Category Archives: Střípky

Burleska (občas zvaná extravaganza nebo travesty show) byla velmi populární formou divadelního představení, které se objevilo v polovině devatenáctého století. Byla to forma parodie populárních oper, baletu nebo klasického divadelního kusu (který většina obecenstva znala), který adaptovala do komedie, často hudební, ve které si dělala legraci z divadelních konvencí i hry samé. Často burleska citovala z originálních textů a překrucovala jejich význam, doplňovala verše novými zakončeními a zasazením scén je kompletně stavěla na hlavu.

Důležitou roli hrál v burlesce tanec a byla mu věnována veliká pozornost. Kostýmy a celá scéna musely být výstřední, zářivé a oči z ní často přecházely. V “Grovově slovníku hudby a hudebníků” se dočteme: “Téměř nepostradatelným prvkem burlesky jest představování pohledných dam a dívek oblečených v přiléhavých nohavicích, často hrajících mužské role … hra sama ale většinou nesklouzává do neslušnosti.” Přestože byly dívky v mužských rolích (v upnutých kalhotách, které dávaly už v devatenáctém století vyniknout jejich anatomii!) a v blýskavých kostýmech oblíbeným doplňkem, hlavním lákadlem burlesky byl inteligentní humor a satira, která si utahovala z divadelního světa (jež se tehdy bral možná až moc vážně). Prohození mužských a ženských rolí umožňovalo divákům oprostit se od soudobé morálky hry (těžko řešit morální rozměr, když Desdemona je ošklivý chlap) a soustředit se na zábavu, humor a žerty.

Gentlemani se chodili smát zesměšnění Shakespearových her nebo právě populárních oper. Typickým příkladem burlesky je scéna s trojicí čarodějnic v Macbethovi (ty hráli třei muži s plnovousy), které v originále provolávají budoucí slávu Macbethovi (slovy “Hail! Hail! Hail!”… tedy v překladu asi “Ať žije! Ať žije! Ať žije!”)… přičemž v burlesce Macbeth (ztvárněný pohlednou dívkou) ve stejné scéně pobíhá po jevišti a ukrývá se před kroupami za volání čarodějnic (“hail” totiž znamená anglicky i “kroupa”).

Původně byly burlesky krátké, jednoaktové, později se vyvinuly do celovečerních představení. Mezi autory významných burlesek patřili ve své době J. R. Planché, H. J. Byron, G. R. Sims, F. C. Burnand, W. S. Gilbert, nebo Fred Leslie. Pokud jste na burlesku chtěli ve viktoriánské době v Londýně zamířit, šli jste většinou do Gaiety Theatre, nebo Royal Strand Theatre, kde burlesky tvořily většinu programu mezi šedesátými a devadesátými lety devatenáctého století. Na konci devadesátých let vyšla burleska z módy a byla nahrazena edwardiánskou hudební komedií. V roce 1896 Seymour Hicks prohlásil: “burleska je mrtvá a již nikdy nebude oživena.”

Dnes je výročí této tragické události, kdy ráno 30. ledna roku 1889 byly na loveckém zámečku v Meyerlingu (asi patnáct kilometrů od Vídně, fotografie je v odkazu) nalezeny těla korunního prince Rudolfa Habsburského a jeho milenky, sedmnáctileté baronky Marie Vetserové (dcery barona Albina Vetsera, diplomata na rakouském dvoře).

Manželství korunního prince, jediného syna císaře Františka Josefa I. a přímého následníka trůnu, nebylo šťastné. Prakticky všichni na dvoře (včetně císaře a císařovny) věděli, že princ Rudolf si vydržuje milenku (ostatně jeho manželka Stephanie měla vlastního milence).

