Category Archives: Střípky

Pro hraní viktoriánských příběhů je velmi důležitým atmosférickým prvkem světlo a tma (a jejich ostré kontrasty).

Při hře budou postavy většinu času tápat ve tmě (obrazně i doslova). Pochmurná viktoriánská atmosféra v londýnských uličkách, kam málokdy dopadne sluneční svit a anglické nebe je pořád zatažené olověnou vrstvou mraků, ze kterých padá déšť, má pro hraní velkou sílu. Málokdo si dnes už dokáže představit, jak špinavá a plná dýmu města tehdy byla – prstenec továren, které se rozprostíraly kolem něj, chrlil ve dne v noci k obloze temný jedovatý dým. Ten při změně větru zahalil ulice a nutil chodce k dávivému kašli nebo ovinutí šálu kolem hlavy. Katedrála svatého Pavla, postavená z bělostného kamene, byla ve viktoriánských dobách temně černá od dýmových usazenin, stejně jako většina ostatních významných budov. K tomu se přidávaly typicky anglické mlhy, které například v Londýně vedly ke vzniku nechvalně proslulé a často smrtící „londýnské mlhy“ (dnes bychom řekli smogu), která měla nepřirozenou žlutozelenou barvu hráškové polévky a těžce ležela na městských ulicích. Mizeli v ní lidé, podle příběhů jí procházely podivné bytosti, a mnozí žebráci, kteří museli spát na ulicích v mlze, se už ráno neprobudili. Když přišla mlha, každý se snažil přespat pod střechou, a jen největší zoufalci a chudáci přespávali venku.
Stmívalo se brzy a jen některé ulice byly osvětlené plynovými lampami. Každý večer prošel ulicemi rozsvěcovač lamp s dlouhou tyčí, na jejímž konci byl hák a plamen. Hákem otevřel lampu a plamenem ji zapálil. Osvětlovaly ale jen málo, byly daleko od sebe a byly spíše ostrůvky světla v hluboké temnotě, než veřejné osvětlení.

I domy bývaly temné – pokoje chudáků mívaly okna často jen do světlíků a slunce do nich nikdy nedopadlo. Večer je osvětlovala jedna svíčka. Velké domy boháčů nebylo možné osvětlit, často se osvětloval jen pokoj, kde se scházela celá rodina (salon). Sluhové chodili s olejovou lampou po domě, většina večeří nebo karetních her se odehrává jen při svitu svící a večerních společností jen při svitu několika lamp a ohně v krbu. Většinu pokoje zahalovala tma a jen obličeje mluvících byly jasně osvětleny. Kontrast světla a tmy je dramatický.

Neboje se pracovat s popisy světla a tmy, dodají scénám dramatičnosti a hloubky. Různé formy osvětlení dodají různou náladu (obličej osvětlený zespodu dodá tváři na hrozivosti, dva zdroje světla zjemní rysy a dodají dojem citlivosti a podobně) vašim scénám – stejně tak můžete se světlem pracovat i při hraní. Pokud bude stůl osvětlen jen jednou lampou a pokoj se bude ztrácet ve tmě, bude atmosféra hry radikálně odlišná…

V roce 1828 otevřela v Londýně v prostorech hotelu Savoy kavárna Grand Cigar Divan. Stala se brzy významnou pro dvě veličiny – skvělou britskou kuchyni a šachy.

Gentlemani zde mohli kouřit doutníky s kávou, procházet si denní noviny a žurnály, zapříst dlouhé konverzace o politice neb hrát šachy, pohodlně usazeni v divanech nebo křeslech. Pravidelní návštěvníci platili guineu za rok, za využití prostor a kávu. Denní vstup byl za dvě a půl pence, případně sedm a půl pencí za vstup s poskytnutou kávou a doutníky.

Šachové partie byly hrány proti ostatním kavárnám v Londýně (tehdy centry hry v šachy), když běžci ve vysokých kloboucích přenášeli zprávy o každém tahu. Grand Cigar Divan se již krátce po svém otevření stal centrem londýnsých šachistů.

Věděli jste, že Sídhe jsou i v Japonsku? V říši vycházejícího slunce jim říkají „tengu“.

V japonské mytologii patří mezi nejstarší uctívaná „božstva“. Podle pověstí zdejší Sídhe sídlí ve stromech v oblastech hor a vládne jim král. Mohou se proměňovat do podoby mužů a žen, mají zlomyslnou povahu a s oblibou provádějí lidem různé triky nebo šibalskosti. Jsou uctíváni jako lesní božstva a obětují jim dřevorubci a lovci, aby se jim tenguové nemstili. Podle všeho umí ovládat počasí a jejich práce jsou vzdušné víry i záhadná světla v horách.

Pověsti rozlišují dva druhy tenguů – „karasa tengu“ jsou vraní Sídhe, kteří se podobají ve své původní podobě nejvíce ptákovi s křídly a „kohana tengu“, kteří vypadají jako lidé, ale mají podivně dlouhý a špičatý nos (nejvíce se asi podobají Sídhe, jak je známe odjinud) – ti s oblibou nosí podobu horského mnicha yamabushiho. Jsou to skvělí šermíři a v boji je málokdo dokáže porazit.

