Category Archives: Střípky

Pokračujeme dalším naším oblíbeným švindlem, kterým je „Španělský vězeň“.

Vznikl koncem devatenáctého století a s úspěchem jej použilo několik nejlepších švindlířů své doby. Spočíval v tom, že podvodník oslovil hejla a vydával se za přítele bohatého a vlivného muže, který byl bohužel uvězněn (pod falešnou totožností) ve Španělsku. Nemůže odhalit svou totožnost a tak spoléhá na přítele v zámoří (švindlíř), aby dal dohromady peníze na jeho osvobození. Hejl má vložit část svých peněz na osvobození tohoto „španělského vězně“ a výměnou mu má být vše vráceno mnohonásobně. Ve viktoriánské době se navíc ještě přidávala ruka krásné dívky, kterou švindlíř vydával za přítelovu dceru. Krásná dáma v této „hře“ slouží k poblouznění hejla, který tak ztrácí veškerou opatrnost.

Švindlíř naléhá na udržení tajnosti (vězni by hrozilo nebezpečí v případě prozrazení) a tvrdí, že si hejla vybral díky jeho dobré pověsti a poctivosti.

Poté, co hejl vydá peníze, objeví se tradičně komplikace (některý z úředníků požaduje úplatek, něco se zadrhlo po cestě, je potřeba vyšších poplatků) a musí platit znovu. Situace se komplikuje a komplikuje do té doby, dokud hejlovi nedojdou peníze nebo nepřestane platit. Pak se švindlíř (i krásná asistentka) ztratí v prachu a nikdo o nich už nikdy neuslyší.

V moderní podobě se „španělský vězeň“ úspěšně uplatňuje jako tzv. „nigerijský podfuk“ nebo v originální podobě, kde je ale potřeba získat peníze na kauci pro jakéhosi boháče zadrženého v Thajsku (za sexuální delikty).

Ilustrace zamrzlé Temže uprostřed Londýna během zimy. Říční parník si spěšně razí cestu mezi krami, aby včas dorazil na místo. Kotel je podle množství dýmu silně natlakovaný a skřetí nebo irští topiči u kotlů přikládají o život. Doprava takovým říčním parníkem byla na delší vzdálenosti (z East Endu do parlamentu) rychlejší než drožka, která se musela proplétat ucpanými koridory a hledat cestu spletí uliček.

Kdo je na palubě a librami přesvědčuje kapitána, aby ještě přidal? Soukromý detektiv, doufající lapit prchajícího vraha předtím než nasedne na večerní vlak z Londýna? Tajný agent, snažící se zabránit vraždě důležitého ministerského úředníka carskými špiony? Policista, jenž chce zabránit výbuchu pekelného stroje, který nastražili anarchisté? Lord spěchající požádat svou milou o ruku? Zasněžený Londýn je plný dobrodružství… 😉

Herecké společnosti byly jedním z mála prostředí viktoriánské doby, kde neplatilo ostré třídní dělení společnosti a kde se uplatňovaly ženy (a často i elfky) ze všech vrstev společnosti. Pro ženu to bylo jedno z mála míst, kde mohla dostávat za stejnou práci rovný (nebo často i vyšší) plat jako muži. Herečky, které se uplatnily, a hrály ve West Endu (divadelní okrsek, tehdejší Broadway světa), měly často až astronomické honoráře, které jim umožnily žít život v luxusu, obklopený obdivovateli.

Na druhou stranu, viktoriánská společnost se stavěla velmi podezíravě a odmítavě k ženám, jejichž živobytí záviselo na předvádění svého těla. Veřejná povaha jejich profese; rozporuplná povaha společností, kde pracovaly; odvážné kostýmy, které nosily (a které často odhalovaly mnohem více z ženské anatomie, než bylo mimo divadlo vůbec možné); stejně jako často pochybné herecké role, které hrály – to vše vedlo k tomu, že ve viktoriánské společnosti se na hraní pohlíželo jako na morálně velmi pochybnou profesi. Herečky byly na společenském žebříčku na stejné úrovni jako prostitutky (a nijak k jejich obrazu nepřispívalo, že mnohé se tak mimo prkna i živily). Ještě o stupínek níže stály tanečnice, které (podle názoru viktoriánské společnosti) předváděly vlastní těla na veřejnosti (na rozdíl od prostitutek, které tak činily v soukromí).