Předchozího večera se korunní princ omluvil pro indispozici z rodinné večeře s císařem a se svou milenkou odjel na lovecký zámeček pod záminkou honitby. Dalšího dne jej navštívil jeho komorník Loschek, ale nemohl se jej dovolat. Hrabě Josef Hoyos, princův lovecký společník, se k němu připojil, ale bezvýsledně. Nakonec rozbili dveře sekerou a vešli do temné místnosti. Rudolf byl nalezen sedící na straně postele, nakloněn dopředu a krvácející z úst. Na straně postele byly u něj sklenice a zrcadlo. Na posteli ležela Marie Vetserová, bledá a ledově studená. Její tělo již bylo značně ztuhlé. Loschek bez důkladného ohledání předpokládal, že princ požil jed ze sklenice, protože věděl, že strychnin způsobuje krvácení. Hoyos vyběhl z místnosti a vyrazil prvním vlakem do Vídně, aby zpravil císařský dvůr. Císaře smrt jediného syna a dědice zdrtila.

První zprávy uvolněné do tisku mluvili o tom, že princ zemřel na infarkt. Zahraniční novináři ale brzy zjistili, že v zámečku bylo nalezeno i druhé tělo a totožnost milenky korunního prince byla brzy prozrazena. Císařský dvůr byl nucen přiznat, že podle všeho princ a jeho milenka společně spáchali sebevraždu (případně, že po domluvě zavraždil svou milenku a poté sebě). Byla z toho mezinárodní ostuda, která oslabila rakouský dvůr a zvýšila pruský vliv na vídeňském dvoře. Císař musel pokorně žádat papeže, aby mohl jeho syn být uložen (jako sebevrah) v rodinné hrobce a dostalo se milostivého souhlasu.

Už tehdy se ale vyrojily spekulace, protože vyšetřování nebylo veřejné a bylo uzavřeno velice rychle. Záznamy pak byly zničeny a ve výpovědích byly nesrovnalosti. V princově tělě byla nalezena jedna kule z kulovnice (mluví se o hlavě nebo trupu zezadu), zprávy ale hovořily o šesti výstřelech, které byly v noci slyšeny. Před několika lety ukradl jeden rakouský badatel kosti baronky Vetserové a nechal je prozkoumat, nenašla se v nich žádná díra po kulce. Naopak nesla lebka známky tupého úderu do hlavy, který mohl být smrtelný. Korunní princ ji tak podle podle všeho nezastřelil, jak se tvrdilo.

Spekulovalo se, že milenka zabila korunního prince a poté se otrávila (poté, co zjistila, že princ si vydržuje ještě jednu milenku, herečku vídeňského divadla), o tom, že Vetserová nepřežila pokus o potrat a princ se následně z žalu zavraždil, nebo také o politické vraždě. Princ byl totiž velice liberální a odmítal pruský a německý vliv na rakouskou politiku. To dráždilo konzervativce a kancléř Bismarck mladého prince nesnášel. Zapojení pruských agentů bylo jednou z prvních spekulací, hovořilo se i o spiknutí francouzské tajné služby, která chtěla instalovat Rudolfa místo stávajícího císaře, ale když princ cuknul, nechali ho odstranit, aby neprozradil jejich dohodu.

V devatenáctém století se většina odpadu a toho, co se vymetlo z kamen – tedy uhelného “prachu” – svážela na “prachové dvory”. Zde byl tříděn a svážen na ohromnou hromadu. Z ní děti vybíraly užitečné věci, později už většinou na prachových dvorech zůstaly i v dospělosti (protože nic jiného neznaly). Všichni zaměstnanci byli velice špatně placeni, ale šlo o stálý příjem, což se o podomním obchodování a nádeničině říct nedalo. Muži na hromadách lopatami nakládali prach ženám na velká síta a ty jej pak prosívaly.

Výsledný prositý produkt prosívání i cokoli se mezi odpadem našlo, se pak prodávalo dál. Uhelný prach se přidával do cihel s sloužil jako hnojivo pro zvýšení úrodnosti půdy, kosti se prodávaly výrobcům mýdel, ošumtělé hadry výrobcům papíru, rozbitá keramika šla zpět výrobcům keramiky na recyklaci. Recyklovalo se téměř vše a majitelé prachových dvorů mohli vydělat neskutečné peníze, protože nejen dostávali zaplaceno za všechno, co se jim podařilo zrecyklovat a prodat, a odírali své zaměstnance (“prachaře”), kde to šlo… zároveň dostávali peníze za svoz a likvidaci odpadu ve své farnosti od úřadů.

