Author Archives: Ecthelion

Anglický dobrodruh, spisovatel, žoldnéř, filibustýr a expert na munici. The Evening star ho charakterizovala takto: „…muž podmanivého vzhledu, vysoký, vzpřímený a vojáckého vzezření. Byl to gentleman, který mluvil francouzsky, španělsky, rusky, německy a italsky plynně jako rodilý mluvčí…“

Svoji kariéru začal v občanské válce ve Španělsku, kde bojoval na straně karlistů a dotáhl to na plukovníka ve vojsku Tomáse de Zumalacárregui. V čele karlistických kopiníků zaútočil na hradby Madridu, ztekl v čele svých vojáků vnější hradby a proti protiútokům isabelitských vojáků je držel několik hodin, než dostal zprávu, že jej karlisté nemohou podpořit. Byl zajat a propuštěn na čestné slovo. Vrátil se do Anglie a o své účasti ve válce napsal knihu.

V Čerkézii bojoval po boku místních proti Rusům a opět o svých zážitcích napsal známou knihu. Při návratu domů se zapojil do plánování maďarského povstání z roku 1848 proti Rakousku. Připravil vojenský plán, který byl dobře přijat generálem R.D. Guyonem (další Angličan v rakouských službách, pozdější paša v tureckém vojsku) a Lájošem Kossuthem, mělo mu proto být svěřeno velení pevnosti Komárom (dnešní Komárno). Maďarské povstání bylo ale potlačeno a Henningsen odplul do Ameriky, aby zde zastupoval maďarské zájmy.

Přidal se k Williamu Walkerovi při jeho invazi do Nikaraguji a byl jím jmenován generálmajorem s vrchním velením nad dělostřelectvem. Vybojoval několik skvělých bitev proti koalici středoamerických států, která se proti Walkerovi semkla a byl zodpovědný za vypálení Granady (hlavního města Nikaraguji) v roce 1856. Tísněn salvadorským a guatemalským vojskem, evakuoval město a obrátil ho v popel. Na kopí nechal za sebou připevněný nápis ve španělštině: „Aquí fue Granada.“ („Zde byla Granada.“) Když se situace stala neudržitelnou, spolu s Walkerem se vzdal americkému námořnictvu a byl navrácen do USA.

Zde se zapojil do americké občanské války na straně Konfederace a v hodnosti brigádního generála mu byla svěřena posádka města Richmond. Po skončení války se stal členem hnutí, které usilovalo o osvobození Kuby ze španělského područí. Mimoto se také podílel na vývoji nové munice a dělostřeleckých kusů.

Zemřel v roce 1877 bez toho, aby kterákoli z věcí, za něž v životě bojoval, zvítězila. Stručně řečeno vždy se mu podařilo postavit se na poraženou stranu všech konfliktů, ve kterých bojoval.

Minule jsme u příspěvku o viktoriánském dívčím kostýmu probrali spodní prádlo a skončili jsme oblečením spodničky přes krinolínu. Co dál si musí dáma obléci, aby mohla vyrazit do ulic? Pokud vás to zajímá, čtěte dál!

Sukně
Na spodničku přišla už přímo sukně, která byla svrchním oděvem (a která po tolika vrstvách pod ní byla skutečně vidět). Viktoriánské sukně v naprosté většině dosahovaly podlahy, nebo byly dokonce ještě delší, protože bylo pro dámu neslušné někomu ukazovat nohy. Také to znamenalo, že se brzy onosily, protože dámy je musely táhnout bahnem a výkaly na ulicích (běžný povrch viktoriánských ulic).

Živůtek
Tento kus oděvu se obléká na sukni a představuje „košili“, která zakrývá dámu od pasu nahoru. Většinou těsně obepínal korzet (aby dával vyniknout tvaru dámského pasu) a musel se dopasovat na krinolínu (ta měla v druhé polovině 19. století občas podobu polštáře, který se připínal dámě nad pozadí, aby zvedal sukni vzadu vzhůru).