Jezevec byl asi jeden z nejznámějších a nejvíce „hraných“ a úspěšných podfuků (ang. con) v 19. století (občas se dokonce hraje ještě dnes).

Spočíval v tom, že muž (často zámožný a obvykle i pod vlivem alkoholu) byl osloven mladou a přitažlivou prostitutkou a souhlasil s tím, že půjde do jejího pokoje. Zde, zrovna když začíná dohadování a podrobnostech, dveře se rozrazí a vstoupá „rozzuřený manžel“ oné dámy. Ten vyhrožuje násilím, žalobou, ale hlavně pak veřejným odhalením. Nakonec „manžel“ přistoupí na to, že bude mlčet, pokud mu bude vyplacena velká suma peněz. Hejl zaplatí a rychle zmizí, přičemž samozřejmě nic neohlásí, aby neohrozil svou pověst.

Jezevce vylepšila jistá Kate Phillipsová, newyorská podvodnice, který si do svého pokoje vzala jednoho večera obchodníka s čajem a kávou ze St. Louis. Do místnosti vrazil policista a přistihl je in flagranti. Obchodníka zatkl za cizoložství, odvedl jej k soudu a tam mu soudce vyměřil pokutu 15 000 dolarů (na tu dobu astronomická suma). Muž zaplatil na místě a zmizel. Všechno toho večera (včetně soudu a soudce) bylo přirozeně falešné a nahrané.

Nejvyšší formou „Jezevce“ je pak variace známá jako „Murphy“. Ta je pojmenovaná po jakémsi podvodníkovi stejného jména. Ten hejlovi popsal vnady a přednosti nádherné prostitutky a přesvědčil jej, že nejlepší bude dát peníze jemu a on vše zařídí – tím pádem se vyhne hrozbě být přistižen při placení prostitutce a vše bude v pořádku. Murphy pak hejla odeslal do pokoje, kde na něj ona dáma měla čekat… a než muž zjistil, že pokoj daného čísla neexistuje, byl už podvodník dávno v prachu. Zmíněný Murphy tak přinesl revoluci na poli prostituce, když k ní již nadále nepotřeboval prostitutky.

Ve viktoriánské Anglii nepřicházelo v úvahu, aby někdo navštívil cizí osobu v jejím domě bez předchozího pozvání nebo ohlášení. To probíhalo tak, že gentleman navštívil (nebo častěji za sebe poslal svého sluhu či poslíčka) zmíněný dům a nechal zde navštívenku. Poté samozřejmě nebyl pozván ihned, pokud nešlo o skutečně velmi výjimečný případ. Běžně zamířil gentleman domů a na jeho adresu mu byla doručena navštívenka osoby, jíž chtěl navštívit. To bylo signálem, že návštěva v jejím domě jí není proti mysli (poslíček mohl také přímo vyřídit datum a čas, kdy jej přijme). Pokud ale žádná navštívenka nepřišla nebo přišla v obálce, odesílatel od osobní návštěvy odrazoval. Tento zvyk zasílání navštívenek byl oblíbený mezi britskou aristokracií, stejně jako francouzskou a americkou smetánkou.