Prachaři sami pak žili celý svůj život na hoře tvořené z uhelného prachu a odpadu a věčně zamazaní od mouru byli snadno rozpoznatelní v davu.

Obecně je známo, že Sídhe na sebe s oblibou berou podobu koček (občas se věří, že mají i devět životů), nezřídka pak černých. Přestože obecně je na kontinentě pohlíženo na černou kočku s nedůvěrou (především v německých kulturních oblastech, odkud se to dostalo k nám, a od dob honů na čarodějnice ve středověku). Pokud někomu černá kočka přejde přes cestu, je to znamení smůly a neštěstí. To ale na Ostrovech neplatilo.

Tady to ještě ve viktoriánské době byla naopak bílá kočka, která přinášela smůlu (ještě dnes se to udrželo mezi školáky – pokud cestou do školy potkají bílou kočku, věří se, že je čekají problémy – aby se tomu zabránilo, musí si odplivnout, nebo se úplně otočit kolem své osy a udělat rukou znamení kříže). Černá kočka byla naopak považována za šťastnou a často byly dávány jako svatební dary nevěstě. Ve Skotsku se věřilo, že příchod neznámé černé kočky přináší do domu bohatství a štěstí. Dodnes jsou černé kočky chovány v anglických divadlech jako maskoti pro štěstí a kdo ji kopne, tomu se stane neštěstí. Námořníci je brali s sebou na lodě a pokud měla loď správně doplout, musela mít na palubě vlastní černou kočku. Tento obyčej se rozšířil tak, že černé kočky byly tak vzácné, že na jejich zakoupení se musela skládat celá posádka. Pokud ji někdo hodil před palubu, věřilo se, že okamžitě vypukne bouře a celá loď půjde ke dnu. Černé kočky byly na lodích hýčkány jako králové a byly jim podstrkovány různé laskominy, protože na jejich náladě záležela dobrá plavba lodi. Obecně se věřilo, že kočky narozené v květnu budou náladové a problematické. To se uchovalo z keltských dob, kdy byl květen měsíc špatných znamení.

Obecně se věří, že kdokoli kočce ublíží, kopne do ní, nebo se ji pokusí utopit, bude jej pronásledovat smůla a neštěstí. Otázka je, jestli je to skutečně jen pověra nebo prostá zkušenost někoho, kdo se odvážil kopnout do toulavé kočky… z níž se vyklubal elfí rytíř nebo skřítek na pochůzce. Kromě toho, že je známo, že na sebe Sídhe berou podobu koček, je o nich i známo, že jsou mstiví a nezapomínají na způsobené příkoří…

Věděli jste, že záliba v zelené barvě vás ve viktoriánské době mohla zabít?

V padesátých letech devatenáctého století nahradily olejové lampy svíce, kterými se svítilo dříve (díky mechanizaci bylo levnější je vyrobit a byly cenově dostupné běžnému člověku). Tyto lampy vydávaly mnohem jasnější světlo a proto už nebylo potřeba světlých zdí, aby místnost byla co nejjasnější. Naplno se rozjela záliba v temnějších tónech tapet a z nich nejvíce oblíbenou se stala zelená (přesněji odstíny “Scheeleho zelená” a “Schweinfurtská zelená”). Každý, kdo chtěl jít s dobou, musel mít zelenou místnost. Výrobci odhadovali, že v roce 1858 bylo v samotné Británii na sto milionů čtverečních mil zelených tapet. Co si bohužel lidé neuvědomovali, byl fakt, že zeleného odstínu se dosáhlo pomocí arzenu, který byl v tapetách obsažen, a který je s každým nadechnutím v zelené místnosti pomalu trávil.