Přehoz přes ramena
Přes živůtek se většinou ještě dával nějaký přehoz – ať již v podobě drahého kusu oděvu jako na fotografii nebo jen v podobě velkého šátku, který si dámy přehodily přes ramena (v případě dívek, které si nemohly dražší kus oblečení dovolit). Každopádně ale nosit pouze živůtek bez dalšího přehozu bylo spíše nezvyklé. Ke konci devatenáctého století se občas nosily živůtky bez rukávů a dáma si tak musela ruce zakrývat právě přehozem (bylo neslušné ukazovat nahou kůži).

Doplňky: Klobouk (případně čepec), slunečník, rukavice (nebo rukávník) a vějíř

Už jsou potřeba jen poslední doplňky – klobouk nebo čepec (existovaly v tisících různých verzích, které ovlivňovaly módní vlny a britská vášeň pro klobouky je dodnes ve společnosti patrná) jako pokrývka hlavy, slunečník (aby bledá kůže dámy nebyla vystavena slunečním paprskům – každá dáma si hlídala svou bělostnou pokožku, protože opálené byly jen ženy, které pracovaly), rukavice (aby neukazovaly nahou kůži rukou) a vějíř (aby se mohly občerstvovat čistým vzduchem, když se jim vzhledem k tomu, že byly sešněrované jako chrti, udělá nevolno).

Včerejší příspěvek o viktoriánském kostýmu pro muže měl docela úspěch… asi by byl na místě i příspěvek o kostýmu pro dámy? Ten je o několik řádů složitější než pánský. Kde ale začít? Začneme tedy u dámského spodního prádla. Pokud vás to zajímá, čtěte dál!

Spodky
Dáma začínala každé ráno oblékáním spodků. Ty jsou nejčastěji rozdělené na nohavice a sahají ke kolenům. Některé nebyly rozdělené, ale přiznám se, že netuším, jak vlastně nerozdělené fungovaly. Kolem roku 1920 se spodky transformovaly do kalhotek, které jsou… mnohem kratší.

Košilka
Na spodky se oblékla košilka. Ta byla bez rukávů (nebo jen s krátkými naznačenými rukávy) a sloužila k ochraně kůže před otlačením korzetem (a samozřejmě i korzetu před zpocením a zašpiněním).

Korzet
Ikonická součást oblečení, která „formovala“ a stahovala postavu ženy, aby odpovídala více ideálu krásy. Byla často vyztužena (velrybími kosticemi, později železnými nebo bambusovými pruty) a utáhnout šněrování na zádech trvalo dlouho (pokud ohlédneme od toho, že to bylo bolestivé) a bylo k tomu potřeba další osoby.

Košilka přes korzet
Oblékala se přes korzet, aby nepoškodila další vrstvy oblečení.

Koš na sukni
Oblékal se následně, aby držel tvar sukně.

Spodnička
Na koš na sukni přišla ještě spodnička, která měla sukni dodat efektu „plnosti“ (a opět zabránit, aby se drahá sukně odřela o kovový výplet koše).

…tak a nyní byla dáma připravena konečně si obléknout sukni a živůtek. O svrchním oděvu ale zase někdy příště.

Nedávno jsem se při prohlížení fotek z jakéhosi steampunkového/viktoriánského srazu rozčiloval, protože všechny holky na fotografiích si daly hrozně záležet s kostýmy (vrazily do jejich přípravy hrozně moc času a úsilí), zatímco chlapi cosi vyhrabali ve skříni na poslední chvíli v domnění, že staré sako stačí, abyste vypadali „viktoriánsky“. Tak pro ty, kteří si chtějí pořídit skutečný kostým, jsou určeny následující řádky.

Pokud se chcete obléci jako gentlemani, počítejte s vestou, sakem a kloboukem. Košile je totiž považována za spodní prádlo, nikoli za oblečení. Pokud se někde ukážete jen v košili, je to ekvivalent producírování se na veřejnosti ve spoďárech. Přijatelné je to snad jen v soukromí, při duelu (kdy odkládáte kabátec, abyste se mohli hýbat), nebo pro dělníky a příslušníky nižších tříd.

