Category Archives: Střípky

Je to tunel, který vede pod Temží a nachází se trochu na západ od míst, kde dnes stojí Tower Bridge. Začíná na Tower Hill na jedné straně a končí na Vine Lane na druhé. Je to poměrně malý kruhový tunel, který byl vyražen v roce 1869. Přepravní společnost zde v roce 1870 zahájila přepravu z jednoho břehu na druhou, kdy lidi přepravoval dřevený vozík tažený kabelem. Na obou koncích lidi nahoru a dolů vozil parou poháněný výtah. Tato přeprava se ale ukázala jako těžce ztrátová a společnost ještě do konce roku 1870 zkrachovala. Tunel byl pak přeměněn na podchod pod Temží pro pěší (na dno tunelu byly umístěny dřevěné desky po kterých se dalo chodit, jak je vidět na ilustraci; výtahy byly nahrazeny spirálovými litinovými schodišti). Za přechod na druhou stranu se platilo půl pence a každý rok jej využilo přes milion lidí (byla to důležitá spojka pro dělníky, kteří tak nemuseli být závislí na parnících, kteér by je převezly přes řeku).

Tower Subway vyřadilo z provozu až otevření Tower Bridge v roce 1894, za jehož použití se nemuselo platit. V roce 1898 byl prodán vodárenské společnosti, která jej využívala jako zásobárnu vody. Přes poškození během bombardování Londýna za druhé světové války existuje dodnes, tento viktoriánský tunel je v současnosti využit pro vedení telekomunikačních kabelů.

I ve viktoriánských dobách byl Londýn polepený reklamními plakáty. Možná ještě více než dnes, protože tehdy to ještě nereguloval žádný zákon. Uličky bez oken (a občas i s okny), stejně jako všechny zdi i vhodná místa byla v podstatě kompletně vytapetovány všemožnými reklamami na absolutně cokoli. Tlusté vrstvy plakátů občas narostly do té šíře, že se užšími uličkami dalo těžko procházet.

Množství lepidla v tak tlusté vrstvě znamenalo reálné nebezpečí v případě požáru, protože ačkoli nebylo nejjedodušší takový papír zapílit… v případě, že se to podařilo (kupříkladu vrženou petrolejovou lampou, která se na zdi rozbila), hořely plakáty dlouho, vytrvale a velkým žárem. Pokud vás bude pronásledovat hromada nepřátel… je možné, že za bod osudu váš zrak padne na vrstvy plakátů na zdi… 😉

Chov psů k lovu je starý jako lidstvo samo. V Anglii se pořádaly vždy závody v tom, jak rychle dokážou lovečtí psi strhnout zajíce, lišky nebo další zvířata. Čáru přes rozpočet tomu učinil Zákon o krutosti ke zvířatům z roku 1835, který zakázal štvát psy na býky, medvědy a další velká zvířata. Nicméně lov krys v zákonu nebyl a nikdy nebyl postihován, proto se “zakusování krys” stalo oblíbeným sportem viktoriánské společnosti. V Londýně samém fungovalo ne méně než sedmedesát “krysích děr”.

Ty vypadaly přesně tak, jako na ilustraci – dřevěné zábrany sbité tak, aby vytvářely jámu, ve které cvičení psi zakusovali krysy. Každý pes měl v jámě zakousnout počet krys, který odpovídal jeho váze v librách. Ve chvíli, kdy všechny krysy zabil, zastavil se čas. Kombinace nejrychlejšího času, počtu zabitých krys a váhy psa určovala vítěze. Nejoblíbenější psi pro tento druh “zábavy” byli teriéři a protože krysa má ostré zuby a dokáže při obraně nebezpečně kousat, nebývalo neobvyklé, že byli posetí jizvami a měli často třeba jen jedno oko. Na vítěze se sázely nehorázné peníze a “zakusování krys” byl v podstatě hazard v nejdrsnější podobě. Proto občas “krysí díry” navštěvovala policie (jakkoli “sport” sám nelegální nebyl, hazard okolo již ano) a mnohé byly ukryté a tajné. Občas místo psů spolu v jámě pro potěchu bohatých gentlemanů zápasili lidé v rohování nebo zápasu bez pravidel, který nezřídka končil těžkými zraněními.