První smrtící případ, který byl zaznamenán, se udál ve čtvrti Limehouse v Londýně v roce 1862. Nejprve jedno, poté druhé a nakonec třetí dítě v rodině zemřely se symptomy podobnými záškrtu. Pak se však ukázalo, že na vině není nemoc, ale zelené tapety v pokoji dětí, které obsahovaly arsen. Ve viktoriánské době se věřilo, že nemocní lidé musí zůstat ve svém pokoji a vyhnout se chladnému vzduchu. To znamenalo, že lidé s bolestmi hlavy, únavou, bolestmi na prsou a nevolností (což jsou symptomy otravy arzenem) zůstali ve své posteli v zeleném pokoji a s okny zavřenými… a tím pádem s každým nadechnutím vdechovali víc a víc smrtící látky.

Výrobci tapet se bránili, že z tapet nelze seškrabat arzenový prach, který by byl nebezpečný. Tehdy se věřilo, že arzen je škodlivý pouze v pevné podobě, teprve v devadesátých letech devatenáctého století se přišlo na to, že stejně smrtící a nebezpečná je pára, která se z arzenu odpařuje. Arzen se bohužel nacházel i v dalších temných odstínech – v modré, růžové, žluté, hnědé, šedé a dokonce i v bílé – ale nikde v takové koncentraci jako v zelené.

Mezi lidmi se postupně informace o nebezpečnosti zelených tapet začaly šířit. V roce 1879 byla na tuto vlastnost zelené upozorněna královna Viktorie jedním ze svých hostů a nechala neprodleně strhat všechny zelené tapety ze zdí Buckinghamského paláce. V sedmdesátých letech narostla obava téměř do hysterie. Výrobci tapet se snažili situaci zachránit situaci výrobou tapet bez arzenu, ale věc byla pro zelené tapety již ztracena. Důvěra veřejnosti se nikdy neobnovila.

Poslední místo, kde zůstaly ještě několik desítek let v užívání byly detektivky. Tam se vražda skrze smrtící tapety, které otrávily oběť, staly poměrně populární a lze se s nimi setkat ještě dlouho poté, co by si nikdo na zeď zelenou tapetu nedal, ani kdybyste ho mučili.

Chcete zjistit, co vás v nadcházejícím roce čeká? Můžete se zeptat některého zesnulého… a k tomu použít spiritistické tabulky. Jsou to ploché desky, na kterých jsou umístěny písmena abecedy, čísla 0-9 a slova “ano”, “ne”, “ahoj” a občas i “sbohem”, stejně jako různé grafické symboly. Ke čtení se používá malá destička (nejčastěji malý kus dřeva ve tvaru srdce), která určuje zprávu, jíž se duch během seance chce podělit. Účastníci této seance položí na destičku ruku a ta se pohybuje, aby dala dohromady slova a zprávu jako takovou.

První zmínky o takových spiritistických tabulkách pocházejí z Číny okolo roku 1100 a tehdy se metoda tohoto čtení jmenovala “fuji” (tedy poměrně přesně “destičkové psaní”). Tento způsob komunikace s duchy pak byl zakázán během dynastie Quing, ale podobné metody se objevovaly i v starověké Indii, Řecku, Římě a dokonce i středověké Evropě. Během devatenáctého století se tyto tabulky znovuobjevily jako novinka. Obchodníkům Elijahu Bondovi a Charlesi Kennardovi se podařilo tuto metodu patentovat (protože před nimi na to nikdo nepomyslel) a od roku 1891 tabulky prodávali. Zaměstnanec Kennarda, pan William Fuld, převzal produkci v roce 1901 a zahájil prodej pod značkou “tabulka Oujia” (tvrdil, že jméno zjistil čtením skrze tabulku a má jít o staroegyptské slovo “hodně štěstí”). V anglosaském světě se toto podivné slovo stalo synonymem pro všechny podobné spiritistické tabulky bez ohledu na jejich podobu.

Jako prostředek komunikace s mrtvými (nekromancie), byla tabulka od počátku předmětem kritiky církví, především evangelikálských z USA. Ty tvrdí, že tyto tabulky odhalují informace, které má znát pouze Bůh a proto jejich zjevování je nástrojem Satanovým. Bez ohledu na to byly spiritistické seance a použití těchto tabulek většinou neškodnou duchařskou zábavou pro gentlemany a dámy… a jako takové byly velmi populární.

