Věděli jste, že topiči na parních lokomotivách dostávali jen o trochu méně peněz než samotní strojvůdci? Nebo, že se člověk nemohl stát strojvůdcem, pokud nesloužil jako topič?
Práce topiče nebyla vůbec jednoduchá. Vyžadovala nejen sílu a vytrvalost, ale také akrobatické a provazochodecké schopnosti. K povinnostem topiče totiž patřilo i mazání šoupátek. Kdykoli se strojvůdci zdálo, že šoupátka potřebují namazat, poslal topiče v plné rychlosti, aby je namazal. Ten se s konví oleje opatrně protáhl kolem rozžhaveného kotle až dopředu k šoupátkům, která hrozila zadřením. Pak stejně opatrně, ale rychle, musel zpět, aby popadl lopatu.
Lokomotiva potřebovala na jednu míli až osmdesát kilogramů uhlí. V některých úsecích topič naházel do kotle během půl hodiny i dvě tuny uhlí. Nestačila ale pouze hrubá síla a ocelové svaly, protože uhlí muselo v topeništi hořet rovnoměrně. Byl potřeba solidní svik a dobré oko, aby lokomotiva běžela jak má. Hodně záleželo i na strojvedoucím, protože pokud udržoval stroj v pořádku, mohl snížit spotřebu vody a uhlí až o jednu pětinu.
Pokud stroj v pořádku neudržoval, mohl parní kotel explodovat a zabít oba muže v kabině. Na trati mohly být také překážky, padlé stromy, ulomené skály a koleje mohly být poškozeny. V té chvíli strojvedoucí zahvízdal na píšťalku a všichni, kteří hvizd slyšeli, vyskakovali za plné jízdy s nadějí v měkký dopad. Bylo to ale většinou lepší než zůstat v mašině, když vykolejila.