Vesta
Ve viktoriánské době odpovídala zhruba kravatě – lze s ní ozvláštnit tmavý kabát a každý gentleman bude mít pro kabát několik barevných vest, každou pro jinou příležitost. Je to módní vyjádření. Vesty se dělaly ve všech možných střizích, barvách a látkách, jaké vás napadnou (třeba vyšívané zlatem nebo stříbrem, pokud majitel chtěl ukázat bohatství). Od roku 1840 bylo dostupné čínské hedvábí, proto se do běžného denního repertoáru dostaly i vesty z tohoto vzácného materiálu. Gentlemani často nosili kabáty zapnuté jen na horní knoflík, aby byly jejich vesty vidět.

Klobouk
Existuje mnoho různých druhů klobouků, ale pokrývka hlavy byla pro gentlemana v podstatě povinností. Existovalo mnoho druhů klobouků – od cylindrů, slamáků až po buřinky. Problematiku smekání klobouku jsme řešili včera.

Sako
Viktoriánské sako dosahovalo vepředu i vzadu těsně nad kolena. Bylo běžné ho nosit během dne i večer, což z něj činilo asi nejuniverzálnější součást šatníku gentlemana. Pokud se gentleman chtěl převléknout na formální večerní událost, oblékal většinou žaket (vzadu dlouhý nad kolena, vepředu dosahoval pouze do pasu). Jako dnes se objevoval jednořadý i dvouřadý (vesty byly často delší, takže pokud byl žaket zapnutý, přesahovala vesta dolů, takže ji bylo vidět).

Kalhoty
V devatenáctém století sahaly mnohem výš než dnes. Vrchní obruba kalhot dosahovala v podstatě až po pupík. Kalhoty byly často s pruhy nebo šachovanými nebo kostkovanými vzory, které by se nám dnes zdály uhozené… ale tehdy byly považované za elegantní.

Na kalhotách nebyly očka pro pásek, protože opasky se nepoužívaly (pokud jste nepatřili k těm nejnižším vrstvám). Místo nich se nosily šle.

Košile
Kvůli neexistenci praček se oblečení pralo jen zřídka, proto většina mužů nosila košile bez límečku a pro formálnější příležitosti k ní připnuli odnímatelný límeček (který se dal prát snáze než celá košile). Některé košile měly také odnímatelný přední díl (dnes už to známe jen z westernů, kde se taková košile občas objevila), aby se dal vyměnit v případě skvrn, a nemusela se prát celá košile.

Doplňky
Nejběžnější byla vázanka nebo kravata. Následovaly kapesní hodinky na řetízku, který se nechával viditelně zavěšen z předních kapes vesty. Velká část gentlemanů také nosila hůlky pro chůzi a rukavice, protože etiketa udávala, že je pro muže nepřijatelné dotknout se kůže dámy vlastní kůží. Pokud jí kupříkladu tedy chtěl pomoci z kočáru, musel mít rukavice.

Víte, kdy a jak smeknout klobouk ve viktoriánské době? Pokud ne, pak se podívejte níže!

Existují dva základní způsoby sejmutí klobouku, kterými mohl gentleman prokázat úctu:

– lehce klobouk nadzvedl asi o centimetr, dotkl se krempy nebo do ní cvrnknul prsty (bylo většinou vyhrazeno pro cizince); předtím než bylo toto gesto provedeno (pravou rukou), musel si gentleman vyndat z úst cigaretu, doutník, nebo dýmku
– sundání klobouku (vyhrazeno většinou pro přátele)

Oba vyjadřují respekt vůči druhé osobě a důstojnosti vůči sobě.

a) Venku sundává gentleman klobouk, pokud…
…je někomu představen, loučí se se ženou, starší osobou, nebo přítelem. Může to být při přivítání s někým, koho zná, především dámou (a to i na ulici).
…mluví s dámou, starším mužem nebo s úředníkem. Nemusí jej sundávat, pokud kupříkladu mluví s prostitutkou (není považována za dámu).
…někdo hraje nebo zpívá národní hymnu.
…je přítomen pohřbu něco pohřební průvod prochází kolem něj.
…mluví o ctnostné ženě nebo nějakém drahém zesnulém.

