Author Archives: Ecthelion

Typická podoba osmanských vojáků v druhé polovině devatenáctého století. Temně modré uniformy s červenými vzory a rudými fezy byly pro osmanské oddíly nejobvyklejší (na malbě je osmanský útok v bitvě o Domokos 1897 během řecko-turecké války ze stejného roku).

Naprostá většina obyvatel osmanské říše (z asi 35 milionů v roce 1856) se nacházela na asijské straně Bosporu. Vzhledem k tomu, že železniční spojení mezi jednotlivými částmi říše v podstatě neexistovalo, bylo vojsko závislé na převoz posil pomocí lodního transportu. To se ukázalo jako slabina už v devatenáctém století, kdy Osmani rychle ztráceli opory v Evropě (v několika rusko-osmanských válkách ztrácela osmanská říše pevnost za pevností) a později se prokázalo fatální během balkánských válek (1912-1913), kdy se nově vybudované řecké flotile podařilo tento přísun posil zarazit. Výsledkem bylo totální zhroucení osmanské armády na evropském břehu a ztráta téměř všech evropských držav.

Oficiálním jazykem vojska byla, stejně jako celé říše, osmanská turečtina. Ta sice vycházela z turečtiny, ale byla směsicí turečtiny, arabštiny a perštiny… a jako taková byla naprosto nesrozumitelná pro všechny poddané říše. I Turci spolu mluvili jinou formou turečtiny a osmanštině nerozuměli. Proto se ve vojsku často velelo jazykem jednotlivých vojáků (v případě albánských jednotek albánsky, v případě řeckých řecky, egyptských egyptsky a podobně).

Šlo o tajnou indickou sektu, uctívající bohyni Kálí, která lákala pocestné do léček, vraždila je a okrádala. Své vraždy chápali jako rituální oběti, aby smrtící bohyně nemusela přijít zpět na zem.

Většinou operovali tak, že se připojili k cestujícím, získali si jejich důvěru a na příhodném místě (kterému říkali bele) je pak zavraždili a okradli. Zpravidla nechali projít všechny, kteří byli z blízkého okolí (přestože představovali lákavou kořist) a soustředili se na lidi zdaleka, které chvíli nikdo nebude postrádat, aby thugové měli šanci zmizet. Většinou sáhli po vraždě v noci, zatímco zbytek thugů hrál na hudební nástroje nebo dělal hluk, aby nikdo neslyšel nářky vražděných. Vražda sama byla starobylým rituálem, při kterém byli cestující uškrceni žlutým šátkem Rumaal, symbolem bohyně Kálí. Jeden thug přitom oběti seděl na nohách, druhý na rukách a třetí z nich oběť škrtil. Mrtvá těla občas rituálně zohavili (vyloupali jim oči) a byla zahrabána nebo naházena do studen.

Velitelem thugské skupiny byl jamaadaar a počet členů jedné skupiny se lišil od desíti až ke dvěma stovkám. Každý z nich měl svoji určenou funkci, kterou vykonával. Thugové, kteří dosáhli určitého věku se už na vraždách nepodíleli, skupině sloužili jako špehové a špiclové. Spolu se domlouvali vlastním žargonem, vlastní formou hindštiny, zvanou Ramsi.

Thugové se objevili někdy v sedmnáctém století a jejich řemeslo se dědilo z otce na syna. Občas také unášeli malé děti a vychovali je jako thugy, nebo se k thugům přidali někteří členové chudiny, zlákaní učením thugských gurů. V indické společnosti existoval velký odpor proti pronásledování thugů, protože se obávali hněvu Kálí (a kultistů samotných). Moc thugů se podařilo zlomit teprve britské vládě v Indii (nebo Škrtičů, jak jim Britové říkali). Kapitán William Henry Sleeman, asistent britského generálního guvernéra Indie, připravil strategii boje s thugy a podařilo se mu rozbít organizační struktury kultu. Většina thugů byla pochytána a popravena ve třicátých letech devatenáctého století, poslední skupiny ale fungovaly až do sedmdesátých let. Teprve tehdy byli pověšeni poslední kultisté. Sekta dakoitů, která na thugy navazovala, nicméně prováděla rituální vraždy až do dvacátého století.