Vzor královny Viktorie, která chovala své psy a nenáviděla krutost vůči nim, stejně jako měnící se společenské klima, nakonec vedly koncem devatenáctého století k zániku této “zábavy”. Poslední “krysí díry” zmizely ale až s výstřely světové války.

Skutečné čarodějnické amulety z Lovettovy sbírky, získané v Anglii na přelomu devatenáctého a dvacátého století:

Mumifikované ovčí srdce, probité hřeby. Mělo sloužit ke zlomení kouzla seslaného čarodějnicí na dobytek majitele amuletu.

Kámen s dírkou přináší štěstí, pokud je nalezen neočekávaně nebo darován. Nesmí se po něm pátrat, žádat o něj nebo jej koupit. Pak své síly ztrácí.

Dvojice usušených pracek krtka. Podle pověstí chrání jejich nošení proti křečím.

Amulet ze zubu.

Modré korále, které někteří pověrčiví lidé z Londýna věšeli na krk svým dětem, aby je uchránili od nemoci. Tyto korálky se nosily pod oblečením a nikdy nesundávaly, ani při koupeli nebo převlékání. Lidé je nosili celý život a nesundávaly se ani po smrti. Přestože barva se občas lišila, téměř vždy šlo nebeskou modř.

Podkova zabalená v látce a zavěšená nad postel měla chránit před zlými sny.

Mrtvý krtek zabalený v látce s florálními motivy měl sloužit jako ochrana proti nebezpečí.

Amulet vytvořený ze spodní čelisti malého zvířete.

„Čarodějnická láhev“, kterou mohli vytvořit čarodějnice nebo lidoví léčitelé a měla chránit před zlem nebo uhranutím. Byla naplněna rozmarýnem, hřeby a červeným vínem. Láhev byla zakopána v nejvzdálenějším rohu domu nebo v tom nejnenápadnějším. Věřilo se, že ve chvíli kdy byla láhev pohřbena, láhev lapila zlo, napíchla ho na hřeby, utopila jej ve víně a rozmarýn ji pak vypudil pryč. Podle rentgenového snímku je obsah i po více než jednom století neporušen.

Viktoriánské dámy často omdlévaly. Těsné korzety jim znemožňovaly dýchání a zabraňovaly plnému prokrvení, jejich šaty o mnoha vrstvách byly opravdu těžké a samy dámy nebyly navyklé velké fyzické námaze (navíc se často kvůli bělosti pleti používaly různé dost nepříjemné a jedovaté přípravky, které k pohodě rozhodně nepřispívaly). Pokud dáma omdlela v místnosti, nebylo těžké ji přemístit na sofa a probrat ji vodou a ovíváním. Horší to bylo, pokud ztratila vědomí na ulici. Pro takové případy byli policejní strážníci vybaveni malými lahvičkami (zdobenými korunou), ve kterých byla směs čichacích solí, aby mohli rychle přivést k vědomí dámy, které omdlely někde na ulicích.

Víte, s jakými hračkami si hrály děti ve viktoriánské době po návratu z továrny?

Většina viktoriánských hraček byla vyrobena ze dřeva, papíru nebo železa. Plastové hračky, z pochopitelných důvodů, samozřejmě nebyly. Většina chudých dětí si musela vystačit s doma vytvořenými hračkami – kus hadrů byla panenka, z kusu dřeva byla bitevní loď. Přes provaz se skákalo, hadry plněné pilinami sloužily jako míče nebo medvídci. Jako dárek se občas mohla koupit nějaká levná, továrnami vyráběná hračka v sekci „prodej za penny“ na trhu, ale jinak chudší děti žádné „hračky“ v pravém smyslu neměly.