b) Venku se gentleman dotýká krempy klobouku, pokud…
…jde s přítelem a potká ženu, kterou zná pouze jeho přítel.
…mu dáma, která je mu cizí, poděkuje za nějakou pomoc či službu.
…se omluví dámě, která mu je cizí; kupříkladu, když do ní náhodou v davu strčí, či potřebuje projít kolem někoho v těsné blízkosti; či projde mezi dvěma lidmi, kteří vedou konverzaci – především, když jeden z nich je dáma.
…cizinec projeví dvornost vůči dámě, kterou doprovází – kupříkladu, když jí někdo zvedne kapesník, který upustila, otevře jí dveře nebo postoupí své místo.
…se ptá ženy nebo staršího muže na cestu.

a) V místnosti sundává gentleman klobouk v podstatě především doma, v kostele, restauraci nebo plesovém sále, kromě…
…veřejných budov nebo míst jako železniční stanice nebo poštovní úřad.
…hlavní místnosti nálevny nebo obchodu.
…případu, kdy sedí v obědové části v jídelně nebo kavárně.
…vstupních hal a chodeb kancelářských budov nebo hotelů.
…ve výtazích veřejných budov, pokud není přítomna dáma.
…případu, kdy nese balíček nebo tašky a obě ruce potřebuje k jiným činnostem.

Pokud je gentleman na pochybách, tak sundává klobouk vždy v místnosti, hned, kdy je to praktické.

Je považováno za známku pohrdání nebo neúcty, pokud si nechá gentleman klobouk nasazen v případě, že by bylo slušné jej sejmout.

Teprve nedávno se dostaly do Londýna zprávy o bitvě u Cenn Muracha, po dlouhé době vratkého příměří velkém střetu elfích pánů. Podle všeho stálo za rozdmýcháním války stádo krav, které skřítci Cronana mac Maela odehnali z pozemků patřících Murchadovi Lučištníkovi. Ten poté, co mu bylo odepřeno jejich navrácení, sebral armádu a vyrazil k sídelnímu městu macmaelovců, k Cenn Muracha. Zde jej očekávalo vojsko obránce. Bitvu nejlépe popíše zápis z deníku pana Williama T. Harrowa, který ji sledoval z hradeb Cenn Murachu.

„…na straně obránců zůstal kníže Cronan mac Mael s tisícovkou skřítků na hradbách, aby mohli bránit město, pokud by bylo vše ztraceno. Do pole ale vyšlo vojsko, které se utkalo s útočníky v bitvě. Úplně vlevo stál syn knížete, pan Aen mac Mael s další tisícovkou murachských elfů, vedle něj Ronan fitzGerra se skřítky z Dubh Linn, černé bažiny, v počtu tří tisíců. Uprostřed byla tisícovka elfích rytířů v těžké zbroji z Údolí řeřavých uhlíků pod prapory Sibrica Slepého a úplně vpravo, chráněni z boku mokřady, další tisícovka – tentokrát fomoriani Mauhd, mezi kterými se tyčili obři.

Naproti nim rozložilo se vojsko Murchada Lučištníka. Proti levému křídlu mac maelských postavila se tisícovka cizích žoldnéřů z různých lén a oddíl fomorianů z Ostrovů. Vedle nich stáli kildarští horalé v počtu patnáct set, jejich kouzelné prapory nad nimi vlály. Středu velel sám Murchad s dvěma tisícovkami ze Spálených vrchů a rytíři své osobní stráže, které rozmístil mezi skřítky, aby posílil jejich odvahu. U mokřad stáli proti strašlivým fomorianům válečníci z Murchadova vlastního domu – čtrnáct set celkem – a mnozí z nich byli jeho vzdálení příbuzní nebo rodní. Pochodovali za zástavou knížecího syna Carnwulfa.

