Category Archives: Střípky

Víte, kdy a jak smeknout klobouk ve viktoriánské době? Pokud ne, pak se podívejte níže!

Existují dva základní způsoby sejmutí klobouku, kterými mohl gentleman prokázat úctu:

– lehce klobouk nadzvedl asi o centimetr, dotkl se krempy nebo do ní cvrnknul prsty (bylo většinou vyhrazeno pro cizince); předtím než bylo toto gesto provedeno (pravou rukou), musel si gentleman vyndat z úst cigaretu, doutník, nebo dýmku
– sundání klobouku (vyhrazeno většinou pro přátele)

Oba vyjadřují respekt vůči druhé osobě a důstojnosti vůči sobě.

a) Venku sundává gentleman klobouk, pokud…
…je někomu představen, loučí se se ženou, starší osobou, nebo přítelem. Může to být při přivítání s někým, koho zná, především dámou (a to i na ulici).
…mluví s dámou, starším mužem nebo s úředníkem. Nemusí jej sundávat, pokud kupříkladu mluví s prostitutkou (není považována za dámu).
…někdo hraje nebo zpívá národní hymnu.
…je přítomen pohřbu něco pohřební průvod prochází kolem něj.
…mluví o ctnostné ženě nebo nějakém drahém zesnulém.

b) Venku se gentleman dotýká krempy klobouku, pokud…
…jde s přítelem a potká ženu, kterou zná pouze jeho přítel.
…mu dáma, která je mu cizí, poděkuje za nějakou pomoc či službu.
…se omluví dámě, která mu je cizí; kupříkladu, když do ní náhodou v davu strčí, či potřebuje projít kolem někoho v těsné blízkosti; či projde mezi dvěma lidmi, kteří vedou konverzaci – především, když jeden z nich je dáma.
…cizinec projeví dvornost vůči dámě, kterou doprovází – kupříkladu, když jí někdo zvedne kapesník, který upustila, otevře jí dveře nebo postoupí své místo.
…se ptá ženy nebo staršího muže na cestu.

a) V místnosti sundává gentleman klobouk v podstatě především doma, v kostele, restauraci nebo plesovém sále, kromě…
…veřejných budov nebo míst jako železniční stanice nebo poštovní úřad.
…hlavní místnosti nálevny nebo obchodu.
…případu, kdy sedí v obědové části v jídelně nebo kavárně.
…vstupních hal a chodeb kancelářských budov nebo hotelů.
…ve výtazích veřejných budov, pokud není přítomna dáma.
…případu, kdy nese balíček nebo tašky a obě ruce potřebuje k jiným činnostem.

Pokud je gentleman na pochybách, tak sundává klobouk vždy v místnosti, hned, kdy je to praktické.

Je považováno za známku pohrdání nebo neúcty, pokud si nechá gentleman klobouk nasazen v případě, že by bylo slušné jej sejmout.

Teprve nedávno se dostaly do Londýna zprávy o bitvě u Cenn Muracha, po dlouhé době vratkého příměří velkém střetu elfích pánů. Podle všeho stálo za rozdmýcháním války stádo krav, které skřítci Cronana mac Maela odehnali z pozemků patřících Murchadovi Lučištníkovi. Ten poté, co mu bylo odepřeno jejich navrácení, sebral armádu a vyrazil k sídelnímu městu macmaelovců, k Cenn Muracha. Zde jej očekávalo vojsko obránce. Bitvu nejlépe popíše zápis z deníku pana Williama T. Harrowa, který ji sledoval z hradeb Cenn Murachu.

„…na straně obránců zůstal kníže Cronan mac Mael s tisícovkou skřítků na hradbách, aby mohli bránit město, pokud by bylo vše ztraceno. Do pole ale vyšlo vojsko, které se utkalo s útočníky v bitvě. Úplně vlevo stál syn knížete, pan Aen mac Mael s další tisícovkou murachských elfů, vedle něj Ronan fitzGerra se skřítky z Dubh Linn, černé bažiny, v počtu tří tisíců. Uprostřed byla tisícovka elfích rytířů v těžké zbroji z Údolí řeřavých uhlíků pod prapory Sibrica Slepého a úplně vpravo, chráněni z boku mokřady, další tisícovka – tentokrát fomoriani Mauhd, mezi kterými se tyčili obři.

