Author Archives: Ecthelion

Pokud přemýšlíte nad uspořádáním odpoledního čajového dýchánku, mohla by se vám hodit citace z knihy >Domácí manuál: Průvodce do sociálního, domácího a obchodního života pro každého< z roku 1889:

„Odpolední čaje patří mezi nejvíce neformální druh setkání a rozdíl mezi velkým odpoledním čajem a odpolední recepcí je hlavně ve jméně (přestože druhá zmiňovaná událost je možná o trochu více formální).

Na odpoledním čaji by se měly podávat pouze jednoduchá občerstvení. Kupříkladu tenké plátky chleba s máslem, sandwitche, sušenky, čaj, káva, horká čokoláda a zmrzlina. Punč (ve stedeném počasí) a limonáda (v horkém) – ale víno žádného druhu – mohou být také nabízeny, pokud je to žádáno; stejně jako solené mandle, koláče, cukrovinky a další roztomilé maličkosti.

Hostitelka by si měla potřást rukou s každým z hostů a srdečně je přivítat; jakákoli formálnost je na těchto setkáních nepatřičná. Pokud je počet hostů malý, hostitelka by měla procházet místností, konverzovat s návštěvníky; pokud velká, pak by měla zůstat v blízkosti dveří a mít ku pomoci další dámy, které budou bavit hosty, žádat je, aby si nabídli z občerstvení a představovat hosty navzájem, pokud je třeba.

Na velké a elegantní odpolední recepci mohou být okna zatažena závěsy, rozžaty plynové lucerny a mohou hrát najatí hudebníci, pokud si tak hostitelka přeje.“

Poyais
Slyšel jste někdy o této jihoamerické zemi? Pokud ne, pak vězte, že je to proto, že neexistuje.

Neznamená to ale, že se na ní nedá dobře vydělat. Vymyslel ji Gregor MacGregor, skotský voják, dobrodruh a podvodník, který válčil v jižní Americe za nezávislost zdejších oblastí na Španělsku. Bojoval ve vojsku Wellingtona ve Španělsku proti Francouzům, později odešel do jižní armády a bojoval proti Španělsku ve Venezuele, Nové Grenadě a Floridě.

V roce 1820 se vrátil do Velké Británie a vyhlásil, že je „cacique“ (kníže) jihoamerické země s názvem Poyais. Vykreslil ji jako nádhernou úrodnou zemi, kde leží dosud neobjevené nerostné bohatství, je zde malé osídlení anglických kolonistů, obyvatelé jsou anglofilní, neexistují tu tropické nemoci, voda je modrá a slunce příjemné. Aby podpořil iluzi reálného státu, vydal o Poyais několik knih pod různými jmény a všechny se shodovaly, že je to ráj na zemi.

MacGregor pak začal Poyais rozprodávat. Prodal vše, na co si vzpomenete. Práva na osídlení jednoho akru půdy prodával za tři šilinky a tři pence; vydal státní dluhopisy, které začal prodávat; prodal komise na hodnost do poyaiské armády; prodal práva na průzkum nerostných surovin; jménem poyasiké vlády si půjčil od bank 200 000 liber (astronomická suma v té době)… co dokážete vymyslet, to rozprodal. Šel dokonce tak daleko, že prvních 270 osadníků nechal vysadit někde v džungli a uprostřed bažin, kde jich z 270 celkem 150 zahynulo na tropické nemoci (které tu vůbec neměly být) než je objevila loď z britské Guyany. Kapitán jim řekl, že žádná země Poyais neexistuje a celá bublina praskla.

MacGregorovi se ale podařilo uniknout do Francie… a v Poyais vypukla revoluce! Stará vláda byla smetena a nahrazena republikánskou, přičemž obyvatelstvo se změnilo na profrancouzské… tušíte dobře, vychytralý Skot rozjel svůj byznys i ve Francii a měl úspěch i zde, přestože podvod byl poměrně rychle odhalen. Nikdy se nepodařilo zjistit, kolik si vlastně s touto fiktivní zemí vydělal, ale byly to na tu dobu nepředstavitelné sumy…

Známá irská tanečnice (vystupující jako španělská tanečnice pod jménem Lola Montezová, proslavená svým jedinečným „pavoučím tancem“), kurtizána a milenka krále Ludvíka I. Bavorského.
V šestnácti letech se vdala za poručíka Thomase Jamese, ale po pěti letech se pár nechal rozvést. Poté začala Eliza vystupovat v Londýně jako tanečnice, ale byla poznána a skandál ji donutil v roce 1844 přesunout se na kontinent – přesněji do Paříže. Zde vystupovala s velkým úspěchem, zapadla mezi bohémskou společnost a měla románek s maďarským skladatelem Ferencem Lisztem. Paříž ale o rok později opustila poté, co byl její milenec, novinář Alexandre Dujarier, zastřelen v souboji, ve kterém se snažil obhájit její čest.