Ohledně navštívenek existovalo mnoho různých zvláštností, které vypovídaly o záměrech návštěvy i dalších věcech. Pokud navštívenku doručil gentleman osobně, ohnul horní pravý roh. Pokud chtěl návštěvník blahopřát, ohnul levý horní roh, kondolenci pak značil ohnutý levý spodní roh. Pokud jste se chystali na delší dobu pryč a chtěli jste se rozloučit, ohnuli jste pravý spodní roh. Ženatí muži mívali navštívenky střední velikosti, svobodní malé. Mužské navštívenky byly vždy menší než ženské.

Běžně se v devatenáctém století užívaly zubní náhrady ze slonoviny (mroží nebo sloní). Ty ale nevypadaly jako pravé zuby, rychle degradovaly a ztrácely barvu. Proto se během 19. století pro zámožnější občany vymyslela zubní protéza, kde byly do slonoviny vsazeny skutečné lidské zuby. Ty vypadaly samozřejmě velmi přirozeně, ale problém byl se sterilizací, protože se používala jen horká voda (která nezabila samozřejmě všechny bakterie a bacily).

Říkalo se jim “zuby od Waterloo”, protože se získávaly z padlých vojáků na bojištích, popravených zločinců a vrahů, stejně jako od chudáků, kteří neměli jinou možnost přivýdělku než prodat svůj chrup. Mnoho vykradačů hrobů si z prodeje zubů udělalo živnost. Přestože byly oblíbené především zpočátku devatenáctého století, byly populární i během šedesátých let, kdy se vozily zuby v barelech z Ameriky (kde na bojištích občanské války nebyla o těla nouze).

Oproti dnešní době byly viktoriánské interiéry (samozřejmě těch, kteří si to mohli dovolit) plné, ornamentální a bohaté, často dle našeho vnímání „přeplácané“. Strohé vybavení nebo prázdné zdi se braly za projev špatného vkusu. Proto byla většina zdí doslova pokryta obrazy, dekorativními předměty, čínským porcelánem, orientálními koberci a dalšími předměty zájmu majitele bytu.
Interiér byl organizován dle přísného řádu, který určoval význam pokojů a jejich odpovídající výbavu. Nejdůležitější místností v domě byl salon, který musel být nejbohatěji vyzdoben, protože se zde přijímaly návštěvy. Druhý nejvýznamnější prostor byla jídelna (umístěná často ve sklepě), kde se společně jedlo a kam se zvali známí na večeři.

Typická zeď se skládala ze tří částí – ozdobný vystouplý sokl ze dřeva u země, zeď sama a ozdobná vystouplá římsa u stropu. Volný prostor zdi pak byl řešen dle významu místnosti. Vstupní prostory a chodby byly často jen vymalovány šedou barvou, aby nesoupeřily s významem ostatních místností. V ostatních místnostech byly nejčastější tapety s primárními barvami (červená, modrá, žlutá) v pozadí a přes ně potom malované florální motivy krémovou nebo podobně neutrální barvou. Oblíbená byla také linkrusta (patent vynálezce linolea), která byla v podstatě plastickou tapetou. Občas se používaly i dřevěné panely, ale nebyly tak časté. Výrazná tapeta je skutečně pro viktoriánský interiér nejtypičtější.

Nábytek určený k zařízení místností byl bohatý, složitě řezaný a tvarovaný dle všemožných historických stylů, oblíbených v té době – nábytek neogotický, alžbětinský, rokokový, neoklasicistní, orientální a další.