Útok zahájili s mohutným křikem macmaelovci a vrhli střed i pravé křídlo zpět. Vlevo ale jejich útok selhal, protože přes početní převahu, nemohli se zde skřítci uplatnit proti těžce okovaným žoldnéřům a zuřivosti fomorianů. Přes počáteční úspěch, zastavil se útok i vpravo, neboť fomorianská síla se zde vyčerpala a přes strašné ztráty, drželi obránci z Lučištníkova vlastního domu své pozice. Viděl jsem, jak jednoho z obrů srazilo kopí přesně vržené do oka – a pod jeho tělem zahynuli mnozí. Mladý Caernwulf srazil na zem velitele fomorianů, který díky zbroji nebyl zabit, ale couvl zpět a s ním se zmateně stahovali i jeho muži.

K polednímu zjistili macmaelovští elfové, že sice pomalu tlačí zpět střed nepřítele, ale nepřítele mají v křídlech a hrozí jim odříznutí od města. V této chvíli musel jeden z oddílů murachských elfů couvnout, aby znovu zformoval své řady k dalšímu útoku – ale to málo stačilo k vyvolání paniky. Skřítci zahlédli jednu z korouhví ustupovat a jejich zeď štítů se prolomila. Všichni se snažili zachránit holý život a dostat se zpět do města.

Při pronásledování padl Murchad Lučištník, pobodán mnoha kopími, protože se v zápalu boje dostal příliš daleko před vlastní rytíře. Nepřátelé se otočili a zavraždili jej tam, než přišel Murchadův syn, mladý Carnwulf. Ten je rozehnal, zvedl otcovu korouhev a vedl skřítky dál v pronásledování. Jen málo ze Sídhe před hradbami se dostalo zpět do města, než zavřeli brány.

Cenn Muracha je nyní obležena a očekávám, že se vzdá každým dnem, neboť Cronan mac Mael nemá dosti mužů k jejímu uhájení…“

Jeden z nejznámějších anglických iluzionistů, který představoval anglickou obdobu francouzského iluzionisty Houdina. Jak byl Houdine vedoucí postavou tohoto nového „technicistního“ pojetí magie ve Francii, byl Maskelyne vůdčí postavou anglického hnutí. Kupříkladu trik „levitace“, který je mylně připisován právě Houdinovi, vytvořil Maskelyne. Byl také vynálezcem – od techniky strojů na jevišti nebylo tak daleko k mechanickým zařízením mimo něj. Vytvořil kupříkladu zámek na veřejné toalety, který šel otevřít teprve po vhození jedné penny. Stal se tak tvůrcem veřejných záchodků za poplatek.

S Williamem Mortonem založil iluzionistickou show, kde předváděl iluze a technické triky, které se staly základem moderního iluzionismu. Většina jeho vystoupení se odehrávala v Egyptian Hall v Piccadily (vstupné na představení bylo jeden šilink).

Maskelyne byl ale především tím, co sám nazýval „paranormálním vyšetřovatelem“. Ve volném čase se věnoval odhalování podvodníků, kteří dělali špatné jméno iluzionistickému cechu, a vyšetřoval neobjasnitelné záhady. Původně zastánce myšlenky, že celá magie je humbuk, byl nucen díky svému vyšetřování přiznat, že jsou věci, které člověk nedokáže pochopit. Stal se respektovaným odborníkem na duchy a paranormální události, kdy dokázal odhalit příčiny podivných zjevení a zastavit je. Odhalil, že většina duchů, kteří jsou připoutaní k našemu světu a zjevují se živým, je zde držena nějakou nevyřešenou záležitostí nebo silnou emocí – křivdou, smutkem, bolestí. Často se staly obětí bezpráví, vraždy nebo nějakých podobných činů a teprve tím, že bude jejich křivda objasněna, bude zlomeno pouto, které je stále drží ve světě živých.

Postupně se Maskelyne stal tím, na koho se potřebujete obrátit, pokud ve vaší usedlosti straší, a vybudoval si na tom solidní vedlejší příjem (vedle vystupování se svou iluzionistickou show). Nicméně, nebylo to bez rizika. Jeho vlasy předčasně zbělely z hrůz, které zažil mezi tvory zásvětí.

