co říct.

Zastavárníci příliš netěžili z lidí, kteří si nemohli dovolit vykoupit svoji zástavu. Nejvíce zisku měli z pravidelných zákazníků, kterým účtovali úrok za zastavování a vyplácení předmětů. Zastavárník si mohl ponechat a prodat majetek, který mu byl zastaven, pokud byl zastaven za méně než deset šilinků a uběhlo od zástavy nejméně rok a sedm dní. Majetek zastavený za více než deset šilinků se nestával automaticky majetkem zastavárníka, ale musel být vydražen ve veřejné aukci, přičemž zisk šel zastavárníkovi.

Za zastavení majetku v hodnotě do deseti šilinků musel platit vlastník věci úrok půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky půjčené za zástavu. Za zápůjčku v hodnotě mezi čtyřiceti šilinky a deseti librami (tedy nejvyšší možná sazba pro běžné lidi, jejichž celá domácnost dohromady určitě deset liber nedala) byla za lístek účtována penny a úrok činil jeden a půl penny za kalendářní měsíc a každé dva šilinky zapůjčené.

Přes poměrně vysoké úroky byly zastavárny důležitou službou pro běžné obyvatele devatenáctého století. Jak se píše v článku z roku 1901: “Znamenají jídlo pro ženu a děti, když je talíř a kapsa prázdná – trocha peněz, která dokáže udržet věci v chodu do další výplaty; pro tisíce znamenají přítřeší, teplo a něco k snědku; a přestože mnozí považují zastavárny za povzbuzení k neprozíravosti a nehospodárnosti, každý filantrop, který by je zakázal, by místo nich musel otevřít městské nebo charitativní zastavárny, aby je nahradil.”

Jméno Thomas Edward Jones nám už dnes nic neřekne, ale v devatenáctém století bylo notorické a “chlapec Jones” byl nejznámějším stalkerem viktoriánské éry. A nepronásledoval jen tak někoho, vybral si dokonce samotnou královnu Viktorii, Bůh žehnej její duši.

V roce 1838, když mu bylo okolo čtrnácti let, proklouzl bez povšimnutí do Buckinghamského paláce, protože se myslelo, že jde vymetat komíny (to, aby menší chlapci, kteří se komíny protáhli, byli k jejich čištění použiti, bylo zakázáno až v roce 1840). Byl ale odhalen portýrem v Marble Hall a po pronásledování byl lapen v St James Street se spodním prádlem královny nacpaným do kalhot. Přestože z paláce zřejmě ukradl prádlo i ornamentální meč, porota ho nakonec osvobodila z obvinění z krádeže. Snad porotcům zaimponovala drzost kousku, nebo se jim zželelo jeho mládí.

V listopadu 1840 se pak Jones, devět dní poté, co královna Viktorie porodila své první dítě, do Buckinghamského paláce vrátil. Vylezl po stěně paláce, vstoupil dovnitř a unikl bez odhalení. V prosinci téhož roku se vrátil opět. Krátce po půlnoci jej zdravotní sestra objevila pod pohovkou v královnině budoáru a byl zatčen. Tentokrát se již trestu nevyhnul, protože jeho kousek způsobil velké pozdvižení v obavě o královnino zdraví. Strávil tři měsíce v žaláři.

V březnu 1841 byl lapen opět v paláci, tentokrát v královnině pokoji. Byl odsouzen na tři měsíce nucených prací a policie v okolí paláce byla posílena. Po propuštění byl opět krátce nato lapen v blízkosti Buckinghamského paláce a byl “dobrovolně” zapsán do řad námořnictva. Zde byl odeslán co nejdál od Anglie, jak to bylo možné. Bohužel po roce na moři se mu podařilo uniknout při zastávce v Portsmouthu a zamířil do Londýna. Byl lapen ještě než se dostal do paláce a odeslán zpět na loď. Poslední zmínka o něm v londýnských novinách pochází z roku 1844, kdy byl na moři mezi Tunisem a Alžírem zachráněn z vody poté, co spadl přes palubu.

Jones poté už nikdy do osudu paláce nezasáhl. Stal se z něj alkoholik a odcestoval do Austrálie, kde pracoval jako obecní vyvolávač v Perthu. V roce 1893 v opilosti spadl a srazil si vaz, čímž se uzavřela historie nejslavnějšího stalkera viktoriánské Británie.