Ženy ošetřovaly zraněné vojáky za bojišti odnepaměti – ale vždy šlo o „dobrovolnou“a neorganizovanou pomoc. Pomocníci lékařů byli vždy muži, stejně tak jako ženy nesměly (za žádných okolností) na bojiště.
První organizované zapojení žen jako válečných ošetřovatelek přišlo během krymské války (1853-86). Roku 1854 vyrazila s pověřením britské vlády Florance Nightingalová (známá jako „Dáma s lucernou“) s 38 dobrovolnými sestrami ošetřovat britské zraněné z krymské války. Byly umístěny v Istanbulu, kam byli evakuováni zranění z britské základny u Balaklavy. Díky její neúnavné péči, žádostem u vlády a novým opatřením (týkajících se především hygieny), podařilo se jejímu týmu snížit úmrtnost zraněných ze 42% na pouhá 2%. Díky těmto úžasným výsledkům pak později (v roce 1860) mohla otevřít první školu pro sestry na světě při nemocnici sv. Tomáše v Londýně. Brzy ji pak následovaly další.
V krymské válce se účastnila další slavná sestra, která později upadla v trestuhodné zapomnění – tou byla jamajská ošetřovatelka Mary Seacolová, která aplikovala především lidovou léčbu, kterou se naučila u své matky. Požádala, aby směla jet do Krymské války ošetřovat zraněné, ale bylo jí to odmítnuto. Proto shromáždila potřebné prostředky a sama podnikla cestu dlouhou 6500 km. Pracovala přímo na Krymu, kdy na bojištích ošetřovala (často pod palbou) vojáky obou stran.

Během americké občanské války (1860-65) už sloužily jako zdravotní sestry na obou stranách již tisíce žen a dívek. Zpočátku šlo stejně jako předtím o neorganizovanou pomoc, kdy se ženy prostě hlásily dobrovolně k práci v nemocnicích za liniemi, ale po bitvě u Bull Runu se především Clara Bartonová (pozdější zakladatelka amerického Červeného kříže) a Dorothea Dixová zasadily o vytvoření sesterského sboru organizovaného vládou, který měl pomáhat s péčí o zraněné vojáky. Sestry tak byly později kromě nemocnic v týlu přidělované přímo k polním plukům, kde pomáhaly ošetřovat zraněné na bitevním poli a běhaly s nosiči zraněných (nezřídka v nebezpečí života a pod palbou). Clara Burtonová (sloužící na straně Unie) kupříkladu v jednom případě ošetřovala zraněného přímo na bojišti, přiletěla kule, roztrhla jí rukáv a onoho muže zabila. Sally Lousie Tomkinsová, známá jako „Anděl Konfederace“, která jako jediná žena získala hodnost kapitána konfederační armády, měla ve své nemocnic na 1333 přijatých zraněných pouze 73 úmrtí (čímž dosáhla nejnižší úmrtnosti ve všech nemocnicích během občanské války).

Věděli jste, že architekt, který navrhl známý Big Ben (správněji Hodinovou věž parlamentu, dnes Věž Alžběty II. a ve viktoriánské době známá jako Svatoštěpánská věž), po dokončení práce zešílel? První zvon vytažený na věž praskl při prvním úderu kladívka a druhý po dvou měsících (byl spraven záplatou a dodnes zní, díky prasklině má velmi charakteristický zvuk)… jednomu se až chce ptát – jaké prokletí je s věží svázáno? Nebo se snad něco nachází … pod ní? Něco, co nechtělo být vyrušeno, ukryté ve změti londýnských katakomb, hrobek a zasypaných uliček, na nichž je město vystavěno?

Jak vypadal dopis ve viktoriánské Anglii? Obálky byly patentovány až roku 1845, do té doby (a ještě dlouho poté, především pak pro dopisy nesené poslíčkem) se dopisy vytvářely podle následujícího klíče:

1) Napsat dopis na list papíru.
2) Poskládat papír tak, aby text dopisu byl uvnitř (na výšku pomyslně rozdělit papír na třetiny a horní a spodní třetinu složit dolů (a nahoru); pak zahnout levý a pravý konec tak, aby do sebe zapadly – viz obrázek).
3) Zasunout konce do sebe a zapečetit pečetním voskem.
4) Na vnější stranu napsat adresu.

Nyní je dopis připraven k odeslání z místního poštovního úřadu nebo k vyzvednutí pošťákem. Pokud budete vytvářet rekvizity k vaší hře, určitě jí dodá na autenticitě, pokud dopisy a zprávy uděláte tímto způsobem.