Category Archives: Střípky

Kresba londýnské uličky, která zachytila i krámek pana M. A. Ormese, obchodníka uhlím. Pan Ormes je zednář třetího stupně a respektovaný postarší gentleman s rostoucím bříškem. Mezi sousedy je respektovaný a málokdy přijde jeho jméno na přetřes, protože se úzkostlivě vyhýbá jakýmkoli skandálům. Má k tomu více důvodů než jen svou pověst.

Málokdo ví, že nenápadný pan Ormes je členem klubu Diogenés a jeho krámek je místo, kde si agenti Jejího Veličenstva předávají zprávy a kde hledají úkryt, když je jejich krytí prozrazeno. Majitel obchodu je členem sekce 3, tedy „středovýchodní Evropa“. Nakupují u něj uhlí podomci z rakouské a německé ambasády a občas mu v prázdné putně na uhlí připutuje i nějaký zajímavý dokument ze stolu, který tam „náhodou“ spadl. Pan Ormes je také jedním ze tří osob v britské rozvědce, který zná totožnost agenta „Magnólie“, jenž má přístup k přísně tajným německým tajemstvím. Jen jeho existence je přísně střeženým tajemstvím a spekuluje se, že může jít snad o někoho z pruského královského rodu.

Nenápadný krámek pana Ormese ale nic z toho neprozradí a sousedé tak znají pouze trochu nudného tloustnoucího obchodníka s růžolící anglickou manželkou.

Fotografie Sharinghamu, přímořského letoviska v hrabství Norfolk. Ve viktoriánské době to bylo poměrně oblíbené letovisko pro rodiny a prázdninové výletníky. Ne tak známé a oblíbené jako Brighton a další městečka na jihu Anglie, ale i tak synonymum dovolené trávené u moře. Obyvatelé městečka samotného se kromě turismu živí hlavně rybolovem. Díky rozvoji železnice dodávají Sharinghamští každý den čerstvé kraby na londýnské rybí trhy.

Na fotografii jsou guvernantky, které dohlížejí na děti bohatých návštěvníků, ubytovaní v hotelech a boarding houses. Pokud byste hledali mága, který potřebuje trochu klidu na studium nebo dobrodruha, který se potřebuje ztratit z očí, tak ospalá díra jako Sharingham mimo sezónu je ideální tip, kde začít hledat.

Na fotografii je Jeremy Moore, veterán napoleonských válek, s manželkou. Bydlí v malém špinavém domku v East Endu a užívá si svoji penzi po odsloužení vojenských let. Nemá nedostatek a líbí se mu jeho jednoduchý a prostý život bez vzrušení. Bohužel, ač na to nevypadá, Jeremy je zřejmě nejmocnější mág v celém Londýně. Mágové proto za ním čas od času přicházejí, aby se poradili či jej požádali o pomoc. Jeremy se většinou snaží tvářit, že není doma a své soukromí si chrání složitými iluzemi. Jeho dvorek také stráží chrliči, kteří ho mají v oblibě, protože je krmí. Málokdo proklouzne jeho ochrannými opatřeními a ještě méně mágům nebo elfům se podaří Jeremyho přesvědčit, aby jim naslouchal.

Tento bývalý voják touží jen strávit zbytek života po boku své lásky z dětství, magii by nejraději pověsil na hřebík. Kouzla ale proudí jeho krví a prostupují jej tak, že jeho astrální obraz nelze rozeznat od surové kouzelné materie. Ví o všem, co se v Anglii děje a občas do dění zasáhne, pokud je země ve vážném ohrožení… vždy ale jedná ze zákulisí, aby se zástup prosebníků u jeho dveří nezvětšil.

http://1.bp.blogspot.com/_bOmMbyE0UnI/TROiFQzNwtI/AAAAAAAAAaA/h5ylqpJ9YVQ/s1600/res%2B1860_Anonyme_Un_v%2525C3%2525A9t%2525C3%2525A9ran_et_sa_femme_Ambrotype.jpg” alt=”Jeremy Moore s chotí” />

Na cestách kolem Londýna začali projíždět podivní tvorové. Elfí rytíři na skvostných ořích, jejichž rolničky zvoní překrásnou melodií, skřeti v livreji na ohyzdných herkách, skřítci pěšmo, fomoriani a další. Nikde se nezastaví, jen projedou s velkým spěchem a zdá se, že mají dost naspěch. Kolem Londýna se občas takoví návštěvníci z Férie v anglických krajích ještě objevují, ale většinou jen za svitu měsíce… a nikdy v tomto počtu. Mezi Sídhe v Londýně narůstá nervozita a mnozí z nich raději zmizeli z města.

