Author Archives: Ecthelion

Dnes jsme si prošli sekci „Vaše hry“ na RPG fóru a zjistili jsme, že už se tam nashromáždilo poměrně hodně zápisů her z Příběhů Impéria. Proto kdybyste si chtěli počíst nebo načerpat inspiraci, tak odkazy na ně najdete níže.

– Příběh ze Sedmihradska (Ecthelion)

– Londýnské uličky (fenikso; hrané ve Střepech snů)

– Hra s ohněm (Zob)

– Vánoční dobrodružství (Zob)

– Leprikónské zlato (Zob)

– Případ briliantového náhrdelníku (Ecthelion)

– Jeden z Príběhov (fingalen)

– Příběh Impéria, který zazněl na Gameconu

– Vánoční příběh (Ecthelion)

– Férie (Ecthelion)

– Několik dalších zápisů najdete i na Příbězích páry

V okolí vsi na Blatech se již našly tři zadávené a roztrhané ovce a mezi lidmi se začaly šířit zkazky o vlkodlakovi či démonovi ve vlčí kůži, který přišel Ďáblovou roklí. Lidé ho začali vídat za měsíčných nocí, jak prochází lesy nebo lukami a začali se křižovat a zavírat dveře na závoru. Starosta poslal do Nottinghamu pro pomoc od kurie, protože zdejší vikář s tím odmítl cokoli dělat.

Toho večera, kdy do vsi dorazil zvláštní vyslanec církve v černém, nalezli u potoka chlapce s roztříštěnou hlavou. Jeho krev zbarvila níže po proudu prané prádlo dívek do šarlatova. Velebníček okamžitě vyhlásil, že ves musí Bestii ulovit a vesničané se ozbrojili vidlemi a pochodněmi. Nato vyrazili k lesu, kde byl toho večera vlk spatřen a s knězem v čele běží v jeho stopách, aby jej ubili a zbavili obec hrozby.

Celá věc je ale jakási divná. Proč zdejší vikář odmítl zasáhnout proti vlkovi, který zatím zřejmě nijak zvlášť obci neublížil? Proč se vlk nebojí obcházet vesnici a co zde hledá? Nemůže to být nějaký pán Sídhe ve vlčí kůži, který střeží své lesy? Či skutečně vlkodlak, který ale sídlí ve vsi a přes den je jedním z vesničanů? A kterým? Je náhoda, že mrtvého chlapce nalezli v den, kdy přijel cizinec v černém, jenž tvrdí, že je členem kurie? Jaktože nebyl rozsápán? Může za jeho smrt snad někdo jiný? Příliš mnoho otázek je nasnadě, zatímco rozvášněný dav běží zlynčovat vlkodlaka…

Pohled na město Radcliffe na okraji Manchesteru. Zažilo mohutný rozvoj již během konce 18. století a stalo se z něj jedno z center spřádání bavlny. Bylo vlastně vystavěno kolem staré vesnice a pak velké továrny na její zpracování, která byla poháněna vodními mlýny na řece. Tu postavil v roce 1780 Robert Peel a vydělávala velké peníze díky tomu, že využívala práce dětí z chudobinců z Birmingamu a Londýna. Těm nemusel Peel platit a přespávaly v horních patrech budovy, dokud nebyly plnoleté (21 let). Na noc se zamykaly. Pracovní doby byla obvykle deset nebo jedenáct hodin a Peel potřeboval jen polovinu postelí, než bylo dětí. Děti z ranní směny totiž spaly v postelích noční směny, která byla v práci. Sám majitel musel přiznat, že pracovní podmínky v továrně jsou „velmi špatné“.

Zlepšily se teprve kolem dvacátých let devatenáctého století. Tehdy již s rozvojem parního stroje přestalo být podstatné umístění továren na zpracování bavlny a látek na řekách (aby je poháněla síla říční energie). Přesto se další továrny začaly stavět kolem stávajících v Radcliffu a Manchesteru, které se proměnily ve velká města a lokální centra nejen v hrabství Lancaster, ale i v celé Anglii.