Je to tunel, který vede pod Temží a nachází se trochu na západ od míst, kde dnes stojí Tower Bridge. Začíná na Tower Hill na jedné straně a končí na Vine Lane na druhé. Je to poměrně malý kruhový tunel, který byl vyražen v roce 1869. Přepravní společnost zde v roce 1870 zahájila přepravu z jednoho břehu na druhou, kdy lidi přepravoval dřevený vozík tažený kabelem. Na obou koncích lidi nahoru a dolů vozil parou poháněný výtah. Tato přeprava se ale ukázala jako těžce ztrátová a společnost ještě do konce roku 1870 zkrachovala. Tunel byl pak přeměněn na podchod pod Temží pro pěší (na dno tunelu byly umístěny dřevěné desky po kterých se dalo chodit, jak je vidět na ilustraci; výtahy byly nahrazeny spirálovými litinovými schodišti). Za přechod na druhou stranu se platilo půl pence a každý rok jej využilo přes milion lidí (byla to důležitá spojka pro dělníky, kteří tak nemuseli být závislí na parnících, kteér by je převezly přes řeku).

Tower Subway vyřadilo z provozu až otevření Tower Bridge v roce 1894, za jehož použití se nemuselo platit. V roce 1898 byl prodán vodárenské společnosti, která jej využívala jako zásobárnu vody. Přes poškození během bombardování Londýna za druhé světové války existuje dodnes, tento viktoriánský tunel je v současnosti využit pro vedení telekomunikačních kabelů.

I ve viktoriánských dobách byl Londýn polepený reklamními plakáty. Možná ještě více než dnes, protože tehdy to ještě nereguloval žádný zákon. Uličky bez oken (a občas i s okny), stejně jako všechny zdi i vhodná místa byla v podstatě kompletně vytapetovány všemožnými reklamami na absolutně cokoli. Tlusté vrstvy plakátů občas narostly do té šíře, že se užšími uličkami dalo těžko procházet.

Množství lepidla v tak tlusté vrstvě znamenalo reálné nebezpečí v případě požáru, protože ačkoli nebylo nejjedodušší takový papír zapílit… v případě, že se to podařilo (kupříkladu vrženou petrolejovou lampou, která se na zdi rozbila), hořely plakáty dlouho, vytrvale a velkým žárem. Pokud vás bude pronásledovat hromada nepřátel… je možné, že za bod osudu váš zrak padne na vrstvy plakátů na zdi… 😉

Chov psů k lovu je starý jako lidstvo samo. V Anglii se pořádaly vždy závody v tom, jak rychle dokážou lovečtí psi strhnout zajíce, lišky nebo další zvířata. Čáru přes rozpočet tomu učinil Zákon o krutosti ke zvířatům z roku 1835, který zakázal štvát psy na býky, medvědy a další velká zvířata. Nicméně lov krys v zákonu nebyl a nikdy nebyl postihován, proto se “zakusování krys” stalo oblíbeným sportem viktoriánské společnosti. V Londýně samém fungovalo ne méně než sedmedesát “krysích děr”.

Ty vypadaly přesně tak, jako na ilustraci – dřevěné zábrany sbité tak, aby vytvářely jámu, ve které cvičení psi zakusovali krysy. Každý pes měl v jámě zakousnout počet krys, který odpovídal jeho váze v librách. Ve chvíli, kdy všechny krysy zabil, zastavil se čas. Kombinace nejrychlejšího času, počtu zabitých krys a váhy psa určovala vítěze. Nejoblíbenější psi pro tento druh “zábavy” byli teriéři a protože krysa má ostré zuby a dokáže při obraně nebezpečně kousat, nebývalo neobvyklé, že byli posetí jizvami a měli často třeba jen jedno oko. Na vítěze se sázely nehorázné peníze a “zakusování krys” byl v podstatě hazard v nejdrsnější podobě. Proto občas “krysí díry” navštěvovala policie (jakkoli “sport” sám nelegální nebyl, hazard okolo již ano) a mnohé byly ukryté a tajné. Občas místo psů spolu v jámě pro potěchu bohatých gentlemanů zápasili lidé v rohování nebo zápasu bez pravidel, který nezřídka končil těžkými zraněními.

Vzor královny Viktorie, která chovala své psy a nenáviděla krutost vůči nim, stejně jako měnící se společenské klima, nakonec vedly koncem devatenáctého století k zániku této “zábavy”. Poslední “krysí díry” zmizely ale až s výstřely světové války.