Podle všeho za nárůstem napětí stojí zmizení princezny Ælfhild (na ilustraci je její podobizna v oblíbeném oblečení a se psem Leofwinem), která se ztratila v našem světě. Její otec, Pán na Bouřné věži, se obává, že byla unesena jeho nepřáteli a slíbil krvavou pomstu komukoli, kdo by jí zkřivil vlas na hlavě. Spojenci Pána Bouřné věže nabídli pomoc s jejím hledáním, jeho nepřátelé ale už vyslali lovce, aby ji zajali. Situace hrozí, že se změní v otevřenou válku mezi elfími pány… a nikdo stále netuší, kde se princezna nachází.

Vzhled dámy v devatenáctém století byl velmi důležitý. Za ideální barvu vlasů byla považována blond, dámské časopisy vyhlašovaly, že pouze dámy s blond vlasy jsou ty pravé krásky. Na opačné části spektra pak byly vlasy zrzavé. Říct o nějaké dívce, že „je zrzavá“ se rovnalo tomu ji označit za „děvku“. Krátké vlasy u dámy byly skandální a šokující, pánové s vlasy dlouhými pak byli „excentričtí“.

Dámy se také líčily a upravovaly svůj vzhled, ale jen potají – něco takového se považovalo za přiznání nedokonalosti a bylo to společensky trapné. Díky tomu, že bylo zároveň společensky nevhodné líbat ženu na veřejnosti na tváře nebo se jí dotýkat, dalo se to ale snadno zakrýt.

Dámy používaly pudr, aby jejich pleť vypadala bledší (znak krásy), nebo používaly barvy či dokonce louhy, které pokožku zbělely. Ke stejnému účelu se používal kupříkladu také arzen, který braly v malých dávkách. Řasy se pálily, aby vypadaly tmavší. Dívky také kapaly kolínskou na cukr (aby se dala spolknout) a požívaly ji nebo jedly rulík, aby měly světlejší oči a víc se tím blížily „ideálu krásy“.

Fotografie z Old Nichol, jednoho z notorických slumů v londýnském East Endu, proslaveného otřesnými hygienickými podmínkami, zápachem, chudobou, kriminalitou a prostitucí. Postava bývalého detektiva v komiksu „Z pekla“ k prostituci říká, že za libru si lze v East Endu koupit kohokoli… a není daleko od pravdy, chudoba zde byla opravdu strašlivá.

Každý třetí obyvatel Londýna v této době nepocházel z Londýna, v Old Nichol to ale neplatilo. Obyvatelé tu byli především rodilí Londýňané, druhá a třetí generace, mluvící v podstatě pouze Cockney. Pouze každý osmý zdejší obyvatel se tu nenarodil. Byla tu usazená velká komunita irských cikánů, známých jako „didicai“, několik rodin z Rumunska a potomků francouzských exulantů.

Ve slavné „mapě chudoby“ od Charlese Bootha byla tato část East Endu označena většinou černou barvou, která byla v legendě uvedena jako „nejnižší třída… občasní dělníci, pouliční prodavači, povaleči, kriminálníci a zlodějíčci“. Pro mnoho Londýňanů byla tato zoufalá adresa poslední zastávkou před chudobincem, což byl pro mnohé osud horší než smrt.

Archivní fotografie Williama Burlow-Morrise (muž v buřince), uznávaného mága a člena jedné z komisí Rady Jejího Veličenstva pro věci magie. Tento čaroděj se věnoval vyhledávání mladých talentů a dětí s magií v krvi, především mezi dětmi šlechticů (za což dostával slušné platby), ale také mezi dětmi v londýnských slumech. Pomohl tak podchytit několik velkých talentů, které by jinak buď nebyly nikdy objeveny (a zemřely by na ulici)… nebo v případě samovolného probuzení jejich moci, by mohly vypálit celou čtvrť.