Tento portrét od Jamese Tissota je jediný obrazový záznam, kde je zachycena podoba Mary Heldenové, lovkyně stvůr. Pokud je známo, nebyla nikdy fotografována a kromě tohoto obrazu ani portrétována. Zde ji malíř zachytil v jejím typickém cestovním oblečení, ve kterém putovala z hrabství do hrabství na Ostrovech.

Tvrdí se, že osud Mary Heldenové byl určen, už když jako malé děvče utíkala sněhem před vlkodlakem, který pozabíjel její rodinu. Vychoval ji její strýc, vikář v malé vesnici, ale znalý lidových pověstí a mytologie. Když vyrostla, stala se nesmiřitelným nepřítelem vlkodlaků, upírů, nemrtvých, nekromantů, zlých čarodějnic a dalších stvůr, které sužují anglické venkovany.

Přestože nosí v kufru dvojici stříbrných nožů a pistole nabíjené skleněnými kulemi nebo kulemi, do nichž je vyryt kříž, není rozhodně žádná bojovnice. Její největší zbraní jsou znalosti a zkušenosti a ochranou je jí křížek posvěcený v Římě. Nikdy se nepouští po stopě nerozvážně, opatrně prozkoumá místní kroniky, vyptá se všech pamětníků a všech, kteří setkání se stvůrou přežili. Studuje staré knihy a bestiáře, aby získala nějakou výhodu nebo zvýšila své šance. Teprve pak se postaví svým smrtícím protivníkům.

Mary má tělo pokryté jizvami z bojů se strašlivými stvůrami. Nosí proto téměř vždy šaty upnuté až pod bradu a rukavice. I v soukromí je spíše tichá a plachá. Stydí se ukazovat své rány a ještě horší rány než na těle jí hyzdí na duši. Bojuje s nejstrašlivějšími tvory a dětmi noci, které žijí ve stínu tohoto světa a souží po staletí lidstvo. Stopy tohoto zápasu se na ní podepsaly a už jen málokdy se usmívá, přesto ale stále pokračuje ve svém poslání.

V hrabství Somerset se začaly objevovat zprávy o tajemné „dámě v černém“, která by snad mohla být zodpovědná za zmizení několika sirotků z okolí. Podle několika nezávislých svědectví se tato dáma spřátelila s dětmi, jimž zemřely rodiče (ať již v sirotčinci či u příbuzných)… a poté byla poslední osobou, se kterou tyto děti byly viděny, předtím než byly vyhlášeny za pohřešované.

Neví se, kdo tato tajemná dáma je, a nikdo si nevzpomíná, že by s ní kdy kdo mluvil. Nikdo ji neviděl se usmát a netuší, proč se zaměřuje na siroty. Může jít o únoskyni, která děti prodává bezdětným párům nebo o masovou vražedkyni. Může jít ale i o upírku, která má zvláštní chutě co se týká krve, nebo případně elfku, která děti odvádí do Země kouzel. O osudu dětí nikdo nic neví a nebyly již znovu spatřeny. Policejní inspektoři jsou bezradní a netuší, kde v tomto případě začít. Mág z Cardiffu, sir William Ralton, vypsal za nalezení dětí a odhalení totožnosti neznámé „dámy v černém“ odměnu sto liber… ale zatím se o ni nikdo nepřihlásil.

Čtveřice dobrodruhů posedává na terase Trafalgar tavern v Londýně a čekají na pátého člena skupiny, Hoba Redthorna, který má zajistit lístky na nejbližší lodi na Kontinent. Dámy na sobě mají sice elegantní, ale cestovní oblečení a gentlemani jsou připraveni vyrazit každým okamžikem. Jdou totiž po stopách uloupených drahokamů, které zmizely z pobočky vážené antverpské společnosti, jenž se zabývá obchodem s drahými kameny. Ředitel by byl zahanben, kdyby ztráta vyšla najevo, rozhodl se proto pozdržet papírovaní a najal si „Londýnskou pětku“.

