Ve čtyřicátých letech devatenáctého století se na trhu objevila spekulatiovní bublina v podobě investování do železnic. Šlo v mnoha ohledech o paralelu interentové bubliny na konci devadesátých let dvacátého století, která měla podobný průběh. V obou případech mnoho lidí investovalo, často nad rámec svých možností, do dramaticky inovativních technologií, které slibovaly změny v každodenním životě. Ve svém důsledku k této změně nakonec v obou případech došlo… jen z ní neprofitovali ti, kteří do ní investovali.
V této době se začala vytvářet širší střední třída a mnoho z těchto lidí investovalo své těžce nabyté peníze právě do železniční mánie. V tehdejším britském kapitalismu neexistovaly společnosti s ručením omezeným, jak je známe dnes, takže pokud investor koupil akcie společnosti a manažer společnosti poté oznámil, že vybudování železnice stálo dvojnásobek předpokládané sumy… pak musel investor doplatit další peníze (podle výše podílu akcií, které vlastnil) nebo přijít o vložené peníze a pozbýt svého dílu akcií. Manažeři tehdy pracovali takřka bez dohledu a tím pádem mohli veřejně ohlásit ztráty firmy… což srazilo cenu akcií dolů… a pak nakoupit akcie vlastní firmy, aby získali většinu ve společnosti za zlomek její hodnoty. Už tehdy také fungovala praxe, kdy vlastníci vypustili společnost na trh, chvíli sledovali raketový vzestup akcií… a pak ji prodali ještě předtím než společnost vytvořila jediný produkt. Často žádný ani produkovat nemohla, protože šlo o obyčejnou spekulaci.
Více než třetina tratí, pro které byly vydány povolení, nakonec nebyly postaveny. Další byly zrušeny poté, co byly otevřeny, protože byly nevhodně umísteny a nevyužíval je dostatek lidí. V některých případech šlo o jednoznačný podvod (a na železniční mánii se přiživila hromada švindlířů a šejdířů), velkou část neúspěchu lze ale připsat na vrub špatného plánování. Manažeři společností věřili propagačním výrokům vlastních promotérů a neověřili si skutečné možnosti technologie, kterou zaváděli.
Stejně jako další podobné bubliny, se železniční mánie stala sebe-propagujícím cyklem, který byl dále poháněn jen přehnanými očekáváními. Na trhu se přes noc vytvářely tucty společností a investoři si díky zkušenostem začali uvědomovat, že železnice asi nebudou tak snadným ziskem, jak doufali. V roce 1845 pak anglická centrální banka zvýšila úrokovou sazbu a peníze investorů začaly směřovat mimo železnice. Výstavba dalších železnic se nejprve zpomalila a pak úplně zastavila. Bublina praskla a investice se přes noc zastavily. Velká část společností neměla prostředky na dokončení naplánovaných projektů a jejich investoři přišli o možnost získat vložené prostředky zpět.
Mnoho rodin, které vložily do železnic veškeré své úspory a pak se zadlužili, když bylo třeba do společností vkládat další a další peníze, skončilo doslova a do písmene na ulici. Splasklá bublina těžce poškodila britskou ekonomiku a zanechala mnoho lidí ožebračených. Výsledkem ale bylo také vytvoření 10 010 kilometrů železnic (na základě projektů započatých mezi lety 1844-46). Pro srovnání, celková délka britské železniční sítě dnes činí 18 000 kilometrů.
