Author Archives: Ecthelion

Šťastný let v roce 2014!

Chtěli bychom vám upřímně poděkovat za veškerou podporu a přízeň, kterou Příběhům Impéria projevujete. Bez ní by se ním jen těžko pokračovalo v práci. Doufáme proto, že nám ji zachováte i v následujícím roce a snad se spolu uvidíme na Legendách klubu dobrodruhů, výročním salonu nebo jiné akci, kde se Příběhy Impéria objevují. Ať se daří!

PF 2014

Posted in Novinky, Střípky | Comments Off

Brzdaři

Když už jsme u parních vlaků, tušíte, jakou funkci měli ve vlaku brzdaři?

Brzdař v blizzardu

Byla to osamělá a velice nebezpečná práce, která mohla každý den skončit těžkým zraněním nebo úmrtím. Před vynálezem brzd na stlačený vzduch musel brzdař na pokyn z lokomotivy (hvizd, praporek nebo svítilna v noci) manuálně zastavit vlak v každé stanici, zatímco lidé nastupovali brzdy zase povolit a v další stanici opět. Brždění se provádělo tak, že brzdař vyrazil po střeše vlaku (během jízdy visel na ocelovém žebříku na posledním vagonu nebo později byl v “brzdařské kabince”) zezadu dopředu a na každém vagonu otočil kruhovou brzdu. Každý brzdař s sebou nosil tyč, kterou si pomáhal při brždění pro případ, že se brzda zasekla.Většinou byli ve vlaku brzdaři dva (jeden běžel zepředu, druhý zezadu), občas v případě velkého nákladu nebo dlouhého vlaku i tři. V tom případě seděl “střední brzdař” neustále na střeše vagonu (vystaven větru a dešti) a byl připraven na hvizd okamžitě zabrzdit svůj vagon. Brzdaři byli také zodpovědní za rozpojování a připojování vagonů a každoročně jich bylo několik rozmačkáno mezi soupravami nebo byli těžce zraněni.

Jak si umíte představit, vylézt na vlak jedoucí plnou rychlostí, běžet po střeše vagonu, přeskakovat mezery mezi vozy a na každém otočit brzu, nebyla žádná legrace. Při nepřízni počasí byla střecha časyto mokrá, v zimě pak zmrzlá a zasněžená, takže špatný krok mohl znamenat pád. Brzdy se často zasekávaly, takže brzdař musel používat svou tyč. Pokud pak brzda najednou povolila tlaku, mohl brzdař ztratit rovnováhu a mezi vagony spadnout pod kola vlaku. Každá zatáčka nebo výkyv vlaku (na střeše ještě znásobený) mohly znamenat, že brzdař uklouzne nebo klopýtně. V zimě byli navíc nahoře vystaveni mrazu a ledovému větru, takže nebylo neobyvklé, že každou zimu našli několik brzdařů na vlacích umrzlých.

Později se na vlaky montovala speciální “brzdařská kabina” (především v Prusku), ale i tak byla otevřená (aby byl slyšet hvizd z mašiny) a nevytápěná. Situace brzdařů se zlepšila až s aplikací brzd na stlačený vzduch, ale ještě dlouho poté (nejméně do konce první světové války) musel být brzdař připraven vyskočit na střechu a brzdit manuálně ve chvíli, kdy brzdy na stlačený vzduch selhaly.

Brzdař na střeše vlaku

Posted in Střípky | Comments Off

Topič

Věděli jste, že topiči na parních lokomotivách dostávali jen o trochu méně peněz než samotní strojvůdci? Nebo, že se člověk nemohl stát strojvůdcem, pokud nesloužil jako topič?

Práce topiče nebyla vůbec jednoduchá. Vyžadovala nejen sílu a vytrvalost, ale také akrobatické a provazochodecké schopnosti. K povinnostem topiče totiž patřilo i mazání šoupátek. Kdykoli se strojvůdci zdálo, že šoupátka potřebují namazat, poslal topiče v plné rychlosti, aby je namazal. Ten se s konví oleje opatrně protáhl kolem rozžhaveného kotle až dopředu k šoupátkům, která hrozila zadřením. Pak stejně opatrně, ale rychle, musel zpět, aby popadl lopatu.