Naproti nim rozložilo se vojsko Murchada Lučištníka. Proti levému křídlu mac maelských postavila se tisícovka cizích žoldnéřů z různých lén a oddíl fomorianů z Ostrovů. Vedle nich stáli kildarští horalé v počtu patnáct set, jejich kouzelné prapory nad nimi vlály. Středu velel sám Murchad s dvěma tisícovkami ze Spálených vrchů a rytíři své osobní stráže, které rozmístil mezi skřítky, aby posílil jejich odvahu. U mokřad stáli proti strašlivým fomorianům válečníci z Murchadova vlastního domu – čtrnáct set celkem – a mnozí z nich byli jeho vzdálení příbuzní nebo rodní. Pochodovali za zástavou knížecího syna Carnwulfa.

Útok zahájili s mohutným křikem macmaelovci a vrhli střed i pravé křídlo zpět. Vlevo ale jejich útok selhal, protože přes početní převahu, nemohli se zde skřítci uplatnit proti těžce okovaným žoldnéřům a zuřivosti fomorianů. Přes počáteční úspěch, zastavil se útok i vpravo, neboť fomorianská síla se zde vyčerpala a přes strašné ztráty, drželi obránci z Lučištníkova vlastního domu své pozice. Viděl jsem, jak jednoho z obrů srazilo kopí přesně vržené do oka – a pod jeho tělem zahynuli mnozí. Mladý Caernwulf srazil na zem velitele fomorianů, který díky zbroji nebyl zabit, ale couvl zpět a s ním se zmateně stahovali i jeho muži.

K polednímu zjistili macmaelovští elfové, že sice pomalu tlačí zpět střed nepřítele, ale nepřítele mají v křídlech a hrozí jim odříznutí od města. V této chvíli musel jeden z oddílů murachských elfů couvnout, aby znovu zformoval své řady k dalšímu útoku – ale to málo stačilo k vyvolání paniky. Skřítci zahlédli jednu z korouhví ustupovat a jejich zeď štítů se prolomila. Všichni se snažili zachránit holý život a dostat se zpět do města.

Při pronásledování padl Murchad Lučištník, pobodán mnoha kopími, protože se v zápalu boje dostal příliš daleko před vlastní rytíře. Nepřátelé se otočili a zavraždili jej tam, než přišel Murchadův syn, mladý Carnwulf. Ten je rozehnal, zvedl otcovu korouhev a vedl skřítky dál v pronásledování. Jen málo ze Sídhe před hradbami se dostalo zpět do města, než zavřeli brány.

Cenn Muracha je nyní obležena a očekávám, že se vzdá každým dnem, neboť Cronan mac Mael nemá dosti mužů k jejímu uhájení…“

Jeden z nejznámějších anglických iluzionistů, který představoval anglickou obdobu francouzského iluzionisty Houdina. Jak byl Houdine vedoucí postavou tohoto nového „technicistního“ pojetí magie ve Francii, byl Maskelyne vůdčí postavou anglického hnutí. Kupříkladu trik „levitace“, který je mylně připisován právě Houdinovi, vytvořil Maskelyne. Byl také vynálezcem – od techniky strojů na jevišti nebylo tak daleko k mechanickým zařízením mimo něj. Vytvořil kupříkladu zámek na veřejné toalety, který šel otevřít teprve po vhození jedné penny. Stal se tak tvůrcem veřejných záchodků za poplatek.

S Williamem Mortonem založil iluzionistickou show, kde předváděl iluze a technické triky, které se staly základem moderního iluzionismu. Většina jeho vystoupení se odehrávala v Egyptian Hall v Piccadily (vstupné na představení bylo jeden šilink).

Maskelyne byl ale především tím, co sám nazýval „paranormálním vyšetřovatelem“. Ve volném čase se věnoval odhalování podvodníků, kteří dělali špatné jméno iluzionistickému cechu, a vyšetřoval neobjasnitelné záhady. Původně zastánce myšlenky, že celá magie je humbuk, byl nucen díky svému vyšetřování přiznat, že jsou věci, které člověk nedokáže pochopit. Stal se respektovaným odborníkem na duchy a paranormální události, kdy dokázal odhalit příčiny podivných zjevení a zastavit je. Odhalil, že většina duchů, kteří jsou připoutaní k našemu světu a zjevují se živým, je zde držena nějakou nevyřešenou záležitostí nebo silnou emocí – křivdou, smutkem, bolestí. Často se staly obětí bezpráví, vraždy nebo nějakých podobných činů a teprve tím, že bude jejich křivda objasněna, bude zlomeno pouto, které je stále drží ve světě živých.