Přestože rozvoj fotografie postupoval v devatenáctém století velmi rychle, doba expozice byla stále dlouhá několik minut, po které museli lidé stát ve strnulé póze (bez úsměvu, protože obličejové svaly jsou nejnáchylnější na namožení). Byl ale zásadní problém přesvědčit ke strnulému stání děti, které nechápaly, proč musí stát na místě. Byl vyvinut trik, který spočíval v ukrytí jejich matky pod koberec či za záclonu, přičemž matka dítě uklidňovala… nicméně že ne vždy se to podařilo úplně dobře, dokládá dvojice přiložených fotografií… 😀

V 19. století se postupně šerm změnil z praktické přípravy na souboje a duely na pouhý sport, kterému se věnují gentlemani, ale čím dál častěji také ženy (jako dvojice dívek na fotografii). Díky tomu, že přestal být přípravou na smrtelný zápas, objevily se ochranné obleky a přilby, které dovolovaly vést boj bezpečně, stejně jako nová pravidla, kdy za zásah se považují i doteky čepelí a nejen ty údery, které by byly protivníka vážně zranily či zabily.

Historie šermu zahrnuje i zapomenutou římskou školu (jejíž legionáři vyvinuli vlastní šermířské techniky) a středověké „manuály jak šermovat“, ale za první opravdové šermířské příručky se považují španělské knihy ze 16. století. Šerm jako „umění“ si s sebou vzali kastilští šlechtici do všech oblastí, kde působili. Především pak do renesanční Itálie, o kterou se svářili v té době s Francií. Právě zde vznikla „italská škola“, která položila základ modernímu šermu. Na ni navázala „francouzská šermířská škola“, která stojí téměř výhradně na bodání a v důsledku toho se začaly používat meče tomu uzpůsobené (především rapíry). Francouzská škola se rozšířila do celého tehdejšího světa a šerm velmi zpopularizovala.

V devatenáctém století osobní souboje upadaly na popularitě a ve velkém měřítku se objevovaly pouze na univerzitách a v armádě. Postupně tak došlo k přeměně válečné přípravy na sport, který se objevil již na první moderní olympiádě v létě 1896. Pro dámské postavy to nicméně znamená, že nikdo nemůže namítat, pokud jako jednu z dovedností budou mít „šerm“. Je to historicky přesné, protože jako sport byl šerm mezi vznešenějšími (či bohatšími) dámami podobně populární jako tenis.

Irská herečka, která nejvíce proslula romantickou aférou s následníkem trůnu, princem Edwardem. Poté, co princ na nátlak rodiny vztah ukončil, stáhla se do ústraní. Poté zmizela úplně. Málokdo ví, za jakých okolností. Podle všeho putovala z Dublinu do hrabství Kerry, aby navštívila přátele. Nikdy ale neodjela. Na cestě totiž potkala kočovnou skupinu skřetů, jejíž starý šaman v ní rozpoznal dívku, která má naplnit dávné skřetí proroctví. Skupina ji na místě vzala a odvedla do Férie, kde ji sněm skřetích klanů ze Zapáchajících mokřin a Osamělých hradů prohlásil královnou férijských skřetů věrných Tradici.

Vyfotografována je již jako skřetí královna, v podobě a oblečení, ve kterém se objevuje a vyjednává s ostatními pány. Její nenadálé objevení sjednotilo rozhádané skřetí klany z Vysočiny a změnilo rovnováhu sil. Sjednocení skřeti nyní představují nejsilnější mocnost v okolí a elfí pánové se začali chvatně šikovat, aby se společně ubránili. Děsí je příklad lorda Ceathwulfa z Dlouhého špičáku, který prohlásil o nové skřetí královně, že je „coura a běhna“… načež bylo jeho léno v podstatě za pochodu vydrancováno rozzuřenými skřety a požár jeho hořícího sídla byl vidět zdaleka.

Jaké jsou další plány chudé irské herečky, která se stala neznámo proč královnou férijských skřetů, zatím zůstává zahaleno tajemstvím.