Děti z bohatších rodin už měly mnohem větší výběr – v průběhu devatenáctého století se výroba hraček díky tovární velkosériové výrobě zlevňovala. Ke koupi byli cínoví vojáčci, houpací koníci (z nějakého důvodu byli všichni viktoriánští koníci grošáci… a jejich žíně a ocas byly ze skutečných koňských žíní), panenky a domečky pro ně, vláčky, čajové sety s umělými chlebíčky a jídlem pro dětské čaje o páté. Další hračky byly lodičky, puzzle (s odpovídajícími obrázky) a Noemovy archy (tedy model loďky se všemi možnými zvířátky). V neděli děti samozřejmě hračky neměly povoleny (kromě Noemovy archy, protože ta je v Bibli).

Anglický dobrodruh, spisovatel, žoldnéř, filibustýr a expert na munici. The Evening star ho charakterizovala takto: „…muž podmanivého vzhledu, vysoký, vzpřímený a vojáckého vzezření. Byl to gentleman, který mluvil francouzsky, španělsky, rusky, německy a italsky plynně jako rodilý mluvčí…“

Svoji kariéru začal v občanské válce ve Španělsku, kde bojoval na straně karlistů a dotáhl to na plukovníka ve vojsku Tomáse de Zumalacárregui. V čele karlistických kopiníků zaútočil na hradby Madridu, ztekl v čele svých vojáků vnější hradby a proti protiútokům isabelitských vojáků je držel několik hodin, než dostal zprávu, že jej karlisté nemohou podpořit. Byl zajat a propuštěn na čestné slovo. Vrátil se do Anglie a o své účasti ve válce napsal knihu.

V Čerkézii bojoval po boku místních proti Rusům a opět o svých zážitcích napsal známou knihu. Při návratu domů se zapojil do plánování maďarského povstání z roku 1848 proti Rakousku. Připravil vojenský plán, který byl dobře přijat generálem R.D. Guyonem (další Angličan v rakouských službách, pozdější paša v tureckém vojsku) a Lájošem Kossuthem, mělo mu proto být svěřeno velení pevnosti Komárom (dnešní Komárno). Maďarské povstání bylo ale potlačeno a Henningsen odplul do Ameriky, aby zde zastupoval maďarské zájmy.

Přidal se k Williamu Walkerovi při jeho invazi do Nikaraguji a byl jím jmenován generálmajorem s vrchním velením nad dělostřelectvem. Vybojoval několik skvělých bitev proti koalici středoamerických států, která se proti Walkerovi semkla a byl zodpovědný za vypálení Granady (hlavního města Nikaraguji) v roce 1856. Tísněn salvadorským a guatemalským vojskem, evakuoval město a obrátil ho v popel. Na kopí nechal za sebou připevněný nápis ve španělštině: „Aquí fue Granada.“ („Zde byla Granada.“) Když se situace stala neudržitelnou, spolu s Walkerem se vzdal americkému námořnictvu a byl navrácen do USA.

Zde se zapojil do americké občanské války na straně Konfederace a v hodnosti brigádního generála mu byla svěřena posádka města Richmond. Po skončení války se stal členem hnutí, které usilovalo o osvobození Kuby ze španělského područí. Mimoto se také podílel na vývoji nové munice a dělostřeleckých kusů.

Zemřel v roce 1877 bez toho, aby kterákoli z věcí, za něž v životě bojoval, zvítězila. Stručně řečeno vždy se mu podařilo postavit se na poraženou stranu všech konfliktů, ve kterých bojoval.

Minule jsme u příspěvku o viktoriánském dívčím kostýmu probrali spodní prádlo a skončili jsme oblečením spodničky přes krinolínu. Co dál si musí dáma obléci, aby mohla vyrazit do ulic? Pokud vás to zajímá, čtěte dál!

