Když už jsme u parních vlaků, tušíte, jakou funkci měli ve vlaku brzdaři?
Byla to osamělá a velice nebezpečná práce, která mohla každý den skončit těžkým zraněním nebo úmrtím. Před vynálezem brzd na stlačený vzduch musel brzdař na pokyn z lokomotivy (hvizd, praporek nebo svítilna v noci) manuálně zastavit vlak v každé stanici, zatímco lidé nastupovali brzdy zase povolit a v další stanici opět. Brždění se provádělo tak, že brzdař vyrazil po střeše vlaku (během jízdy visel na ocelovém žebříku na posledním vagonu nebo později byl v “brzdařské kabince”) zezadu dopředu a na každém vagonu otočil kruhovou brzdu. Každý brzdař s sebou nosil tyč, kterou si pomáhal při brždění pro případ, že se brzda zasekla.Většinou byli ve vlaku brzdaři dva (jeden běžel zepředu, druhý zezadu), občas v případě velkého nákladu nebo dlouhého vlaku i tři. V tom případě seděl “střední brzdař” neustále na střeše vagonu (vystaven větru a dešti) a byl připraven na hvizd okamžitě zabrzdit svůj vagon. Brzdaři byli také zodpovědní za rozpojování a připojování vagonů a každoročně jich bylo několik rozmačkáno mezi soupravami nebo byli těžce zraněni.
Jak si umíte představit, vylézt na vlak jedoucí plnou rychlostí, běžet po střeše vagonu, přeskakovat mezery mezi vozy a na každém otočit brzu, nebyla žádná legrace. Při nepřízni počasí byla střecha časyto mokrá, v zimě pak zmrzlá a zasněžená, takže špatný krok mohl znamenat pád. Brzdy se často zasekávaly, takže brzdař musel používat svou tyč. Pokud pak brzda najednou povolila tlaku, mohl brzdař ztratit rovnováhu a mezi vagony spadnout pod kola vlaku. Každá zatáčka nebo výkyv vlaku (na střeše ještě znásobený) mohly znamenat, že brzdař uklouzne nebo klopýtně. V zimě byli navíc nahoře vystaveni mrazu a ledovému větru, takže nebylo neobyvklé, že každou zimu našli několik brzdařů na vlacích umrzlých.
Později se na vlaky montovala speciální “brzdařská kabina” (především v Prusku), ale i tak byla otevřená (aby byl slyšet hvizd z mašiny) a nevytápěná. Situace brzdařů se zlepšila až s aplikací brzd na stlačený vzduch, ale ještě dlouho poté (nejméně do konce první světové války) musel být brzdař připraven vyskočit na střechu a brzdit manuálně ve chvíli, kdy brzdy na stlačený vzduch selhaly.
