Author Archives: Ecthelion

Běžně se v devatenáctém století užívaly zubní náhrady ze slonoviny (mroží nebo sloní). Ty ale nevypadaly jako pravé zuby, rychle degradovaly a ztrácely barvu. Proto se během 19. století pro zámožnější občany vymyslela zubní protéza, kde byly do slonoviny vsazeny skutečné lidské zuby. Ty vypadaly samozřejmě velmi přirozeně, ale problém byl se sterilizací, protože se používala jen horká voda (která nezabila samozřejmě všechny bakterie a bacily).

Říkalo se jim “zuby od Waterloo”, protože se získávaly z padlých vojáků na bojištích, popravených zločinců a vrahů, stejně jako od chudáků, kteří neměli jinou možnost přivýdělku než prodat svůj chrup. Mnoho vykradačů hrobů si z prodeje zubů udělalo živnost. Přestože byly oblíbené především zpočátku devatenáctého století, byly populární i během šedesátých let, kdy se vozily zuby v barelech z Ameriky (kde na bojištích občanské války nebyla o těla nouze).

Oproti dnešní době byly viktoriánské interiéry (samozřejmě těch, kteří si to mohli dovolit) plné, ornamentální a bohaté, často dle našeho vnímání „přeplácané“. Strohé vybavení nebo prázdné zdi se braly za projev špatného vkusu. Proto byla většina zdí doslova pokryta obrazy, dekorativními předměty, čínským porcelánem, orientálními koberci a dalšími předměty zájmu majitele bytu.
Interiér byl organizován dle přísného řádu, který určoval význam pokojů a jejich odpovídající výbavu. Nejdůležitější místností v domě byl salon, který musel být nejbohatěji vyzdoben, protože se zde přijímaly návštěvy. Druhý nejvýznamnější prostor byla jídelna (umístěná často ve sklepě), kde se společně jedlo a kam se zvali známí na večeři.

Typická zeď se skládala ze tří částí – ozdobný vystouplý sokl ze dřeva u země, zeď sama a ozdobná vystouplá římsa u stropu. Volný prostor zdi pak byl řešen dle významu místnosti. Vstupní prostory a chodby byly často jen vymalovány šedou barvou, aby nesoupeřily s významem ostatních místností. V ostatních místnostech byly nejčastější tapety s primárními barvami (červená, modrá, žlutá) v pozadí a přes ně potom malované florální motivy krémovou nebo podobně neutrální barvou. Oblíbená byla také linkrusta (patent vynálezce linolea), která byla v podstatě plastickou tapetou. Občas se používaly i dřevěné panely, ale nebyly tak časté. Výrazná tapeta je skutečně pro viktoriánský interiér nejtypičtější.

Nábytek určený k zařízení místností byl bohatý, složitě řezaný a tvarovaný dle všemožných historických stylů, oblíbených v té době – nábytek neogotický, alžbětinský, rokokový, neoklasicistní, orientální a další.

Ženy ošetřovaly zraněné vojáky za bojišti odnepaměti – ale vždy šlo o „dobrovolnou“a neorganizovanou pomoc. Pomocníci lékařů byli vždy muži, stejně tak jako ženy nesměly (za žádných okolností) na bojiště.
První organizované zapojení žen jako válečných ošetřovatelek přišlo během krymské války (1853-86). Roku 1854 vyrazila s pověřením britské vlády Florance Nightingalová (známá jako „Dáma s lucernou“) s 38 dobrovolnými sestrami ošetřovat britské zraněné z krymské války. Byly umístěny v Istanbulu, kam byli evakuováni zranění z britské základny u Balaklavy. Díky její neúnavné péči, žádostem u vlády a novým opatřením (týkajících se především hygieny), podařilo se jejímu týmu snížit úmrtnost zraněných ze 42% na pouhá 2%. Díky těmto úžasným výsledkům pak později (v roce 1860) mohla otevřít první školu pro sestry na světě při nemocnici sv. Tomáše v Londýně. Brzy ji pak následovaly další.
V krymské válce se účastnila další slavná sestra, která později upadla v trestuhodné zapomnění – tou byla jamajská ošetřovatelka Mary Seacolová, která aplikovala především lidovou léčbu, kterou se naučila u své matky. Požádala, aby směla jet do Krymské války ošetřovat zraněné, ale bylo jí to odmítnuto. Proto shromáždila potřebné prostředky a sama podnikla cestu dlouhou 6500 km. Pracovala přímo na Krymu, kdy na bojištích ošetřovala (často pod palbou) vojáky obou stran.

