Tyto bytosti se objevují ve skandinávské mytologii a patří k obávaným. Jsou to mrtví, kteří povstali ze smrti a znovu kráčí nocí, zatímco se jejich těla rozkládají a zapáchají. Často jsou to mocní náčelníci nebo stýrimadůři vikinských nájezdníků, kteří povstali, aby po smrti hlídali svůj hrob a poklady zde ukryté. Tvrdí se, že nenávidí živé, závidí jim, co kdysi za života měli a zároveň je pohání i lakotnost. Poklady zabitých ukládají do svých hrobů a zvětšují tím své záhrobní bohatství. Podle všeho se několik takových hrobů vikinských náčelníků nachází i ve východní Anglii.
Tvrdí se, že zvířata, která žijí v okolí hrobů, zešílí hrůzou. Také lidé, kteří se mu postaví, mohou přijít o rozum. Ptáci, kteří jej přeletí, padají mrtví k zemi. Draugr zabijí své oběti a poté pojídá jejich maso a pije jejich krev. Tvrdí se, že ovládá temná kouzla (seveřané jim říkají „trollskap“), která mu umožňují nahlížet do budoucnosti, ovládat počasí nebo měnit svou podobu. Dokáže také vstupovat do snů žijících a změnit den v noc, když přichází. Jeho přítomnost mohou prozradit Eliášovy ohně plápolající v okolí. Stejně jako ostatním nadpřirozeným bytostem mu ubližuje studené železo, ale není dostatečně silné na to, aby jej zahnalo.
Při pohřbu se občas na hruď mrtvého ukládaly rozevřené železné nůžky, aby se zabránilo v jeho proměně v draugra. Palce na nohách se svazovaly nebo se do noh vrážely jehly, aby se mrtvému zabránilo v chůzi po smrti. Stejně tak se rakev ukládala a poté přesunula na třech jiných místech, aby mrtvý ztratil směr a nenašel cestu zpět (kdyby náhodou povstal).
Podobná stvůra jako draugr je „haugbui“, který ale nedokáže opustit svůj hrob a stráží proto pouze svou mohylu, zabíjejíc všechny, kdo se odváží do ní vstoupit.