Eliza (či Lola) pak odjela do Bavorska, kde přímo uchvátila bavorského krále Ludvíka I. Stala se jeho milenkou a on jí k jejím narozeninám nechal (přes silný odpor prakticky celého dvora) udělit titul vévodkyně z Landsfeldu. Několik let měla Eliza ohromný vliv na politiku bavorského státu a podařilo se jí silně tlačit na liberální reformy. Bohužel ale také značně přispěla k propadu popularity panovníka, který byl nucen v roce 1848 odstoupit.

Opustila Bavorsko, a poté, co nějakou dobu ve Švýcarsku marně čekala na svého milence, o kterém doufala, že se k ní připojí, se v Anglii vdala za korneta Trafforda Healda. Tím ale porušila podmínky rozvodu s prvním manželem (vymínil si, že Eliza se nesmí znovu vdát za jeho života) a pár se musel skrývat na kontinentě před žalobou z bigamie. Případ opět plnil první strany bulvárních deníků a v Anglii způsobil skandál. Po dvou letech pobytu ve Francii a Španělsku byl vztah s mladým důstojníkem jezdectva v troskách a Lola odjela do USA.

Zde zažila ohromný úspěch svých tanečních představení, vdala se za novináře Patricka Hulla, ale manželství se rozpadlo stejného roku. Odjela pak na šňůru představení do Austrálie, která ale skončila neúspěchem pro zášť médií, které odradily diváky. Ve městě Ballarat nebyla spokojena s recenzemi na své představení, napadla proto vydavatele, pana Henryho Seekampa, bičem.
Po návratu skončila s tancem, věnovala se divadelnímu hraní a zemřela v roce 1861 ve 42 letech.

Na fotografii je zformovaný „pěchotní čtverec“ – formace, která se užívala primárně proti jízdě. Zde ji formuje jen necelá kumpanie (asi 70 mužů), v případě batalionu vznikl ohromný čtverec ježící se ocelí na všechny strany. Obecně vzato byl čtverec nenapadnutelný jízdou, protože koně odmítaly najet na bodáky a muži z druhé řady mohli údery ohrozit jezdce, který by chtěl sekat dolů po pěšácích. Občas se za strašných ztrát podařilo jízdě prorazit skrze rohy – ty byly nejslabším místem čtverce, později sem proto byly umisťovány děla nebo kulomety.

Nevýhodou čtverce byla jeho nepohyblivost, takže vojáci se stávali snadným terčem pro kanony – velitel si tak musel velmi dobře rozmyslet, kdy jej nechá zformovat. Obecně byla hrozba jízdy a palby artilerie dohromady považována za velmi vážnou.

V době, kdy vznikla tato fotografie (podle uniforem konec 19. století), byly velké nájezdy kavalerie s tasenými palaši již minulostí a britská armáda využívala čtverec hlavně proti masám domorodců. Díky ní mohla i malá jednotka (jako ta na fotografii) vytvořit obrannou formaci, která dokázala odolat mnohonásobné přesile protivníků vyzbrojených primitivními zbraněmi. Podobá se tak formacím používaným římskými legionáři o dvě tisíciletí dříve, které plnily stejnou úlohu – díky disciplíně a organizaci se dařilo zvrátit početní převahu.

Vyvrcholení fenianské dynamitové kampaně teroru, vedené mezi lety 1881-85 (Feniané byli americkou odnoží Irského bratrstva). Toho dne vybuchly v Londýně tři „pekelné stroje“ – dvě v budovách parlamentu (jedna v síni dolní komory parlamentu, druhá ve Westminster Hall) a třetí v Banqueting Room v Tower of London. Celkem byli při útocích zraněni dva policisté a čtyři civilisté.

Po porážce irského povstání z roku 1867 a neúspěchu nájezdů na Kanadu (prováděné irskými veterány americké občanské války) mezi lety 1866 a 1870, se fenianská myšlenka osvobození Irska dostala do krize. V té se zmítala většinu osmdesátých let, dokud mladší Feniani nezahájili teroristickou kampaň přímo v britských městech. Jejich cílem bylo sérií výbuchů narušit běžný denní život a vnést strach i do každodenního života Angličanů. Poprvé v britské historii se tak „irská otázka“ neřešila jen v Irsku, ale stala se součástí běžného života v britských městech.