Během americké občanské války (1860-65) už sloužily jako zdravotní sestry na obou stranách již tisíce žen a dívek. Zpočátku šlo stejně jako předtím o neorganizovanou pomoc, kdy se ženy prostě hlásily dobrovolně k práci v nemocnicích za liniemi, ale po bitvě u Bull Runu se především Clara Bartonová (pozdější zakladatelka amerického Červeného kříže) a Dorothea Dixová zasadily o vytvoření sesterského sboru organizovaného vládou, který měl pomáhat s péčí o zraněné vojáky. Sestry tak byly později kromě nemocnic v týlu přidělované přímo k polním plukům, kde pomáhaly ošetřovat zraněné na bitevním poli a běhaly s nosiči zraněných (nezřídka v nebezpečí života a pod palbou). Clara Burtonová (sloužící na straně Unie) kupříkladu v jednom případě ošetřovala zraněného přímo na bojišti, přiletěla kule, roztrhla jí rukáv a onoho muže zabila. Sally Lousie Tomkinsová, známá jako „Anděl Konfederace“, která jako jediná žena získala hodnost kapitána konfederační armády, měla ve své nemocnic na 1333 přijatých zraněných pouze 73 úmrtí (čímž dosáhla nejnižší úmrtnosti ve všech nemocnicích během občanské války).

Věděli jste, že architekt, který navrhl známý Big Ben (správněji Hodinovou věž parlamentu, dnes Věž Alžběty II. a ve viktoriánské době známá jako Svatoštěpánská věž), po dokončení práce zešílel? První zvon vytažený na věž praskl při prvním úderu kladívka a druhý po dvou měsících (byl spraven záplatou a dodnes zní, díky prasklině má velmi charakteristický zvuk)… jednomu se až chce ptát – jaké prokletí je s věží svázáno? Nebo se snad něco nachází … pod ní? Něco, co nechtělo být vyrušeno, ukryté ve změti londýnských katakomb, hrobek a zasypaných uliček, na nichž je město vystavěno?

Jak vypadal dopis ve viktoriánské Anglii? Obálky byly patentovány až roku 1845, do té doby (a ještě dlouho poté, především pak pro dopisy nesené poslíčkem) se dopisy vytvářely podle následujícího klíče:

1) Napsat dopis na list papíru.
2) Poskládat papír tak, aby text dopisu byl uvnitř (na výšku pomyslně rozdělit papír na třetiny a horní a spodní třetinu složit dolů (a nahoru); pak zahnout levý a pravý konec tak, aby do sebe zapadly – viz obrázek).
3) Zasunout konce do sebe a zapečetit pečetním voskem.
4) Na vnější stranu napsat adresu.

Nyní je dopis připraven k odeslání z místního poštovního úřadu nebo k vyzvednutí pošťákem. Pokud budete vytvářet rekvizity k vaší hře, určitě jí dodá na autenticitě, pokud dopisy a zprávy uděláte tímto způsobem.

Pro hraní viktoriánských příběhů je velmi důležitým atmosférickým prvkem světlo a tma (a jejich ostré kontrasty).

Při hře budou postavy většinu času tápat ve tmě (obrazně i doslova). Pochmurná viktoriánská atmosféra v londýnských uličkách, kam málokdy dopadne sluneční svit a anglické nebe je pořád zatažené olověnou vrstvou mraků, ze kterých padá déšť, má pro hraní velkou sílu. Málokdo si dnes už dokáže představit, jak špinavá a plná dýmu města tehdy byla – prstenec továren, které se rozprostíraly kolem něj, chrlil ve dne v noci k obloze temný jedovatý dým. Ten při změně větru zahalil ulice a nutil chodce k dávivému kašli nebo ovinutí šálu kolem hlavy. Katedrála svatého Pavla, postavená z bělostného kamene, byla ve viktoriánských dobách temně černá od dýmových usazenin, stejně jako většina ostatních významných budov. K tomu se přidávaly typicky anglické mlhy, které například v Londýně vedly ke vzniku nechvalně proslulé a často smrtící „londýnské mlhy“ (dnes bychom řekli smogu), která měla nepřirozenou žlutozelenou barvu hráškové polévky a těžce ležela na městských ulicích. Mizeli v ní lidé, podle příběhů jí procházely podivné bytosti, a mnozí žebráci, kteří museli spát na ulicích v mlze, se už ráno neprobudili. Když přišla mlha, každý se snažil přespat pod střechou, a jen největší zoufalci a chudáci přespávali venku.
Stmívalo se brzy a jen některé ulice byly osvětlené plynovými lampami. Každý večer prošel ulicemi rozsvěcovač lamp s dlouhou tyčí, na jejímž konci byl hák a plamen. Hákem otevřel lampu a plamenem ji zapálil. Osvětlovaly ale jen málo, byly daleko od sebe a byly spíše ostrůvky světla v hluboké temnotě, než veřejné osvětlení.

