Author Archives: Ecthelion

Vzhled dámy v devatenáctém století byl velmi důležitý. Za ideální barvu vlasů byla považována blond, dámské časopisy vyhlašovaly, že pouze dámy s blond vlasy jsou ty pravé krásky. Na opačné části spektra pak byly vlasy zrzavé. Říct o nějaké dívce, že „je zrzavá“ se rovnalo tomu ji označit za „děvku“. Krátké vlasy u dámy byly skandální a šokující, pánové s vlasy dlouhými pak byli „excentričtí“.

Dámy se také líčily a upravovaly svůj vzhled, ale jen potají – něco takového se považovalo za přiznání nedokonalosti a bylo to společensky trapné. Díky tomu, že bylo zároveň společensky nevhodné líbat ženu na veřejnosti na tváře nebo se jí dotýkat, dalo se to ale snadno zakrýt.

Dámy používaly pudr, aby jejich pleť vypadala bledší (znak krásy), nebo používaly barvy či dokonce louhy, které pokožku zbělely. Ke stejnému účelu se používal kupříkladu také arzen, který braly v malých dávkách. Řasy se pálily, aby vypadaly tmavší. Dívky také kapaly kolínskou na cukr (aby se dala spolknout) a požívaly ji nebo jedly rulík, aby měly světlejší oči a víc se tím blížily „ideálu krásy“.

Fotografie z Old Nichol, jednoho z notorických slumů v londýnském East Endu, proslaveného otřesnými hygienickými podmínkami, zápachem, chudobou, kriminalitou a prostitucí. Postava bývalého detektiva v komiksu „Z pekla“ k prostituci říká, že za libru si lze v East Endu koupit kohokoli… a není daleko od pravdy, chudoba zde byla opravdu strašlivá.

Každý třetí obyvatel Londýna v této době nepocházel z Londýna, v Old Nichol to ale neplatilo. Obyvatelé tu byli především rodilí Londýňané, druhá a třetí generace, mluvící v podstatě pouze Cockney. Pouze každý osmý zdejší obyvatel se tu nenarodil. Byla tu usazená velká komunita irských cikánů, známých jako „didicai“, několik rodin z Rumunska a potomků francouzských exulantů.

Ve slavné „mapě chudoby“ od Charlese Bootha byla tato část East Endu označena většinou černou barvou, která byla v legendě uvedena jako „nejnižší třída… občasní dělníci, pouliční prodavači, povaleči, kriminálníci a zlodějíčci“. Pro mnoho Londýňanů byla tato zoufalá adresa poslední zastávkou před chudobincem, což byl pro mnohé osud horší než smrt.

Archivní fotografie Williama Burlow-Morrise (muž v buřince), uznávaného mága a člena jedné z komisí Rady Jejího Veličenstva pro věci magie. Tento čaroděj se věnoval vyhledávání mladých talentů a dětí s magií v krvi, především mezi dětmi šlechticů (za což dostával slušné platby), ale také mezi dětmi v londýnských slumech. Pomohl tak podchytit několik velkých talentů, které by jinak buď nebyly nikdy objeveny (a zemřely by na ulici)… nebo v případě samovolného probuzení jejich moci, by mohly vypálit celou čtvrť.

Na této fotografii pózuje s několika dětmi, čtvrté z nich zleva (pod Burlow-Morrisem) je pak „Zrzavá Ruby“, dnes známá jako lady Ruby Smitshonová – jedna z nejlepších londýnských čarodějek současnosti. I na této fotografii má svůj typický, mírně „skřítkovský“ úsměv, který je pro ni charakteristický a který vede mnoho lidí k víře, že alespoň jeden z jejích rodičů nebo prarodičů byl některý ze Sídhe. Ruby vyrůstala na ulici jako sirotek, takže pravdu se zřejmě již nedozvíme. Jen málo z jejích klientů dnes tuší, že tato dáma (sňatkem s dnes již zesnulým lodrem Smitshonem získala kromě titulu i solidní jmění) vyrůstala v špinavých uličkách londýnského slumu.

William Burlow-Morris nedávno zmizel beze stopy. Mezi mágy se povídá, že „jeho děti“ se spojily ve snaze získat o něm jakékoli informace a kdokoli, komu by se to podařilo, čekala by jej velká odměna.