Věděli jste, že v devatenáctém století reálně hrozilo, že papež přesídlí z Říma do Anglie, nebo případně do Německa?

Sjednocování Itálie bylo smrtelným nebezpečím pro papežský stát, kterému nástupci svatého Petra vládli z Říma, Věčného města. Po celý středověk papežové bojovali proti tomu, aby někdo získal državy jak na severu Itálie, tak na jihu. Udržení rozdělné Itálie pak bylo trvalým zájmem papežské diplomacie. S nástupem “risorgimenta”, tedy sjednocení Itálie, se papežský stát ocitl ve smrtelném nebezpečí. Heslem Giuseppe Garibaldiho, který vedl armády červených košil, usilující o sjednocení celé Itálie v jediný stát, bylo “Roma o Morte!” (tedy: “Řím nebo smrt!”). Diplomacie Velké Británie a Franice se snažily italskou vládu přimět, aby jako hlavní město prohlásila Florencii a Řím ponechala v rukou papeže, ale bezvýsledně.

Od roku 1849 sídlila v Římě francouzská posádka, která papeži pomohla potlačit vyhlášení tzv. Římské republiky (která měla jen jepičí trvání), a byla to právě tato posádka, která bránila Itálii v anexi papežského státu. V případě, že by se o to pokusili, stáli by před válkou s Francií. Po dvacet dlouhých let byla “římská otázka” koulí na noze francouzského císaře Napoleona III. a její řešení mu bralo čas, který mu chyběl jinde.

Po vypuknutí prusko-francouzské války v roce 1870 se francouzská posádka musela stáhnout, aby se zapojila do války, protože Francie potřebovala každého muže. Krátce po jejím odchodu vyrazily k branám Věčného města italské oddíly. Na fotografii je vidět průlom v římských hradbách, který vystříleli během tříhodinové kanonády italští útočníci. V bitvě zemřelo čtyřicet devět italských vojáků a devatenáct papežských Zuávů. Po tomto symbolickém odporu papež nařídil, aby se město vzdalo, Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie a papežové vězni v tzv. “římském zajetí”.

V tento moment papež reálně zjišťoval u anglického a německého velvyslance, zda mu bude udělen azyl v těchto zemích, pokud o něj požádá. V obou případech se mu dostalo kladné odpovědi (přes zdráhání na německé straně, protože vlánoucí třídy Pruska byly luteránského vyznání), nicméně po obsazení města nakonec nedošlo k faktickému obsazení Vatikánu a papež se nakonec po dlouhém zpytování svědomí rozhodl zůstat. Nicméně po nějakou dobu reálně hrozilo, že hlava katolické církve bude sídlit v Londýně nebo Kolíně.

Slyšeli jste někdy jméno Williama H. Mumlera?

Byl to vynálezce na poli fotografie… a prvotřídní podvodník a švindlíř. Jako první a značnou náhodou obejvil metodu vytvoření “fotografie s duchem”, které vznikaly dvojitým osvícením fotografického materiálu. Na fotografii se tak dostaly postavy, které v době vytvoření snímku na místě nebyly. Díky kratší době osvitu pak vypadaly bledé a nezřetelné, čímž vznikal dojem ducha.

Ihned, jakmile mu došel význam toho, co právě objevil, vyhotovil plakáty, které je propagovaly jako médium. Začal pořizovat snímky lidí, na které přidával “duchy blízkých zesnulých” a lidé si je odnášeli domů. Poměrně dlouhou dobu mu vše procházelo, protože byl první, kdo s duchařskou fotografií přišel. Pořídil dokonce pro paní Lincolnovou její snímek s duchem pana prezidenta. Nabyl tak nemalé jmění, ale jeho chamtivost provázela jeho pád. Své “duchy”, které na snímky přidával, získával většinou z jiných fotografií… ale když se vrhnl na dráhu média, neměl dost času je zhotovovat. Začal proto používat snímky, které pořídil dříve, nebo ty, které mohl sehnat. Bohužel na některých z nich byli stále žijící a rozpoznatelní lidé, takže celý podvod se provalil. Přestože se mu podařilo zbavit se obvinění z podvodu, jeho kariéra byla v koncích. Další duchařské snímky se mu až do smrti nepodařilo prodat.

Na snímku dole je paní Fanny Conantová s “duchem svého bratra”.