Lokomotiva potřebovala na jednu míli až osmdesát kilogramů uhlí. V některých úsecích topič naházel do kotle během půl hodiny i dvě tuny uhlí. Nestačila ale pouze hrubá síla a ocelové svaly, protože uhlí muselo v topeništi hořet rovnoměrně. Byl potřeba solidní svik a dobré oko, aby lokomotiva běžela jak má. Hodně záleželo i na strojvedoucím, protože pokud udržoval stroj v pořádku, mohl snížit spotřebu vody a uhlí až o jednu pětinu.

Pokud stroj v pořádku neudržoval, mohl parní kotel explodovat a zabít oba muže v kabině. Na trati mohly být také překážky, padlé stromy, ulomené skály a koleje mohly být poškozeny. V té chvíli strojvedoucí zahvízdal na píšťalku a všichni, kteří hvizd slyšeli, vyskakovali za plné jízdy s nadějí v měkký dopad. Bylo to ale většinou lepší než zůstat v mašině, když vykolejila.

Topič

Posted in Střípky | Comments Off

Čeští vystěhovalci v Americe

Přemýšleli jste někdy, že odejdete hledat štěstí za velkou louži?
Během 19. století se z našich zemí (v rámci Rakouska-Uherska) dle úřední statistiky vystěhovalo ročně více než osm tisíc lidí do Spojených států Amerických. Ve skutečnosti bylo toto číslo mnohem vyšší, protože většina vystěhovalců požádala pouze o povolení k výjezdu do Německa, odkud dále pokračovali (protože USA nevyžadovaly při příjezdu žádné papíry). V roce 1900 žilo v Americe přes 250 000 krajanů. Vybíráme z “Přátelského slova pro americké vystěhovalce”:

“Jsi-li skutečně a pevně ustanoven hledati své štěstí v Americe, dbej pilně toho, abys zvolil sobě cestu co možná nejpohodlnější, nejrychlejší, nejbezpečnější a nejlevnější, a cesta taková otevírá se především přes Hamburk, kde tamější světoznámá přepravní společnost, zvaná Hamburg-Amerikanische Packetfahrt-Actien-Gesselschaft, jejímžto výkonným orgánem jest pak Augustus Bolten, W. Millerův zástupce, 33-34 Admirralitätstrasse, zřídila pod vedením řečené firmy české oddělení, jež zaměstnávajíc upřímných a amerických poměrů úplně znalých národovců, vždy věrně a bezzištně českým vystěhovalcům poslouží a jim všemožnou, často velmi výhodnou radou nápomocno bude.”

“K zapakování věcí používej dobrých, ale nepříliš velkých beden a kufrů. Šaty a peřiny nedávej nikdy do žoků, jako až dosud zhusta se stává, poněvadž se takto vlhkostí a mokrem mnohdy věci poškodi, že ani nejsou k potřebě. Bedny a kufry musí být pevně opatřeny, aby častým překládáním se neotevřely nebo nerozbily. Na každé bedně a na každém kufru stůjž jméno majetníka, pod které se, jede-li například z Hamburku do Nového Yorku napíše: ´Hamburk – New York´. Kufry a bedny, jež cestující chce na vodě používat, nebuďtež vyšší než jeden a půl střevíce, aby se mohly postavit pod koju (postel). Vysoké bedny a kufry musí se umístit v nákladní prostoře.”

“Vysvědčení o práci, vědě a umění, na něž v Evropě velká se klade váha, nejsou v Americe mnoho platna, ježto tam skutek jediným a také nejspravedlivějším bývá vysvědčením.”

Nový York

Posted in Střípky | Comments Off

Běžný den viktoriánského lékaře

Jak asi vypadal běžný den viktoriánského lékaře?
Většina času spočívala v návštěvách. Doktor měl sice vypsané ordinační hodiny (a to mnohdy i o nedělích), ale ty sloužily zpravidla jen nepravidelným návštěvníkům nebo chudším vrstvám, které si nemohly dovolit rodinného lékaře. Většina středostavovských rodin samozřejmě takového lékaře měla a očekávalo se, že členové domácnosti budou vyšetřováni i léčeni přímo v domě.