Američtí Irové vycházeli ze zkušeností z americké občanské války, kde se poprvé nástražné bomby proti vojsku i civilistům vyzkoušely ve velkém měřítku (prohrávající Konfederace se k této taktice uchylovala ke konci války stále častěji). V Americe vznikla takzvaná „brooklynská dynamitová škola“, kde byli irští atentátníci cvičeni ve výrobě vlastních podomácku vyrobených výbušnin a pekelných strojů. Učiteli se stali O´Donovan Rossa a údajný ruský specialista nazývaný „profesor Mazzeroff“ (který byl ale ve skutečnosti Ir jménem Rodgers). S výcvikem byli poté nasazeni do britských měst, kde měli podnikat útoky proti civilním cílům.

Fenianům se sice podařilo obrátit pozornost na irskou otázku, zároveň si ale významně znepřátelili anglickou veřejnost. Před zahájením kampaně nebyly neobvyklé pochody a demonstrace za irskou věc, po jejím zahájení ale britská veřejnost souhlasila s tvrdým přístupem vlády. Navíc se rozštěpila i samotná fenianská organizace, protože starší Irové s tímto „hanebným“ vedením boje zásadně nesouhlasili.

Pokračujeme dalším naším oblíbeným švindlem, kterým je „Španělský vězeň“.

Vznikl koncem devatenáctého století a s úspěchem jej použilo několik nejlepších švindlířů své doby. Spočíval v tom, že podvodník oslovil hejla a vydával se za přítele bohatého a vlivného muže, který byl bohužel uvězněn (pod falešnou totožností) ve Španělsku. Nemůže odhalit svou totožnost a tak spoléhá na přítele v zámoří (švindlíř), aby dal dohromady peníze na jeho osvobození. Hejl má vložit část svých peněz na osvobození tohoto „španělského vězně“ a výměnou mu má být vše vráceno mnohonásobně. Ve viktoriánské době se navíc ještě přidávala ruka krásné dívky, kterou švindlíř vydával za přítelovu dceru. Krásná dáma v této „hře“ slouží k poblouznění hejla, který tak ztrácí veškerou opatrnost.

Švindlíř naléhá na udržení tajnosti (vězni by hrozilo nebezpečí v případě prozrazení) a tvrdí, že si hejla vybral díky jeho dobré pověsti a poctivosti.

Poté, co hejl vydá peníze, objeví se tradičně komplikace (některý z úředníků požaduje úplatek, něco se zadrhlo po cestě, je potřeba vyšších poplatků) a musí platit znovu. Situace se komplikuje a komplikuje do té doby, dokud hejlovi nedojdou peníze nebo nepřestane platit. Pak se švindlíř (i krásná asistentka) ztratí v prachu a nikdo o nich už nikdy neuslyší.

V moderní podobě se „španělský vězeň“ úspěšně uplatňuje jako tzv. „nigerijský podfuk“ nebo v originální podobě, kde je ale potřeba získat peníze na kauci pro jakéhosi boháče zadrženého v Thajsku (za sexuální delikty).

Ilustrace zamrzlé Temže uprostřed Londýna během zimy. Říční parník si spěšně razí cestu mezi krami, aby včas dorazil na místo. Kotel je podle množství dýmu silně natlakovaný a skřetí nebo irští topiči u kotlů přikládají o život. Doprava takovým říčním parníkem byla na delší vzdálenosti (z East Endu do parlamentu) rychlejší než drožka, která se musela proplétat ucpanými koridory a hledat cestu spletí uliček.

Kdo je na palubě a librami přesvědčuje kapitána, aby ještě přidal? Soukromý detektiv, doufající lapit prchajícího vraha předtím než nasedne na večerní vlak z Londýna? Tajný agent, snažící se zabránit vraždě důležitého ministerského úředníka carskými špiony? Policista, jenž chce zabránit výbuchu pekelného stroje, který nastražili anarchisté? Lord spěchající požádat svou milou o ruku? Zasněžený Londýn je plný dobrodružství… 😉

Herecké společnosti byly jedním z mála prostředí viktoriánské doby, kde neplatilo ostré třídní dělení společnosti a kde se uplatňovaly ženy (a často i elfky) ze všech vrstev společnosti. Pro ženu to bylo jedno z mála míst, kde mohla dostávat za stejnou práci rovný (nebo často i vyšší) plat jako muži. Herečky, které se uplatnily, a hrály ve West Endu (divadelní okrsek, tehdejší Broadway světa), měly často až astronomické honoráře, které jim umožnily žít život v luxusu, obklopený obdivovateli.