Na této fotografii pózuje s několika dětmi, čtvrté z nich zleva (pod Burlow-Morrisem) je pak „Zrzavá Ruby“, dnes známá jako lady Ruby Smitshonová – jedna z nejlepších londýnských čarodějek současnosti. I na této fotografii má svůj typický, mírně „skřítkovský“ úsměv, který je pro ni charakteristický a který vede mnoho lidí k víře, že alespoň jeden z jejích rodičů nebo prarodičů byl některý ze Sídhe. Ruby vyrůstala na ulici jako sirotek, takže pravdu se zřejmě již nedozvíme. Jen málo z jejích klientů dnes tuší, že tato dáma (sňatkem s dnes již zesnulým lodrem Smitshonem získala kromě titulu i solidní jmění) vyrůstala v špinavých uličkách londýnského slumu.

William Burlow-Morris nedávno zmizel beze stopy. Mezi mágy se povídá, že „jeho děti“ se spojily ve snaze získat o něm jakékoli informace a kdokoli, komu by se to podařilo, čekala by jej velká odměna.

Oxford Arms, jeden z nejznámějších zájezdních hostinců v Londýně. Nacházela se v těsné blízkosti chrámu svatého Pavla (st. Pauls Cathedral) a přespávali zde především lidé, kteří přijeli na trhy na Newgate Market a do jeho okolí. Předtím, než se železnice stala běžnou, byl Oxford Arms jednou z nejčastějších destinací mimolondýnských kupců.

Měla samozřejmě jednu zvláštnost. V každém pokoji je dvojice zámků. Všichni nocležníci byli vyzváni, aby se na noc zamykali a nechodili až do svítání nikomu otevřít. Tvrdilo se, že po nocích někdo prochází celým hostincem, sténá, skřípe zuby a zkouší za kliky pokojů. Hostinský s podomky mnohokráte vpadli do místnosti, kam zašly kroky, ale byla vždy prázdná a tichá. Jednou za rok také v hostinci někdo zemře. Jeho tvář je vždy strhaná a plná strachu, jakoby zahlédl ducha.

Tvrdí se, že právě přízrak obchází Oxford Arms a vybírá si jednou za rok svou daň na živých.

Pohled z ulice:

Pohled ze dvora:

Pavlač:

Fotografie z roku 1868, podle všeho jediná existující, na které je zachycena Královna podzimních ohňů (podoba je totožná s trojicí obrazů z r. 1402, 1683 a 1712, jde tedy s velkou pravděpodobností o tuto elfí dámu). Není známo, za jakých okolností tento snímek vznikl, fotografka jej ani neoznačila jménem (ve své době nebyl publikován). Tato elfí kněžna byla proslavená svou krásou, stejně jako tím, že lásku a útěchu ve svém smutném manželství hledala nezřídka v náručí lidských milenců. Je tedy možné, že fotografie vznikla během jednoho z jejích záletů v našem světě, jehož hranice překonala na labutích křídlech.

Obavy z vykradačů hrobů byly takové, že se různé formy hlídání hřbitovů používaly odedávna.

Zhruba od patnáctého století se začaly používat takzvané „hřbitovní pušky“, které spočívaly v nástražném systému rozmístěném po setmění na hřbitově. Stačilo, aby zloděj motající se po hřbitově zakopnul o nástražný drát a puška spustila. Používaly se nejprve běžné pušky, od roku 1700 se pak zbraně vyráběly speciálně za tímto účelem. Hřbitovní pušky byly velmi populární v Anglii až do roku 1827, kdyby bylo jejich používání zakázáno zákonem.

Další technikou ochrany hrobu byly takzvaná „rakvové torpéda“, která se začala vyrábět po americké občanské válce. Tehdy se slovo „torpédo“ používalo ve významu „mina“ (rozlišovaly se torpéda zemní a námořní), „rakvové torpédo“ tak byla v podstatě pozemní mina, která se spustila, když vykradači hrobů rakev odkryli. Na obrázku níže je patentový list jednoho takového torpéda (v tomto případě jde spíše o brokovnici, která vypálí do obličeje zloděje ve chvíli, kdy se zvedne víko).

Používaly se ale i skutečné miny s prachovou náloží. Jeden z takových nástražných systémů kupříkladu zabil v roce 1881 pozdě v noci minimálně trojici vykradačů hrobů u městečka Gann v Knox County, Ohiu.

Tyto systémy se postupně přestaly užívat, když legislativa vyplnila díru v zákoně, která umožnila lékařským školám legálně získávat mrtvá těla pro pitvy (v USA šlo o rok 1883) a vykradačů hrobů tím rapidně ubylo. Každopádně… ne vždy se vyplatí otevírat staré hroby…

Skupina vykradačů hrobů při práci: