Za římských časů se věřilo, že lidský jazyk není vhodný k oslovování bohů a démonů. Z textů kleteb a vázacích kouzel, které se nám dochovaly, je mnoho slov nepřeložitelných a jejich význam je neznámý. Jde o tzv. „voces mysticae“, slova, která nepatří k žádnému známému jazyku. Jsou to výrazy, které představují pojmy z jazyka, kterým by démoni mohli rozumět. Jsou to vyvolávání a tajná jména různých božstev.
Příkladem může být častá trojice na počátku – v římských dobách se dá mluvit o obdobě vyvolávací formule jakou dnes představuje „abrakadabra“… což byla dříve gnostická ochranná formule, dnes přežívá pouze jako zvulgarizovaná forma „kouzlení“, kterému věří jen děti. Tato trojice jmen je etruského původu, ale dnes jsou již neznámé povahy a podoby bytostí z etruského dávnověku, kterým patřily.
Vyvolávání těchto slov sloužilo k vázání síly při tvorbě vázacích kouzel, nebo „prokletých tabulek“, jak se jim občas říkalo (latinsky se nazývají „defixio“, řecky pak „katadesmos“). Jde o kouzelná slova napsaná na tenkých listech z olova, často smotané či srolované (případně přibité hřebíky). Tyto tabulky se většinou umisťovaly do podzemí – byly buď pohřbené v hrobech či hrobkách (pokud měl být mrtvý cílem prokletí či přimlouvatelem za úspěch kouzla), vrženy do studní či bezedných roklí, zazděny v podzemních komplexech nebo přibity hřebíky na zdech chrámů. Doprovázely je často kusy oblečení cíle nebo vlasy (především při kouzlech lásky šlo často o vlasy, ukryté uvnitř stočeného olověného listu). Občas k nim byly přiložené malé figurky představující oběť kouzla (probité skrz naskrz hřeby, šlo-li o prokletí).
Tyto kouzla oslovovaly pekelné nebo zásvětní bytosti jako Hádés, Cháron nebo Persfoné. Římské náboženství totiž bylo založeno na vědomí existence bohů, ale snaha zjistit svůj osud (věštby) nebo jej ovlivnit, byly považovány za svatokrádežné. Čarodějníci (nazýváni dle perských kněží „magi“) byli často pronásledováni a lidé je navštěvovali jen v noci.
.jpg )
