Dva rváči hodili staršího muže na zem k oběma svázaným dívkám. Nic si nevšímaly jejich spílání a zamířili ven. Klíč se otočil v zámku, když za sebou zabouchli dveře. Starší muž se s námahou rozhlédl a lehce se usmál rozbitými ústy, když zjistil, že dívky, které hledá, jsou zde. Na jejich naléhavé otázky ohledně své totožnosti jim řekl, že byl lapen při pokusu o jejich záchranu. Nad bědováním, že byl lapen, pouze mávl rukou. Tedy byl by mávl, kdyby neměl zápěstí surově spoutány.
„Víte dámy, slyšely jste někdy o švindlířích? To jsou lidé, kteří z boháčů a důvěřivých vylákají cennosti tak, že okradený jim je dá sám, rád a o své vůli. Nějakou dobu jsem mezi švindlíři žil, a pokud budete chtít, pak vám prozradím tajemství jejich úspěchu.
Je jím sebedůvěra okrádaného. Myslí si, že je lepší než jeho protivníci a švindlíři hrají přesně na tuto strunu. Dělají celou dobu to, co se od nich očekává, okrádanému vše vychází a vítězí… očekává snad Král krys, že se pokusí někdo jeho vězeňkyně osvobodit? Pak mu vyhovíme… Očekává, že jeho muži odvážlivce snadno lapí? Pak se tak i stane… Vítězí ale jen do té poslední chvilky, kdy si uvědomí, že kráčel po cestě, kterou připravili jiní, a jeho zdánlivá vítězství byly tahy jeho vlastních figur na šachovnici, jež uvolnily cestu protihráči k sražení figury krále.“
Zvedl ruku, která rozhodně nebyla spoutána, a ulízl si vlasy. Ty se na chvíli nezdály šedivé, ale černé jako půlnoc a v úsměvu se mu vyrovnaly vrásky, jakoby tam nikdy nebyly. Tvář, která se na dívky dívala, patřila potměšilému elfímu mladíkovi, který na ně mrkl, opět dal ruce za záda… a opět jako spoutaný gentleman oslovil dámy:
„Něco mi říká, že naše stráže již informovaly svého pána o zajetí záchranné výpravy. Nyní tak, jak se na správné vězně sluší, vyčkáme příchodu našeho únosce, což, dámy?“