Skutečné čarodějnické amulety z Lovettovy sbírky, získané v Anglii na přelomu devatenáctého a dvacátého století:

Mumifikované ovčí srdce, probité hřeby. Mělo sloužit ke zlomení kouzla seslaného čarodějnicí na dobytek majitele amuletu.

Kámen s dírkou přináší štěstí, pokud je nalezen neočekávaně nebo darován. Nesmí se po něm pátrat, žádat o něj nebo jej koupit. Pak své síly ztrácí.

Dvojice usušených pracek krtka. Podle pověstí chrání jejich nošení proti křečím.

Amulet ze zubu.

Modré korále, které někteří pověrčiví lidé z Londýna věšeli na krk svým dětem, aby je uchránili od nemoci. Tyto korálky se nosily pod oblečením a nikdy nesundávaly, ani při koupeli nebo převlékání. Lidé je nosili celý život a nesundávaly se ani po smrti. Přestože barva se občas lišila, téměř vždy šlo nebeskou modř.

Podkova zabalená v látce a zavěšená nad postel měla chránit před zlými sny.

Mrtvý krtek zabalený v látce s florálními motivy měl sloužit jako ochrana proti nebezpečí.

Amulet vytvořený ze spodní čelisti malého zvířete.

„Čarodějnická láhev“, kterou mohli vytvořit čarodějnice nebo lidoví léčitelé a měla chránit před zlem nebo uhranutím. Byla naplněna rozmarýnem, hřeby a červeným vínem. Láhev byla zakopána v nejvzdálenějším rohu domu nebo v tom nejnenápadnějším. Věřilo se, že ve chvíli kdy byla láhev pohřbena, láhev lapila zlo, napíchla ho na hřeby, utopila jej ve víně a rozmarýn ji pak vypudil pryč. Podle rentgenového snímku je obsah i po více než jednom století neporušen.

Viktoriánské dámy často omdlévaly. Těsné korzety jim znemožňovaly dýchání a zabraňovaly plnému prokrvení, jejich šaty o mnoha vrstvách byly opravdu těžké a samy dámy nebyly navyklé velké fyzické námaze (navíc se často kvůli bělosti pleti používaly různé dost nepříjemné a jedovaté přípravky, které k pohodě rozhodně nepřispívaly). Pokud dáma omdlela v místnosti, nebylo těžké ji přemístit na sofa a probrat ji vodou a ovíváním. Horší to bylo, pokud ztratila vědomí na ulici. Pro takové případy byli policejní strážníci vybaveni malými lahvičkami (zdobenými korunou), ve kterých byla směs čichacích solí, aby mohli rychle přivést k vědomí dámy, které omdlely někde na ulicích.

Víte, s jakými hračkami si hrály děti ve viktoriánské době po návratu z továrny?

Většina viktoriánských hraček byla vyrobena ze dřeva, papíru nebo železa. Plastové hračky, z pochopitelných důvodů, samozřejmě nebyly. Většina chudých dětí si musela vystačit s doma vytvořenými hračkami – kus hadrů byla panenka, z kusu dřeva byla bitevní loď. Přes provaz se skákalo, hadry plněné pilinami sloužily jako míče nebo medvídci. Jako dárek se občas mohla koupit nějaká levná, továrnami vyráběná hračka v sekci „prodej za penny“ na trhu, ale jinak chudší děti žádné „hračky“ v pravém smyslu neměly.

Děti z bohatších rodin už měly mnohem větší výběr – v průběhu devatenáctého století se výroba hraček díky tovární velkosériové výrobě zlevňovala. Ke koupi byli cínoví vojáčci, houpací koníci (z nějakého důvodu byli všichni viktoriánští koníci grošáci… a jejich žíně a ocas byly ze skutečných koňských žíní), panenky a domečky pro ně, vláčky, čajové sety s umělými chlebíčky a jídlem pro dětské čaje o páté. Další hračky byly lodičky, puzzle (s odpovídajícími obrázky) a Noemovy archy (tedy model loďky se všemi možnými zvířátky). V neděli děti samozřejmě hračky neměly povoleny (kromě Noemovy archy, protože ta je v Bibli).