Věděli jste, že záliba v zelené barvě vás ve viktoriánské době mohla zabít?
V padesátých letech devatenáctého století nahradily olejové lampy svíce, kterými se svítilo dříve (díky mechanizaci bylo levnější je vyrobit a byly cenově dostupné běžnému člověku). Tyto lampy vydávaly mnohem jasnější světlo a proto už nebylo potřeba světlých zdí, aby místnost byla co nejjasnější. Naplno se rozjela záliba v temnějších tónech tapet a z nich nejvíce oblíbenou se stala zelená (přesněji odstíny “Scheeleho zelená” a “Schweinfurtská zelená”). Každý, kdo chtěl jít s dobou, musel mít zelenou místnost. Výrobci odhadovali, že v roce 1858 bylo v samotné Británii na sto milionů čtverečních mil zelených tapet. Co si bohužel lidé neuvědomovali, byl fakt, že zeleného odstínu se dosáhlo pomocí arzenu, který byl v tapetách obsažen, a který je s každým nadechnutím v zelené místnosti pomalu trávil.
První smrtící případ, který byl zaznamenán, se udál ve čtvrti Limehouse v Londýně v roce 1862. Nejprve jedno, poté druhé a nakonec třetí dítě v rodině zemřely se symptomy podobnými záškrtu. Pak se však ukázalo, že na vině není nemoc, ale zelené tapety v pokoji dětí, které obsahovaly arsen. Ve viktoriánské době se věřilo, že nemocní lidé musí zůstat ve svém pokoji a vyhnout se chladnému vzduchu. To znamenalo, že lidé s bolestmi hlavy, únavou, bolestmi na prsou a nevolností (což jsou symptomy otravy arzenem) zůstali ve své posteli v zeleném pokoji a s okny zavřenými… a tím pádem s každým nadechnutím vdechovali víc a víc smrtící látky.
Výrobci tapet se bránili, že z tapet nelze seškrabat arzenový prach, který by byl nebezpečný. Tehdy se věřilo, že arzen je škodlivý pouze v pevné podobě, teprve v devadesátých letech devatenáctého století se přišlo na to, že stejně smrtící a nebezpečná je pára, která se z arzenu odpařuje. Arzen se bohužel nacházel i v dalších temných odstínech – v modré, růžové, žluté, hnědé, šedé a dokonce i v bílé – ale nikde v takové koncentraci jako v zelené.
Mezi lidmi se postupně informace o nebezpečnosti zelených tapet začaly šířit. V roce 1879 byla na tuto vlastnost zelené upozorněna královna Viktorie jedním ze svých hostů a nechala neprodleně strhat všechny zelené tapety ze zdí Buckinghamského paláce. V sedmdesátých letech narostla obava téměř do hysterie. Výrobci tapet se snažili situaci zachránit situaci výrobou tapet bez arzenu, ale věc byla pro zelené tapety již ztracena. Důvěra veřejnosti se nikdy neobnovila.
Poslední místo, kde zůstaly ještě několik desítek let v užívání byly detektivky. Tam se vražda skrze smrtící tapety, které otrávily oběť, staly poměrně populární a lze se s nimi setkat ještě dlouho poté, co by si nikdo na zeď zelenou tapetu nedal, ani kdybyste ho mučili.