Tato pětice se specializuje na „navracení neprávoplatně zcizeného vlastnictví“ a jejich služby jsou nákladné. Mají ale velmi vysokou úspěšnost v řešení i velmi zapeklitých případů. Mají pouze jedinou podmínku – musí jít o neprávoplatně zcizený majetek, který navracejí. Jednou je jistý obchodník najal na získání náhrdelníku, který nebyl jeho. Když pravda vyšla najevo, Pětka mu zcizila zpět nejen náhrdelník (který navrátili majiteli), ale soustředili se na něj několik měsíců… za které nebohý kupčík přišel takřka na mizinu. Musel vyhlásit bankrot a zmizet v Jižní Americe, kde se skrývá pod jiným jménem.

Vlevo si vychutnává cigaretu Horace McCormick, horkokrevný Skot s rukama hbitosti mistra hodináře, druhým gentlemanem je pak William Swayne, Američan s bručounkou náturou, který hledá v Evropě svou dávno ztracenou dceru. Obě dámy jsou sestry Rockwellovy, Emily a Jane. Starší Emily (vlevo), je zdravotní sestra a je provdána za pana McCormicka, mladší Jane je pak přebornicí v motání hlav gentlemanů. Poslední člen Pětky je skřet Hob, který je mechanik a vynálezce, což je profese, kterou zdědil po otci (ano… TOM Redthornovi).

Byly běžné u pohřbů po tisíce let. Jejich služeb využívali již faraóni v dávném Egyptě, byly běžné v Římě i později. Tradičně se totiž slušelo, aby rodina mrtvého (především děti a vnoučata) vyjádřily zármutek velmi expresivně. Neplakat či nekvílet dostatečně nahlas by se bralo za nedostatek úcty k mrtvému, proto začaly rodiny najímat profesionální plačky, aby zajistily patřičný doprovod.

Ve viktoriánské Anglii najaté plačky (většinou ženy kvůli rozsahu hlasitého pláče, bědování a kvílení, které dokázaly zvládnout) šly přímo za pohřebním vozem a projevovaly hlasitý smutek nad smrtí osoby, kterou nikdy neviděly. Plačky se postupně začaly organizovat, vytvářely se cenové kartely a dokonce stávkovaly za vyšší platy v ulicích Londýna. Z obřadu je vytlačila teprve motorizace pohřebních průvodů.

Paní Mary Jeffriesová patřila v Londýně k nejznámějším dámám ve svém oboru. Vlastnila síť botelů, z nichž nejznámější byla na Church street v Chelsea, kde byly čtyři domy propojeny skrytými dveřmi. Poskytovala služby klientům všech příjmových skupin… a chutí. Mezi její časté návštěvníky patřil podle šeptandy Prince z Walesu a král belgický jí dle ověřených zpráv platil měsíčně 800 liber.

Po více než dvě desetiletí fungovala její síť nevěstinců bez toho, aby ji policie nějak narušovala, přestože o ní dobře věděla. V polovině osmdesátých let devatenáctého století ale začalo v Anglii sílit hnutí proti morálním pokleskům, které si najalo pana Jeremiaha Minahana. Ten byl bývalým detektivem Scotland Yardu a o vyšetřování zařízení paní Jeffriesové se pokoušel už v uniformě. Vždy bylo jeho vyšetřování zastaveno jako „vrcholně nevhodné“.

Nyní se mu podařilo nastřádat dostatek důkazů, aby paní Jeffriesovou dostal v roce 1885 k soudu. Přijela v kočáru zapůjčeném nejmenovaným lordem a před projednáním prohlásila: „Nic se mi nemůže stát, protože mí klienti a příznivci patří k nejvyšším třídám společnosti.“ Přiznala se a její pokuta byla zaplacena obdivovateli. Přesto se rozhodla několik botelů zavřít, aby nebyla tak na očích. Byly navíc již tak známé, že nemohly poskytnout klientům požadované soukromí.

Napodruhé ale ruka zákona udeřila silněji. Paní Jeffriesová musela do vězení. Sice kvůli svému věku (který právníci o patnáct let nadsadili) a chatrnému zdraví (údajně chabému srdci) ji soudce odsoudil jen šesti měsícům bez těžké práce, ale za dobu, kdy byla ve vězení, přišla o své impérium a její místo převzali jiní.