V roce 1864 psal Niccolò Turrisi Colonna, velitel palermské národní gardy, o existenci “tajné sekty zlodějů”, která operuje na Sicílii. Tato “sekta” operovala především na venkově a tvořili ji zloději dobytka, pašeráci, bohatí farmáři a jejich družiny. Psal, že tato sekta má jen malý nebo nulový respekt před úředními orgány, protože věří, že se dokážou snadno vyhnout odsouzení. Měla signály, kterými se mezi sebou členové poznávali, nabízela “služby ochrany”, měla vlastní systém loajalit a příkaz mlčenlivosti před policií, zvaný “umirtà”. Colonna varoval, že pokusy vlády zastavit nezákonné poměry na venkově brutálními a neohrabanými zásahy jen problém horšily, když proti vládě postavili většinu lidí. V roce 1865 zpráva prefekta Palerma do Říma poprvé popsala tento fenomén jako “Mafie”…

Fotografie Connie Gilchristové, známé divadelní herečky, v kostýmu královny zlodějů. Jen málokdo ale znal skutečnost, že Connie skutečně v Londýně byla královnou zlodějů a lupičů, která pod rouškou noci organizovala a prováděla velké krádeže.

Specializovala se na krádeže ze zabezpečených bytů a loupeže, které představovaly velkou výzvu pro své riziko. Policie ji sice podezřívala, ale nikdy se jí nepodařilo Connie nic prokázat. Později musela utéct z Londýna před pomstou jednoho ze svých společníků, který se nechal chytit a po několika letech, kdy v těžkém žaláři živil svou nenávist vůči ní, vyšel ven. Přichystal past, ze které se Connie podařilo jen tak tak proklouznout, ale stále cítila v patách své pronásledovatele. Rozhodla se proto přesunout do Paříže, ale i tam ji její pronásledovatel našel.

Po nějaké době se vrátila do Londýna. Tvrdí se, že to má něco společného s mrtvým tělem, které pařížská policie našla ve stokách a nikdy nebyla schopná indetifikovat. Pokud ale potřebujete uloupit něco velmi střeženého, Connie je váš člověk…

Úchvatná fotografie brightonského plaveckého klubu z roku 1864. Na svou dobu šlo o nebývalý nudismus (plavky byly většinou celotělové), který pánové dorovnávají svými klobouky. Dokazuje to, že pokud šlo o klubově organizovanou činnost, jsou ve viktoriánské Anglii společensky přijatelné i dost podivné věci (jako třeba plavání).

Na této fotografii je Sára Forbes Bonettová, dcera vládkyně kmene západoafrických Yorubů. Během meziklanové války přišla o oba rodiče a poté ji unesli lovci otroků. Její únosci z kmene Dahomey ji zamýšleli obětovaj jako lidskou oběť, ale zachránil ji britský námořní kapitán Frederick E. Forbes, který přesvědčil krále Ghezu, vládce kmene Dahomey, aby ji daroval jako dar královně Viktorii.

Královna byla okouzlena jejím bystrým rozumem a byla vychována v Anglii jako její vnučka. Později jí Viktorie určila za manžela kapitána Jamese Daviese, yorubského obchodníka, který měl v té době nezanedbatelný vliv. Pár po svatbě odjel zpět do rodné Afriky. Sára zemřela v roce 1880 ve svých 37 letech na tuberkulózu, ale příslušníci její rodiny žijí v Anglii a Sierra Leone dodnes… i takové důsledky mohou mít činy dobrodruhů.

“Děkuji, že jste se se mnou sešli takhle narychlo. Mohu vám objednat tuerckou kávu? Ručím za to, že vám ji zd připraví opravdu lahodnou… Gökhane? Čtyři kávy prosím… teşekkür ederim.

Normálně bych na to nasadil své agenty, ale kvůli současné krizi na Kypru nemám po ruce opravdu nikoho, kdo by byl schopen to zařídit. Proto se obracím na vás…”

Skupina pruských důstojníků z různých jednotek. Nechali se vyfotografovat po návratu z rakousko-pruské války v roce 1866. Po bitvě u Jíčína tato náhodně vytvořená skupina obsadila venkovský statek, který dříve patříval Albrechtu z Valdštejna. Zde našli několik beden vzácných obrazů, které si tu slavný vojevůdce ukryl a podařilo se jim je zatajit před armádou a vyvést ze země, aby je po válce prodali a o zisk se podělili.

První zemřel Erich Luddler (na fotografii úplně vlevo vzadu), měsíc po válce. Jeho smrt vypadala jako náhoda… ale následovali dva další v rychlém sledu. Heinrich Krause se poté pokusil opustit zemi, ale náhodou “přepadl přes zábradlí lodi a utonul”. Naživu zůstávají jen tři důstjníci z fotky – Wilhelm Maurer (vlevo dole), Ludwig Taut (druhý zprava nahoře) a Bruno Burkhardt (úplně vpravo nahoře). Právě Burkhardt se obrátí na postavy, aby jej ochránily a zjistily, kdo zabíjí jeho společníky… a jak to souvisí s uloupenými obrazy…

Zápis ze hry, kterou jsme včera odehráli a odehrávala se v tajemném a starobylém Sedmihradsku (Transylvánii).

http://rpgforum.cz/forum/viewtopic.php?f=115&t=9096