V roce 1879 došlo v Richmondu, městečku na jih od Londýna, k jedné z nejbrutálnějších vražd, která zůstala hádankou pro policejní i amatérské detektivy po více než sto třicet let.

Ctnostná vdova, paní Thomasová (stára 55 let), byla zavražděna svou vlastní služkou, Kate Websterovou (29 let věku). Vdova najala svou služku (v té době již odsouzenou zlodějku a podvodnici) v lednu roku 1879, ale vztah mezi zaměstnankyní a zaměstnavatelkou se brzy zakalil pro častou opilost služky a její opilecké tahy po hostincích. O dva měsíce později se paní Thomasová vrátila v neděli z kostela a poté, co zjistila, že její služka je opět opilá, v domě došlo k hádce. V opilosti Websterová shodila svou zaměstnavatelku ze schodů a následně jí udusila. Poté za pomoci řezačky, břitvy a kuchyňského nože rozřezala její tělo na kusy. Aby zahladila své stopy, Websterová uvařila tělo a dokonce částí masa nakrmila místní děti, když jim řekla, že jde o maso z prasete. Zbytek nacpala do dřevěné krabičky, kteoru vrhla do Temže. Hlava a chodidlo se do krabice ale nevešly. Chodidlo bylo později nalezeno v nedaleké zahradě, ale hlava se tehdy nenašla. O několik dní později se krabice s ostatky našla pod mostem Barnes. Bez hlavy ale nebylo možné tělo identifikovat a vše v tomto odstavci tak zůstávalou pouhou teorií.

Kate Websterová byla i přesto odsouzena porotou a za vraždu oběšena v červenci stejného roku. Hlava se ale nenašla a mnozí tak věřili, že tělo nepatřilo paní Thomasové a Kate Websterová byla odsouzena neprávem. Teprve v roce 2011 vykopali náhodou na pozemku, který patříval kdysi paní Thomasové, starou lebku. Půl roku analýz vědeckých prokázalo, že skutečně jde o lebku řečené vdovy a tím pádem byl příběh potvrzen… sto třicet let poté, co se odehrál.

Ve čtyřicátých letech devatenáctého století se na trhu objevila spekulatiovní bublina v podobě investování do železnic. Šlo v mnoha ohledech o paralelu interentové bubliny na konci devadesátých let dvacátého století, která měla podobný průběh. V obou případech mnoho lidí investovalo, často nad rámec svých možností, do dramaticky inovativních technologií, které slibovaly změny v každodenním životě. Ve svém důsledku k této změně nakonec v obou případech došlo… jen z ní neprofitovali ti, kteří do ní investovali.

V této době se začala vytvářet širší střední třída a mnoho z těchto lidí investovalo své těžce nabyté peníze právě do železniční mánie. V tehdejším britském kapitalismu neexistovaly společnosti s ručením omezeným, jak je známe dnes, takže pokud investor koupil akcie společnosti a manažer společnosti poté oznámil, že vybudování železnice stálo dvojnásobek předpokládané sumy… pak musel investor doplatit další peníze (podle výše podílu akcií, které vlastnil) nebo přijít o vložené peníze a pozbýt svého dílu akcií. Manažeři tehdy pracovali takřka bez dohledu a tím pádem mohli veřejně ohlásit ztráty firmy… což srazilo cenu akcií dolů… a pak nakoupit akcie vlastní firmy, aby získali většinu ve společnosti za zlomek její hodnoty. Už tehdy také fungovala praxe, kdy vlastníci vypustili společnost na trh, chvíli sledovali raketový vzestup akcií… a pak ji prodali ještě předtím než společnost vytvořila jediný produkt. Často žádný ani produkovat nemohla, protože šlo o obyčejnou spekulaci.

Více než třetina tratí, pro které byly vydány povolení, nakonec nebyly postaveny. Další byly zrušeny poté, co byly otevřeny, protože byly nevhodně umísteny a nevyužíval je dostatek lidí. V některých případech šlo o jednoznačný podvod (a na železniční mánii se přiživila hromada švindlířů a šejdířů), velkou část neúspěchu lze ale připsat na vrub špatného plánování. Manažeři společností věřili propagačním výrokům vlastních promotérů a neověřili si skutečné možnosti technologie, kterou zaváděli.