Pochází od jednoho z nejslavnějších švindlířů všech dob, Victora Lustiga („Muž, který prodal Eiffelovku. Dvakrát.“). Působil sice až začátkem dvacátého století, ale zase to byl rakouský občan narozený v Čechách. Jeho přikázání navíc platí v každé době:

– Buď pozorným posluchačem (to totiž a nikoli rychlý jazyk, zajišťují švindlíři jeho úspěch).
– Nikdy nevypadej znuděně.
– Počkej, až druhá osoba vyjeví své politické postoje a souhlas s nimi.
– Nech druhou osobu vyjádřit své náboženské názory a sdílej je.
– Nahoď téma o sexu, ale nenásleduj je, pokud druhá strana neprojeví skutečně velký zájem.
– Nikdy neprobírej nemoc, pokud není naznačen zvláštní zájem.
– Nikdy nevyzvídej osobní informace (všechny vám je nakonec řeknou sami).
– Nikdy se nechlub – jen se ujistěte, že vaše osobní důležitost je zřejmá.
– Nikdy nebuď neupraven.
– Nikdy se neopij.

Švindlíři (ve viktoriánské době diddlers, dnes grifters nebo con men) tvoří aristokracii mezi zločinci. To, že mohou provádět své švindly, je založeno na chamtivosti lidí. Bez ní by nemohli existovat – nelze podfouknout poctivého člověka, nikdy se to nikomu nepovedlo.

Základním principem švindlu je to, že hejl (nebo také cíl, někdo kdo má dostatek peněz a chce jich víc) musí chtít vydělat na úkor někoho. Musí chtít zbohatnout bez práce. Třeba nelegálně. Tato chamtivost je to, co jej naláká, aby vydal vlastní peníze… o které je švindlíři připraví.

Podfukáři se obecně dělí do tří základních kategorií:
– lanař (roper) – to je někdo, kdo najde hejla (osobu, která bude podvedena), vyzná se ve vysoké společnosti a mezi smetánkou; pod různými jmény je členem různých gentlemanských klubů, zná všechny concierge a ti jej za úplatu informují v případě, že se v jejich hotelu ubytuje někdo, kdo by mohl být dobrým hejlem. Osloví hejla, odhadne a nahodí udičku.
– člověk uvnitř (inside man) – Nastupuje ve chvíli, kdy se hejl chytí na smyšlený příběh. Vystupuje sám nebo s dalšími, vždy pod jiným jménem a provádí hejla smyšleným příběhem. Ve chvíli, kdy je hejl bez peněz, zruší všechny své falešné identity a zmizí.
– zařizovatel (fixer) – Stará se o to, aby příběh seděl. Jedná za oponou, zajišťuje přístupy do míst, kde se kvůli autenticitě příběh má odehrávat, lidi, kteří v něm vystupují, falšuje dokumenty, připravuje smlouvy, shání vše od převleků po falešné drahokamy. Vytváří detaily a tím potvrzuje pravdivost historky, která je hejlovi předkládána.

Švindl samotný funguje tak, že hejlovi je připravena historka, která z něj udělá boháče… jen musí investovat trochu vlastních peněz, aby se tak stalo. O tyto peníze jej pak švindlíři připraví a zmizí. Zařizovatel se postará, aby historka i v detailech seděla, pokud bude hejl situaci ověřovat a kontrolovat. Pak se připraví zkouška (convincer), která prokáže, že švindl pro něj funguje. Hejl investuje malou sumu a ta se mu zdvojnásobí nebo i zněkolikanásobí. Nadšený hejl dá dohromady všechny své peníze a vloží je do podvodu. Švindlíři mu opět slíbí zněkolikanásobení vkladu… a vypaří se dřív, než hejl zjistí, že byl podveden.

Švindlíři potřebují vložit do přípravy podfuku nemalé peníze. Převleky, zajištění místa, všechny rekvizity, peníze pro „zkoušku“… na to je třeba provozní kapitál. Ten buď získají ze zdrojů, které mají, nebo provedou sérii menších švindlů a krádeží. Jejich jediným cílem je rychle shromáždit peníze, aby mohli provést podfuk, získat tak dost peněz a zmizet.