V 19. století se postupně šerm změnil z praktické přípravy na souboje a duely na pouhý sport, kterému se věnují gentlemani, ale čím dál častěji také ženy (jako dvojice dívek na fotografii). Díky tomu, že přestal být přípravou na smrtelný zápas, objevily se ochranné obleky a přilby, které dovolovaly vést boj bezpečně, stejně jako nová pravidla, kdy za zásah se považují i doteky čepelí a nejen ty údery, které by byly protivníka vážně zranily či zabily.
Historie šermu zahrnuje i zapomenutou římskou školu (jejíž legionáři vyvinuli vlastní šermířské techniky) a středověké „manuály jak šermovat“, ale za první opravdové šermířské příručky se považují španělské knihy ze 16. století. Šerm jako „umění“ si s sebou vzali kastilští šlechtici do všech oblastí, kde působili. Především pak do renesanční Itálie, o kterou se svářili v té době s Francií. Právě zde vznikla „italská škola“, která položila základ modernímu šermu. Na ni navázala „francouzská šermířská škola“, která stojí téměř výhradně na bodání a v důsledku toho se začaly používat meče tomu uzpůsobené (především rapíry). Francouzská škola se rozšířila do celého tehdejšího světa a šerm velmi zpopularizovala.
V devatenáctém století osobní souboje upadaly na popularitě a ve velkém měřítku se objevovaly pouze na univerzitách a v armádě. Postupně tak došlo k přeměně válečné přípravy na sport, který se objevil již na první moderní olympiádě v létě 1896. Pro dámské postavy to nicméně znamená, že nikdo nemůže namítat, pokud jako jednu z dovedností budou mít „šerm“. Je to historicky přesné, protože jako sport byl šerm mezi vznešenějšími (či bohatšími) dámami podobně populární jako tenis.