Sukně
Na spodničku přišla už přímo sukně, která byla svrchním oděvem (a která po tolika vrstvách pod ní byla skutečně vidět). Viktoriánské sukně v naprosté většině dosahovaly podlahy, nebo byly dokonce ještě delší, protože bylo pro dámu neslušné někomu ukazovat nohy. Také to znamenalo, že se brzy onosily, protože dámy je musely táhnout bahnem a výkaly na ulicích (běžný povrch viktoriánských ulic).

Živůtek
Tento kus oděvu se obléká na sukni a představuje „košili“, která zakrývá dámu od pasu nahoru. Většinou těsně obepínal korzet (aby dával vyniknout tvaru dámského pasu) a musel se dopasovat na krinolínu (ta měla v druhé polovině 19. století občas podobu polštáře, který se připínal dámě nad pozadí, aby zvedal sukni vzadu vzhůru).

Přehoz přes ramena
Přes živůtek se většinou ještě dával nějaký přehoz – ať již v podobě drahého kusu oděvu jako na fotografii nebo jen v podobě velkého šátku, který si dámy přehodily přes ramena (v případě dívek, které si nemohly dražší kus oblečení dovolit). Každopádně ale nosit pouze živůtek bez dalšího přehozu bylo spíše nezvyklé. Ke konci devatenáctého století se občas nosily živůtky bez rukávů a dáma si tak musela ruce zakrývat právě přehozem (bylo neslušné ukazovat nahou kůži).

Doplňky: Klobouk (případně čepec), slunečník, rukavice (nebo rukávník) a vějíř

Už jsou potřeba jen poslední doplňky – klobouk nebo čepec (existovaly v tisících různých verzích, které ovlivňovaly módní vlny a britská vášeň pro klobouky je dodnes ve společnosti patrná) jako pokrývka hlavy, slunečník (aby bledá kůže dámy nebyla vystavena slunečním paprskům – každá dáma si hlídala svou bělostnou pokožku, protože opálené byly jen ženy, které pracovaly), rukavice (aby neukazovaly nahou kůži rukou) a vějíř (aby se mohly občerstvovat čistým vzduchem, když se jim vzhledem k tomu, že byly sešněrované jako chrti, udělá nevolno).

Včerejší příspěvek o viktoriánském kostýmu pro muže měl docela úspěch… asi by byl na místě i příspěvek o kostýmu pro dámy? Ten je o několik řádů složitější než pánský. Kde ale začít? Začneme tedy u dámského spodního prádla. Pokud vás to zajímá, čtěte dál!

Spodky
Dáma začínala každé ráno oblékáním spodků. Ty jsou nejčastěji rozdělené na nohavice a sahají ke kolenům. Některé nebyly rozdělené, ale přiznám se, že netuším, jak vlastně nerozdělené fungovaly. Kolem roku 1920 se spodky transformovaly do kalhotek, které jsou… mnohem kratší.

Košilka
Na spodky se oblékla košilka. Ta byla bez rukávů (nebo jen s krátkými naznačenými rukávy) a sloužila k ochraně kůže před otlačením korzetem (a samozřejmě i korzetu před zpocením a zašpiněním).

Korzet
Ikonická součást oblečení, která „formovala“ a stahovala postavu ženy, aby odpovídala více ideálu krásy. Byla často vyztužena (velrybími kosticemi, později železnými nebo bambusovými pruty) a utáhnout šněrování na zádech trvalo dlouho (pokud ohlédneme od toho, že to bylo bolestivé) a bylo k tomu potřeba další osoby.

Košilka přes korzet
Oblékala se přes korzet, aby nepoškodila další vrstvy oblečení.

Koš na sukni
Oblékal se následně, aby držel tvar sukně.

Spodnička
Na koš na sukni přišla ještě spodnička, která měla sukni dodat efektu „plnosti“ (a opět zabránit, aby se drahá sukně odřela o kovový výplet koše).

…tak a nyní byla dáma připravena konečně si obléknout sukni a živůtek. O svrchním oděvu ale zase někdy příště.