Na druhou stranu, viktoriánská společnost se stavěla velmi podezíravě a odmítavě k ženám, jejichž živobytí záviselo na předvádění svého těla. Veřejná povaha jejich profese; rozporuplná povaha společností, kde pracovaly; odvážné kostýmy, které nosily (a které často odhalovaly mnohem více z ženské anatomie, než bylo mimo divadlo vůbec možné); stejně jako často pochybné herecké role, které hrály – to vše vedlo k tomu, že ve viktoriánské společnosti se na hraní pohlíželo jako na morálně velmi pochybnou profesi. Herečky byly na společenském žebříčku na stejné úrovni jako prostitutky (a nijak k jejich obrazu nepřispívalo, že mnohé se tak mimo prkna i živily). Ještě o stupínek níže stály tanečnice, které (podle názoru viktoriánské společnosti) předváděly vlastní těla na veřejnosti (na rozdíl od prostitutek, které tak činily v soukromí).

Jezevec byl asi jeden z nejznámějších a nejvíce „hraných“ a úspěšných podfuků (ang. con) v 19. století (občas se dokonce hraje ještě dnes).

Spočíval v tom, že muž (často zámožný a obvykle i pod vlivem alkoholu) byl osloven mladou a přitažlivou prostitutkou a souhlasil s tím, že půjde do jejího pokoje. Zde, zrovna když začíná dohadování a podrobnostech, dveře se rozrazí a vstoupá „rozzuřený manžel“ oné dámy. Ten vyhrožuje násilím, žalobou, ale hlavně pak veřejným odhalením. Nakonec „manžel“ přistoupí na to, že bude mlčet, pokud mu bude vyplacena velká suma peněz. Hejl zaplatí a rychle zmizí, přičemž samozřejmě nic neohlásí, aby neohrozil svou pověst.

Jezevce vylepšila jistá Kate Phillipsová, newyorská podvodnice, který si do svého pokoje vzala jednoho večera obchodníka s čajem a kávou ze St. Louis. Do místnosti vrazil policista a přistihl je in flagranti. Obchodníka zatkl za cizoložství, odvedl jej k soudu a tam mu soudce vyměřil pokutu 15 000 dolarů (na tu dobu astronomická suma). Muž zaplatil na místě a zmizel. Všechno toho večera (včetně soudu a soudce) bylo přirozeně falešné a nahrané.

Nejvyšší formou „Jezevce“ je pak variace známá jako „Murphy“. Ta je pojmenovaná po jakémsi podvodníkovi stejného jména. Ten hejlovi popsal vnady a přednosti nádherné prostitutky a přesvědčil jej, že nejlepší bude dát peníze jemu a on vše zařídí – tím pádem se vyhne hrozbě být přistižen při placení prostitutce a vše bude v pořádku. Murphy pak hejla odeslal do pokoje, kde na něj ona dáma měla čekat… a než muž zjistil, že pokoj daného čísla neexistuje, byl už podvodník dávno v prachu. Zmíněný Murphy tak přinesl revoluci na poli prostituce, když k ní již nadále nepotřeboval prostitutky.

Ve viktoriánské Anglii nepřicházelo v úvahu, aby někdo navštívil cizí osobu v jejím domě bez předchozího pozvání nebo ohlášení. To probíhalo tak, že gentleman navštívil (nebo častěji za sebe poslal svého sluhu či poslíčka) zmíněný dům a nechal zde navštívenku. Poté samozřejmě nebyl pozván ihned, pokud nešlo o skutečně velmi výjimečný případ. Běžně zamířil gentleman domů a na jeho adresu mu byla doručena navštívenka osoby, jíž chtěl navštívit. To bylo signálem, že návštěva v jejím domě jí není proti mysli (poslíček mohl také přímo vyřídit datum a čas, kdy jej přijme). Pokud ale žádná navštívenka nepřišla nebo přišla v obálce, odesílatel od osobní návštěvy odrazoval. Tento zvyk zasílání navštívenek byl oblíbený mezi britskou aristokracií, stejně jako francouzskou a americkou smetánkou.

Ohledně navštívenek existovalo mnoho různých zvláštností, které vypovídaly o záměrech návštěvy i dalších věcech. Pokud navštívenku doručil gentleman osobně, ohnul horní pravý roh. Pokud chtěl návštěvník blahopřát, ohnul levý horní roh, kondolenci pak značil ohnutý levý spodní roh. Pokud jste se chystali na delší dobu pryč a chtěli jste se rozloučit, ohnuli jste pravý spodní roh. Ženatí muži mívali navštívenky střední velikosti, svobodní malé. Mužské navštívenky byly vždy menší než ženské.