Typický městský doktor začínal den kolem sedmé, kdy hodinu a půl přijímal pacienty v ordinaci a pak vyrazil na pravidelné pochůzky. V poledne po obědě věnoval hodinu lékarně pro chudé, kde čekali pacienti odkázaní na podporu dobročinných spolků a města. Pak pokračoval v návštěvách až do deváté, kdy v ordinaci přijímal další nemocné. Mezi pátou a sedmou hodinou byl čas na večeři a odpočinek, do půl deváté byl opět v ordinaci a nakonec obešel pacienty v sousedství. Směnu končil kolem jedenácté večer četbou lékařské literatury a záznamy do knihy, kam zaznamenával případy z uběhlého dne.

Z takových záznamů víme, jaké případy mohl doktor očekávat. Newyorský doktor John Burke během těchto třinácti hodin ošetřil dva případy záškrtu, sedm bronchitid, jeden zápal plic, čtyři lidi trpící tyfem, dva tuberkulózou, jeden úplavicí, jeden zvracením a průjmem a jednoho, který přišel s bolením v krku. Dále jej volali k opaření, zranění kyčle, opakujícím se horečkám a problémovému těhotenství, hrozícímu potratem.

Doktor

Posted in Střípky | Comments Off

Samhain

Před několika hodinami skončil při západu slunce Samhain (vyslovuje se “sah-win” nebo “sow-in”), který značil konec sklizně a nástup zimy a temné poloviny roku. Přestože dnes nebo ve viktoriánské době jej lidé již neslavili, zůstal důležitým svátkem pro kraje Férie a její lid.

Od včerejšího do dnešního soumraku planuly na kopcích plameny ohňů a Sídhe se sešli, aby se mlčky účastnili pradávných obřadů, které od nich dávní lidé Ostrovů převzali, ale které jsou mnohem starší. Elfové obětovali dobytek, aby si zajistili štěstí a trochu světla i během dlouhé noci zimy… a udrželi stranou velkou temntotu, která náš svět hrozí pohltit. Půtky jednotlivých pánů Férie na chvíli umlkly a bojující armády přerušily bitvy, aby společně hodovaly a účastnily se chvil u ohňů, než byly bitvy dnes v noci opět obnoveny. Skřítci, kteří se spolu před několika chvílemi smáli, opět pozvedli zbraně v bratrovražených bojích.

Protože brány Férie se pro dnešní noc otevřely dokořán a Férie, svět lidí i svět mrtvých byly nejblíže jak jen mohou být, mnozí Sídhe se také vydali do našeho světa. Průvody elfů procházely cesty našeho světa tak jako mnohokrát předtím a jako mnohokrát poté. Jednotliví skřítci i elfové zamířili do našeho světa vyřídit si drobnosti, které nestihli dlouho předtím a na noc a den byly místy těžké poznat rozdíly mezi oběma světy.

Se západem slunce se brány opět na rok zavřely a uhlíky svátečních ohňů uhasly.

Samhain

Posted in Střípky | Comments Off

Halloween

V pátek budou elfové a skřítci slavit Samhain, my ostatní Svátek všech svatých následovaný Dušičkami… a v anglosaských zemích se bude slavit již den předtím Halloween. Víte, jak se Halloween slavil během viktoriánské éry?

Od začátku devatenáctého století se postupně církevní svátek postupně měnil v párty, jak ji známe dnes, a komercializoval se. Původní tradice obcházení domů a koledování sladkostí pochází z anglické tradice, kdy chudí během svátků žebrali o jídlo a dostávali “duchovní koláčky” výměnou za to, že slíbili, že se budou modlit za mrtvé příbuzné rodiny, která koláčky darovala. Církev toto obdarování podporovala jako náhradu starého zvyku nechávání jídla a pití pro toulající se duše (věřilo se, že v den Všech svatých je svět zemřelých a náš nejblíže a neklidné duše se procházejí naším světěm). Tato tradice “chodit duchovat” se postupně proměnila tak, že děti obcházely domy v sousedství a dostávaly jídlo a peníze. Občas se Halloweenu říkalo “Noc loupání ořechů” nebo “Noc chňapání jablek”, protože toho dne se rodiny sešly spolu před ohněm, aby si vyprávěly příběhy o svých zesnulých příbuzných a jedly ořechy a jablka.

