Byly běžné u pohřbů po tisíce let. Jejich služeb využívali již faraóni v dávném Egyptě, byly běžné v Římě i později. Tradičně se totiž slušelo, aby rodina mrtvého (především děti a vnoučata) vyjádřily zármutek velmi expresivně. Neplakat či nekvílet dostatečně nahlas by se bralo za nedostatek úcty k mrtvému, proto začaly rodiny najímat profesionální plačky, aby zajistily patřičný doprovod.
Ve viktoriánské Anglii najaté plačky (většinou ženy kvůli rozsahu hlasitého pláče, bědování a kvílení, které dokázaly zvládnout) šly přímo za pohřebním vozem a projevovaly hlasitý smutek nad smrtí osoby, kterou nikdy neviděly. Plačky se postupně začaly organizovat, vytvářely se cenové kartely a dokonce stávkovaly za vyšší platy v ulicích Londýna. Z obřadu je vytlačila teprve motorizace pohřebních průvodů.