I domy bývaly temné – pokoje chudáků mívaly okna často jen do světlíků a slunce do nich nikdy nedopadlo. Večer je osvětlovala jedna svíčka. Velké domy boháčů nebylo možné osvětlit, často se osvětloval jen pokoj, kde se scházela celá rodina (salon). Sluhové chodili s olejovou lampou po domě, většina večeří nebo karetních her se odehrává jen při svitu svící a večerních společností jen při svitu několika lamp a ohně v krbu. Většinu pokoje zahalovala tma a jen obličeje mluvících byly jasně osvětleny. Kontrast světla a tmy je dramatický.

Neboje se pracovat s popisy světla a tmy, dodají scénám dramatičnosti a hloubky. Různé formy osvětlení dodají různou náladu (obličej osvětlený zespodu dodá tváři na hrozivosti, dva zdroje světla zjemní rysy a dodají dojem citlivosti a podobně) vašim scénám – stejně tak můžete se světlem pracovat i při hraní. Pokud bude stůl osvětlen jen jednou lampou a pokoj se bude ztrácet ve tmě, bude atmosféra hry radikálně odlišná…

V roce 1828 otevřela v Londýně v prostorech hotelu Savoy kavárna Grand Cigar Divan. Stala se brzy významnou pro dvě veličiny – skvělou britskou kuchyni a šachy.

Gentlemani zde mohli kouřit doutníky s kávou, procházet si denní noviny a žurnály, zapříst dlouhé konverzace o politice neb hrát šachy, pohodlně usazeni v divanech nebo křeslech. Pravidelní návštěvníci platili guineu za rok, za využití prostor a kávu. Denní vstup byl za dvě a půl pence, případně sedm a půl pencí za vstup s poskytnutou kávou a doutníky.

Šachové partie byly hrány proti ostatním kavárnám v Londýně (tehdy centry hry v šachy), když běžci ve vysokých kloboucích přenášeli zprávy o každém tahu. Grand Cigar Divan se již krátce po svém otevření stal centrem londýnsých šachistů.

Věděli jste, že Sídhe jsou i v Japonsku? V říši vycházejícího slunce jim říkají „tengu“.

V japonské mytologii patří mezi nejstarší uctívaná „božstva“. Podle pověstí zdejší Sídhe sídlí ve stromech v oblastech hor a vládne jim král. Mohou se proměňovat do podoby mužů a žen, mají zlomyslnou povahu a s oblibou provádějí lidem různé triky nebo šibalskosti. Jsou uctíváni jako lesní božstva a obětují jim dřevorubci a lovci, aby se jim tenguové nemstili. Podle všeho umí ovládat počasí a jejich práce jsou vzdušné víry i záhadná světla v horách.

Pověsti rozlišují dva druhy tenguů – „karasa tengu“ jsou vraní Sídhe, kteří se podobají ve své původní podobě nejvíce ptákovi s křídly a „kohana tengu“, kteří vypadají jako lidé, ale mají podivně dlouhý a špičatý nos (nejvíce se asi podobají Sídhe, jak je známe odjinud) – ti s oblibou nosí podobu horského mnicha yamabushiho. Jsou to skvělí šermíři a v boji je málokdo dokáže porazit.

V roce 1864 psal Niccolò Turrisi Colonna, velitel palermské národní gardy, o existenci “tajné sekty zlodějů”, která operuje na Sicílii. Tato “sekta” operovala především na venkově a tvořili ji zloději dobytka, pašeráci, bohatí farmáři a jejich družiny. Psal, že tato sekta má jen malý nebo nulový respekt před úředními orgány, protože věří, že se dokážou snadno vyhnout odsouzení. Měla signály, kterými se mezi sebou členové poznávali, nabízela “služby ochrany”, měla vlastní systém loajalit a příkaz mlčenlivosti před policií, zvaný “umirtà”. Colonna varoval, že pokusy vlády zastavit nezákonné poměry na venkově brutálními a neohrabanými zásahy jen problém horšily, když proti vládě postavili většinu lidí. V roce 1865 zpráva prefekta Palerma do Říma poprvé popsala tento fenomén jako “Mafie”…