Postupně se Maskelyne stal tím, na koho se potřebujete obrátit, pokud ve vaší usedlosti straší, a vybudoval si na tom solidní vedlejší příjem (vedle vystupování se svou iluzionistickou show). Nicméně, nebylo to bez rizika. Jeho vlasy předčasně zbělely z hrůz, které zažil mezi tvory zásvětí.

Přestože rozvoj fotografie postupoval v devatenáctém století velmi rychle, doba expozice byla stále dlouhá několik minut, po které museli lidé stát ve strnulé póze (bez úsměvu, protože obličejové svaly jsou nejnáchylnější na namožení). Byl ale zásadní problém přesvědčit ke strnulému stání děti, které nechápaly, proč musí stát na místě. Byl vyvinut trik, který spočíval v ukrytí jejich matky pod koberec či za záclonu, přičemž matka dítě uklidňovala… nicméně že ne vždy se to podařilo úplně dobře, dokládá dvojice přiložených fotografií… 😀

V 19. století se postupně šerm změnil z praktické přípravy na souboje a duely na pouhý sport, kterému se věnují gentlemani, ale čím dál častěji také ženy (jako dvojice dívek na fotografii). Díky tomu, že přestal být přípravou na smrtelný zápas, objevily se ochranné obleky a přilby, které dovolovaly vést boj bezpečně, stejně jako nová pravidla, kdy za zásah se považují i doteky čepelí a nejen ty údery, které by byly protivníka vážně zranily či zabily.

Historie šermu zahrnuje i zapomenutou římskou školu (jejíž legionáři vyvinuli vlastní šermířské techniky) a středověké „manuály jak šermovat“, ale za první opravdové šermířské příručky se považují španělské knihy ze 16. století. Šerm jako „umění“ si s sebou vzali kastilští šlechtici do všech oblastí, kde působili. Především pak do renesanční Itálie, o kterou se svářili v té době s Francií. Právě zde vznikla „italská škola“, která položila základ modernímu šermu. Na ni navázala „francouzská šermířská škola“, která stojí téměř výhradně na bodání a v důsledku toho se začaly používat meče tomu uzpůsobené (především rapíry). Francouzská škola se rozšířila do celého tehdejšího světa a šerm velmi zpopularizovala.

V devatenáctém století osobní souboje upadaly na popularitě a ve velkém měřítku se objevovaly pouze na univerzitách a v armádě. Postupně tak došlo k přeměně válečné přípravy na sport, který se objevil již na první moderní olympiádě v létě 1896. Pro dámské postavy to nicméně znamená, že nikdo nemůže namítat, pokud jako jednu z dovedností budou mít „šerm“. Je to historicky přesné, protože jako sport byl šerm mezi vznešenějšími (či bohatšími) dámami podobně populární jako tenis.

Irská herečka, která nejvíce proslula romantickou aférou s následníkem trůnu, princem Edwardem. Poté, co princ na nátlak rodiny vztah ukončil, stáhla se do ústraní. Poté zmizela úplně. Málokdo ví, za jakých okolností. Podle všeho putovala z Dublinu do hrabství Kerry, aby navštívila přátele. Nikdy ale neodjela. Na cestě totiž potkala kočovnou skupinu skřetů, jejíž starý šaman v ní rozpoznal dívku, která má naplnit dávné skřetí proroctví. Skupina ji na místě vzala a odvedla do Férie, kde ji sněm skřetích klanů ze Zapáchajících mokřin a Osamělých hradů prohlásil královnou férijských skřetů věrných Tradici.

Vyfotografována je již jako skřetí královna, v podobě a oblečení, ve kterém se objevuje a vyjednává s ostatními pány. Její nenadálé objevení sjednotilo rozhádané skřetí klany z Vysočiny a změnilo rovnováhu sil. Sjednocení skřeti nyní představují nejsilnější mocnost v okolí a elfí pánové se začali chvatně šikovat, aby se společně ubránili. Děsí je příklad lorda Ceathwulfa z Dlouhého špičáku, který prohlásil o nové skřetí královně, že je „coura a běhna“… načež bylo jeho léno v podstatě za pochodu vydrancováno rozzuřenými skřety a požár jeho hořícího sídla byl vidět zdaleka.

Jaké jsou další plány chudé irské herečky, která se stala neznámo proč královnou férijských skřetů, zatím zůstává zahaleno tajemstvím.