Oblékání se do kostýmů má starou tradici. Protože se věřilo, že venku se procházejí duchové, lidé se té noci převlékali do masek, aby je duchové nepoznali a mysleli si, že jsou také duchové mrtvých. Matky tak oblékaly své děti, aby je duchové neuchvátili, pokud museli toho dne ven. Aby odradili duchy od návštěvy svých domů, lidé umisťovali venku mísy s jídlem, aby se mrtví najedli venku a nešli dovnitř (to byla ona tradice, již se církev snažila vymýtit a mnoho století se jí to nedařilo).

Dejte si tedy od čtvrtečního západu slunce do pátečního západu slunce pozor na toulající se duše mrtvých a nezapomeňte zavzpomínat na drahé zesnulé… protože bude čas na jejich příběhy.

Halloween

Posted in Střípky | Comments Off

Mrtví z Krvavé meze

V roce 1861 udělil prezident Lincoln Mathewu Bradymu povolení fotografovat bojiště a bitevní pole americké občanské války. 19. září 1862, dva dny po bitvě u Antietnamu (zemřelo v ní nejvíc Američanů během jednoho dne v celé americké historii), vyslal Brady fotografa Alexandra Gardnera a jeho asistenta Jamese Gibsona, aby vyfotografovali bojiště po bitvě.

V říjnu byly tyto snímky vystaveny v Bradyho newyorské galerii pod názvem “Mrtví od Antietnamu”. Mnoho z těchto snímků byly fotografie mrtvých, jako ta, kterou přikládáme – je pojmenována “Mrtví z Krvavé meze” a zachycuje mrtvé konfederační vojáky, kteří bránili “Krvavou mez”. Tu představoval kus cesty dlouhý necelých sedm set metrů, kde během půl hodiny padlo na 5 600 vojáků (tři tisíce unionistických, dva tisíce šest set konfederačních).

Bylo to poprvé, co mohli Američané vidět skutečnou tvář války, která byla tak odlišná od uměleckých znázornění bitev. Do galerie přicházely davy lidí přitahovaných “strašlivou fascinací” ke snímkům zmrzačených těl. Návštěvníci si prohlíželi snímky lupou.

“Málokdy jsme se vyskytovali v galerii, abychom nemuseli být přitomni, když naklánějící se žena pozná manžela, syna nebo bratra v strnulé, neživé řadě těl, které ležely připraveny pro zející zákopy hrobů.”

Mrtví od Krvavé meze

Posted in Střípky | Comments Off

Jizvy na zádech Gordona

Fotografie Gordona, otroka na mississipských plantážích, který utekl svým pánům v roce 1863.

Gordonovi se v roce 1863 podařilo uniknout z plantáže a během deseti dní proklouznout na sever, kde po 130 kilometrech cesty potkal unionistické vojáky v Baton Rouge. V kapsách měl cibuli, kterou ukradl z kuchyně, aby svedl ze stopy lovecké psy.

Ti při prohlídce zjistili, že má záda plná jizev od bičování. Fotografie, která je zde citována, byla poté abolicionisty často užívána, aby přesvědčila Američany o nelidskosti otrokářského systému. Celkově tento snímek udělal hodně pro obrácení veřejného mínění proti otroctví.

Přihlásil se do armády Unie jako průvodce a na jedné z výprav byl zajat konfederačními vojáky, kteří ho svázali a téměř utloukli k smrti. Nechali ho ležet, když si mysleli, že je mrtev, ale Gordon přežil a znovu se připojil k armádě Unie. V jejích řadách bojoval statečně při útoku na Port Hudson v roce 1863, kde oddíly Afroameričanů poprvé vedly útok armády.

Gordon

Posted in Střípky | Comments Off

Císař s rodinou

Vojenská přehlídka v Berlíně, v jejímž čele pochoduje Kaiser Wilhelm II. (vládce Německého císařství) se svými šesti syny. Po jeho levém boku pochoduje korunní princ Wilhelm (celým jménem “Friedrich Wilhelm Victor August Ernst von Preußen”), dále jdou jeho další synové v uniformách. Až na následníka trůnu mají všichni na hlavách tradiční pruskou přilbu Pickelhaube (lidově piklhaubna) s ostnem na vrcholu (je kryt chocholem, ale je vidět).

Císař a synové

Kromě synů měl císař ještě jednu dceru. Tady na tomto snímku je císařova dcera, Victoria Luisa Pruská, v uniformě svého druhého husarského pluku.

Victoria Louise Pruská

Posted in Střípky | Comments Off