V devatenáctém století se většina odpadu a toho, co se vymetlo z kamen – tedy uhelného “prachu” – svážela na “prachové dvory”. Zde byl tříděn a svážen na ohromnou hromadu. Z ní děti vybíraly užitečné věci, později už většinou na prachových dvorech zůstaly i v dospělosti (protože nic jiného neznaly). Všichni zaměstnanci byli velice špatně placeni, ale šlo o stálý příjem, což se o podomním obchodování a nádeničině říct nedalo. Muži na hromadách lopatami nakládali prach ženám na velká síta a ty jej pak prosívaly.
Výsledný prositý produkt prosívání i cokoli se mezi odpadem našlo, se pak prodávalo dál. Uhelný prach se přidával do cihel s sloužil jako hnojivo pro zvýšení úrodnosti půdy, kosti se prodávaly výrobcům mýdel, ošumtělé hadry výrobcům papíru, rozbitá keramika šla zpět výrobcům keramiky na recyklaci. Recyklovalo se téměř vše a majitelé prachových dvorů mohli vydělat neskutečné peníze, protože nejen dostávali zaplaceno za všechno, co se jim podařilo zrecyklovat a prodat, a odírali své zaměstnance (“prachaře”), kde to šlo… zároveň dostávali peníze za svoz a likvidaci odpadu ve své farnosti od úřadů.
Prachaři sami pak žili celý svůj život na hoře tvořené z uhelného prachu a odpadu a věčně zamazaní od mouru byli snadno rozpoznatelní v davu.