Za římských časů se věřilo, že lidský jazyk není vhodný k oslovování bohů a démonů. Z textů kleteb a vázacích kouzel, které se nám dochovaly, je mnoho slov nepřeložitelných a jejich význam je neznámý. Jde o tzv. „voces mysticae“, slova, která nepatří k žádnému známému jazyku. Jsou to výrazy, které představují pojmy z jazyka, kterým by démoni mohli rozumět. Jsou to vyvolávání a tajná jména různých božstev.

Příkladem může být častá trojice na počátku – v římských dobách se dá mluvit o obdobě vyvolávací formule jakou dnes představuje „abrakadabra“… což byla dříve gnostická ochranná formule, dnes přežívá pouze jako zvulgarizovaná forma „kouzlení“, kterému věří jen děti. Tato trojice jmen je etruského původu, ale dnes jsou již neznámé povahy a podoby bytostí z etruského dávnověku, kterým patřily.

Vyvolávání těchto slov sloužilo k vázání síly při tvorbě vázacích kouzel, nebo „prokletých tabulek“, jak se jim občas říkalo (latinsky se nazývají „defixio“, řecky pak „katadesmos“). Jde o kouzelná slova napsaná na tenkých listech z olova, často smotané či srolované (případně přibité hřebíky). Tyto tabulky se většinou umisťovaly do podzemí – byly buď pohřbené v hrobech či hrobkách (pokud měl být mrtvý cílem prokletí či přimlouvatelem za úspěch kouzla), vrženy do studní či bezedných roklí, zazděny v podzemních komplexech nebo přibity hřebíky na zdech chrámů. Doprovázely je často kusy oblečení cíle nebo vlasy (především při kouzlech lásky šlo často o vlasy, ukryté uvnitř stočeného olověného listu). Občas k nim byly přiložené malé figurky představující oběť kouzla (probité skrz naskrz hřeby, šlo-li o prokletí).

Tyto kouzla oslovovaly pekelné nebo zásvětní bytosti jako Hádés, Cháron nebo Persfoné. Římské náboženství totiž bylo založeno na vědomí existence bohů, ale snaha zjistit svůj osud (věštby) nebo jej ovlivnit, byly považovány za svatokrádežné. Čarodějníci (nazýváni dle perských kněží „magi“) byli často pronásledováni a lidé je navštěvovali jen v noci.

Dveře nálevny se otevřely, když dovnitř vešel vysoký muž v obnošeném obleku. Rozhlédl se a zamířil ke stolu, kde seděl Jerry Lonesdale, zdejší překupník. Kapsa příchozího byla tvarována tak, že se zdálo, že v ní má krabičku na šperky.

Gunnar Svigridsson si povzdechl a šťouchl do svého bratra:

„Odcházíme.“
„Ale vždyť jsme ještě nemluvili s Lonesdalem! Co budeme dělat s tou hromadou kradených drahokamů, co mám v kapse?“
„Odcházíme hned.“

Oba na jeden lok vypili pintu ležáku a brzy vyšli do chladného venkovního vzduchu. Mladší
z trpasličích bratrů se tázavě podíval:

„Co to mělo znamenat?“
„Lonesdale nám od těch drahokamů nepomůže. Ten dost dobře nepomůže ani sám sobě.“
„Jak to myslíš?“
„Toho chlapa co za ním šel se šperky znám.“
„Odkud?“
„Zatýkal mě před rokem.“

Oba bratři zamířili pryč, když se ze všech stran ozvaly policejní řehračky a muži v modrých uniformách vtrhli do nálevny…

Dva rváči hodili staršího muže na zem k oběma svázaným dívkám. Nic si nevšímaly jejich spílání a zamířili ven. Klíč se otočil v zámku, když za sebou zabouchli dveře. Starší muž se s námahou rozhlédl a lehce se usmál rozbitými ústy, když zjistil, že dívky, které hledá, jsou zde. Na jejich naléhavé otázky ohledně své totožnosti jim řekl, že byl lapen při pokusu o jejich záchranu. Nad bědováním, že byl lapen, pouze mávl rukou. Tedy byl by mávl, kdyby neměl zápěstí surově spoutány.

„Víte dámy, slyšely jste někdy o švindlířích? To jsou lidé, kteří z boháčů a důvěřivých vylákají cennosti tak, že okradený jim je dá sám, rád a o své vůli. Nějakou dobu jsem mezi švindlíři žil, a pokud budete chtít, pak vám prozradím tajemství jejich úspěchu.