Nedávno jsem se při prohlížení fotek z jakéhosi steampunkového/viktoriánského srazu rozčiloval, protože všechny holky na fotografiích si daly hrozně záležet s kostýmy (vrazily do jejich přípravy hrozně moc času a úsilí), zatímco chlapi cosi vyhrabali ve skříni na poslední chvíli v domnění, že staré sako stačí, abyste vypadali „viktoriánsky“. Tak pro ty, kteří si chtějí pořídit skutečný kostým, jsou určeny následující řádky.

Pokud se chcete obléci jako gentlemani, počítejte s vestou, sakem a kloboukem. Košile je totiž považována za spodní prádlo, nikoli za oblečení. Pokud se někde ukážete jen v košili, je to ekvivalent producírování se na veřejnosti ve spoďárech. Přijatelné je to snad jen v soukromí, při duelu (kdy odkládáte kabátec, abyste se mohli hýbat), nebo pro dělníky a příslušníky nižších tříd.

Vesta
Ve viktoriánské době odpovídala zhruba kravatě – lze s ní ozvláštnit tmavý kabát a každý gentleman bude mít pro kabát několik barevných vest, každou pro jinou příležitost. Je to módní vyjádření. Vesty se dělaly ve všech možných střizích, barvách a látkách, jaké vás napadnou (třeba vyšívané zlatem nebo stříbrem, pokud majitel chtěl ukázat bohatství). Od roku 1840 bylo dostupné čínské hedvábí, proto se do běžného denního repertoáru dostaly i vesty z tohoto vzácného materiálu. Gentlemani často nosili kabáty zapnuté jen na horní knoflík, aby byly jejich vesty vidět.

Klobouk
Existuje mnoho různých druhů klobouků, ale pokrývka hlavy byla pro gentlemana v podstatě povinností. Existovalo mnoho druhů klobouků – od cylindrů, slamáků až po buřinky. Problematiku smekání klobouku jsme řešili včera.

Sako
Viktoriánské sako dosahovalo vepředu i vzadu těsně nad kolena. Bylo běžné ho nosit během dne i večer, což z něj činilo asi nejuniverzálnější součást šatníku gentlemana. Pokud se gentleman chtěl převléknout na formální večerní událost, oblékal většinou žaket (vzadu dlouhý nad kolena, vepředu dosahoval pouze do pasu). Jako dnes se objevoval jednořadý i dvouřadý (vesty byly často delší, takže pokud byl žaket zapnutý, přesahovala vesta dolů, takže ji bylo vidět).

Kalhoty
V devatenáctém století sahaly mnohem výš než dnes. Vrchní obruba kalhot dosahovala v podstatě až po pupík. Kalhoty byly často s pruhy nebo šachovanými nebo kostkovanými vzory, které by se nám dnes zdály uhozené… ale tehdy byly považované za elegantní.

Na kalhotách nebyly očka pro pásek, protože opasky se nepoužívaly (pokud jste nepatřili k těm nejnižším vrstvám). Místo nich se nosily šle.

Košile
Kvůli neexistenci praček se oblečení pralo jen zřídka, proto většina mužů nosila košile bez límečku a pro formálnější příležitosti k ní připnuli odnímatelný límeček (který se dal prát snáze než celá košile). Některé košile měly také odnímatelný přední díl (dnes už to známe jen z westernů, kde se taková košile občas objevila), aby se dal vyměnit v případě skvrn, a nemusela se prát celá košile.

Doplňky
Nejběžnější byla vázanka nebo kravata. Následovaly kapesní hodinky na řetízku, který se nechával viditelně zavěšen z předních kapes vesty. Velká část gentlemanů také nosila hůlky pro chůzi a rukavice, protože etiketa udávala, že je pro muže nepřijatelné dotknout se kůže dámy vlastní kůží. Pokud jí kupříkladu tedy chtěl pomoci z kočáru, musel mít rukavice.