Stejně jako další podobné bubliny, se železniční mánie stala sebe-propagujícím cyklem, který byl dále poháněn jen přehnanými očekáváními. Na trhu se přes noc vytvářely tucty společností a investoři si díky zkušenostem začali uvědomovat, že železnice asi nebudou tak snadným ziskem, jak doufali. V roce 1845 pak anglická centrální banka zvýšila úrokovou sazbu a peníze investorů začaly směřovat mimo železnice. Výstavba dalších železnic se nejprve zpomalila a pak úplně zastavila. Bublina praskla a investice se přes noc zastavily. Velká část společností neměla prostředky na dokončení naplánovaných projektů a jejich investoři přišli o možnost získat vložené prostředky zpět.

Mnoho rodin, které vložily do železnic veškeré své úspory a pak se zadlužili, když bylo třeba do společností vkládat další a další peníze, skončilo doslova a do písmene na ulici. Splasklá bublina těžce poškodila britskou ekonomiku a zanechala mnoho lidí ožebračených. Výsledkem ale bylo také vytvoření 10 010 kilometrů železnic (na základě projektů započatých mezi lety 1844-46). Pro srovnání, celková délka britské železniční sítě dnes činí 18 000 kilometrů.

Když už jsme u parních vlaků, tušíte, jakou funkci měli ve vlaku brzdaři?

Byla to osamělá a velice nebezpečná práce, která mohla každý den skončit těžkým zraněním nebo úmrtím. Před vynálezem brzd na stlačený vzduch musel brzdař na pokyn z lokomotivy (hvizd, praporek nebo svítilna v noci) manuálně zastavit vlak v každé stanici, zatímco lidé nastupovali brzdy zase povolit a v další stanici opět. Brždění se provádělo tak, že brzdař vyrazil po střeše vlaku (během jízdy visel na ocelovém žebříku na posledním vagonu nebo později byl v “brzdařské kabince”) zezadu dopředu a na každém vagonu otočil kruhovou brzdu. Každý brzdař s sebou nosil tyč, kterou si pomáhal při brždění pro případ, že se brzda zasekla.Většinou byli ve vlaku brzdaři dva (jeden běžel zepředu, druhý zezadu), občas v případě velkého nákladu nebo dlouhého vlaku i tři. V tom případě seděl “střední brzdař” neustále na střeše vagonu (vystaven větru a dešti) a byl připraven na hvizd okamžitě zabrzdit svůj vagon. Brzdaři byli také zodpovědní za rozpojování a připojování vagonů a každoročně jich bylo několik rozmačkáno mezi soupravami nebo byli těžce zraněni.

Jak si umíte představit, vylézt na vlak jedoucí plnou rychlostí, běžet po střeše vagonu, přeskakovat mezery mezi vozy a na každém otočit brzu, nebyla žádná legrace. Při nepřízni počasí byla střecha časyto mokrá, v zimě pak zmrzlá a zasněžená, takže špatný krok mohl znamenat pád. Brzdy se často zasekávaly, takže brzdař musel používat svou tyč. Pokud pak brzda najednou povolila tlaku, mohl brzdař ztratit rovnováhu a mezi vagony spadnout pod kola vlaku. Každá zatáčka nebo výkyv vlaku (na střeše ještě znásobený) mohly znamenat, že brzdař uklouzne nebo klopýtně. V zimě byli navíc nahoře vystaveni mrazu a ledovému větru, takže nebylo neobyvklé, že každou zimu našli několik brzdařů na vlacích umrzlých.

Později se na vlaky montovala speciální “brzdařská kabina” (především v Prusku), ale i tak byla otevřená (aby byl slyšet hvizd z mašiny) a nevytápěná. Situace brzdařů se zlepšila až s aplikací brzd na stlačený vzduch, ale ještě dlouho poté (nejméně do konce první světové války) musel být brzdař připraven vyskočit na střechu a brzdit manuálně ve chvíli, kdy brzdy na stlačený vzduch selhaly.