Je jím sebedůvěra okrádaného. Myslí si, že je lepší než jeho protivníci a švindlíři hrají přesně na tuto strunu. Dělají celou dobu to, co se od nich očekává, okrádanému vše vychází a vítězí… očekává snad Král krys, že se pokusí někdo jeho vězeňkyně osvobodit? Pak mu vyhovíme… Očekává, že jeho muži odvážlivce snadno lapí? Pak se tak i stane… Vítězí ale jen do té poslední chvilky, kdy si uvědomí, že kráčel po cestě, kterou připravili jiní, a jeho zdánlivá vítězství byly tahy jeho vlastních figur na šachovnici, jež uvolnily cestu protihráči k sražení figury krále.“

Zvedl ruku, která rozhodně nebyla spoutána, a ulízl si vlasy. Ty se na chvíli nezdály šedivé, ale černé jako půlnoc a v úsměvu se mu vyrovnaly vrásky, jakoby tam nikdy nebyly. Tvář, která se na dívky dívala, patřila potměšilému elfímu mladíkovi, který na ně mrkl, opět dal ruce za záda… a opět jako spoutaný gentleman oslovil dámy:

„Něco mi říká, že naše stráže již informovaly svého pána o zajetí záchranné výpravy. Nyní tak, jak se na správné vězně sluší, vyčkáme příchodu našeho únosce, což, dámy?“

Velká města, která se rozrostla geometrickou řadou díky průmyslové revoluci, se stala podhoubím pro vznik násilných gangů mladistvých, jaké se do té doby ještě neobjevily. Začaly vznikat v přelidněných slumech a předměstích, kde se život mnoho necenil, mnoho lidí umíralo, ještě než dosáhlo plnoletosti a o staré a nemocné se nikdo nezajímal. Děti vyrůstaly na ulicích, protože oba rodiče museli tvrdě pracovat, aby rodinu uživili.

Mnoho náctiletých se tak postupně začalo sdružovat v teritoriálních skupinách, které se postupně přeměnily v gangy, které si násilím tvrdě strážily své oblasti působnosti. Členům takových gangů se říkalo „Scuttlers“ nebo „ Sloggers“ a dali se na první pohled snadno poznat. Byl to totiž způsob života, jednotlivé gangy měly své „uniformy“, vlastní slangy a pravidla, pochopitelná jen těm, kteří jimi žili. Nosili obvykle účes, kterému se říkalo „opičí ofina“, kdy měli vlasy velmi pečlivě ostříhány na bocích hlavy a vzadu, ale vepředu delší (přičemž vlasy byly delší vlevo než vpravo). Nejdůležitější pro ně byl šátek, který nosili na krku a podle jehož vzoru a barev se dala identifikovat příslušnost k jednotlivým gangům. Jejich dívky se daly rozpoznat stejně snadno. Mohlo je prozradit opulentní vystavování šperků a perel, účesy podobné chlapcům, ale delší, kdy jim vlasy zakrývaly čela a padaly vepředu přes oči, stejně jako barevné šátky uvázané kolem krku, stejně jako u jejich chlapců.

Tyto gangy nebyly zpočátku jednoznačně zaměřeny kriminálně, spíše šlo o určitou potřebu někam patřit. Členové gangů sahali snadno k násilí, jako prostředku jak se ve své skupině osvědčit a docházelo denně k pouličním bitvám mezi jednotlivými gangy, které za sebou nechávaly i těžce zraněné a mrtvé. Každý „slogger”, který byl zatčen policií, mohl očekávat tresty kolem patnácti let káznice (kupříkladu během Války o Rochdale Road v letech 1870-71 bylo zatčeno na pět set gangsterů, z nichž většina byla ve věku kolem 12-13 let), ale to je od členství v gangu nijak neodrazovalo. Gangy vymizely až s přelomem století, kdy se státní správa začala o oblasti slumů zajímat, a občanské spolky začaly zakládat kluby pro náctileté.

Slavné gangy vznikaly kromě Londýna i v ostatních velkých městech své doby. V Birminghamu kupříkladu existovaly vedle sebe Cheapside Slogging gang, Gun Quarter, Garrisons Lane, Ten Arches, Bishop Ryders, The Whitehouse Street gang, Digbeth Gang a především nechvalně proslulí The Peaky Blinders.